Z archivu: 230 let budovy Stavovského divadla

Právě dnes to je rovných 230 let od otevření jedné z nejstarších evropských divadelních budov, Stavovského divadla v Praze, jehož původní název byl Hraběcí Nosticovo divadlo.

Připomeňme, že tato reprezentativní budova postavená v klasicistním slohu je nejstarší dochovanou divadelní budovou v Praze. Základní kámen byl položen 7. června 1781, budovu dal postavit osvícený vlastenec hrabě František Antonín Nostic-Rieneck. Plány divadla nakreslil hrabě Künigel a stavbu během dvou let provedl dvorní stavitel Antonín Haffenecker. Budovu otevřela 21. dubna roku 1783 Lessingova tragédie Emilia Galotti. Divadlo tehdy pojalo tisíc návštěvníků. Původně měl hrabě Nostic-Rieneck představu uvádět v divadle německou činohru a italskou operu, brzy však byl repertoár rozšířen i o českou produkci, a to v lednu roku 1785 veselohrou Gottlieba Stephanieho Odběhlec z lásky synovské. Po svém příjezdu do Prahy v roce 1787 v divadle vystoupil Wolfgang Amadeus Mozart a 20. ledna osobně dirigoval svoji Figarovu svatbu Vůbec poprvé se tady 29. října 1787 hrál Mozartův Don Giovanni, další premiéra Mozartovy opery La clemenza di Tito se v tomto divadle uskutečnila roku 1791, na počest korunovace císaře Leopolda II. českým králem. Později divadlo odkoupili od hraběte Nostice čeští stavové (1799) a přejmenovali divadlo na Stavovské. Poslední italské představení se tu konalo v roce 1814 v době šéfování Carla Marii von Webera, který tady působil v letech 1813 – 1816. Od května roku 1824 se zde začala hrát i pravidelná česká představení, 2. února 1826 tady měla premiéru první česká opera Dráteník Františka Škroupa. V roce 1834 při premiéře Tylovy Fidlovačky tu poprvé zazněla budoucí česká národní hymna. Úspěšný Škroup stál v letech 1837 – 1857 v čele divadla a zasloužil se o uvedení řady novinek nejen českých, ale i z repertoáru světového, mj. i oper Wagnerových. V roce 1862 se z divadla stalo Královské zemské německé divadlo s německým souborem. V září 1918 intendant Leopold Kramer uzavřel s německým souborem nájemní smlouvu na deset let, avšak 16. listopadu 1920 v rámci protiněmeckého pogromu divadlo obsadil český dav, který budovu předal Klubu sólistů Národního divadla. 1. prosince 1920 bylo divadlo usnesením zemského správního výboru převedeno do správy Národního divadla a nazváno Stavovským. Po skončení druhé světové války v roce 1945 byla zahájena představení ve Stavovském divadle Jiráskovou Lucernou. Současně s novým divadelním statutem dostalo v říjnu 1949 Stavovské divadlo i nové jméno – Tylovo divadlo. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století prošlo zásadní přestavbou, bylo vybudováno podzemní podlaží a celá budova byla kompletně zrekonstruována. Došlo přitom k zásadní změně barevnosti interiéru, klasická bílo-zlato-červená kombinace barev byla změněna na bílo-zlato-modrou. Dnešní kapacita hlediště čítá okolo 650 míst.***

Adolf Branald: Dvě stě let 
K Roku českého divadla 
(Scéna č. 7-8/1983 z 15. dubna 1983)
 
Dvě stě let sem přijíždí svět a je mu ctí vystoupit v divadle posvěceném Mozartem, hrát na scéně, kde sklízel úspěchy Iffland, Devrient a Dawison, v posvátném prostoru, v němž se chvěly Paganiniho ďábelské trylky a zněl andělský soprán Vilemíny Schrödrové, kde v Štěpánkově hře Čech a Němec vystupoval slavný vídeňský komik Nestroy a v Offenbachovi zpívala neméně slavná Vídeňačka Geistingerová. Kde hráli Meiningenští, francouzská tragédka Rachel a černý Ira Aldridge ohromil Prahu v Othellovi. Kde tančila Pepita de Oliva, Contrellyová z New Yorku a Pedro de Camara z Madridu.

Pražské obecenstvo – i to má svůj věhlas – je náročné, ale vděku plné. Hosté proto přijíždějí s tím nejlepším co právě mají na repertoáru: moskevský MCHAT s Kremelským orlojem a Třemi sestrami, Vachtangovci s Gorkého Fomou Gordějevem, Berliner Ensemble s Brechtovou Matkou Kuráží, Poláci s Kruczkowského Smrtí guvernéra. Každé jejich představení je událostí – nejen pro diváky. Herci přiznávají, že byli rozechvěni; divadlo prý má fluidum; jiní zas mluví o zvýšeném pocitu odpovědnosti. Jsou to přátelé, znají náš vztah k Tylovu divadlu, může jít o poklonu. Mimořádnost chvíle zdůrazňují i hosté, kteří jsou v Praze poprvé – královský balet z Winnipegu, Městské divadlo z Reggio Emilia, ano, i slavná Comédie française, která přijela s Corneillem a Molièrem anglický balet Rambert, vídeňský Burgtheater, Kubánci, Rumuni, Holanďané.

Z jiného zase důvodu jsou k budově přitahováni teatrologové. Přijíždějí výhradně proto, aby si prohlédli jedno ze dvou posledních divadel josefínské zástavby. Druhé je v Leobenu, ovšem tam prý nedirigoval Mozart.Už sám vstup je okouzlující. Právě přijel divadelní transportér a kulisáci vynášejí dekorace do Hrátek s čertem. Zadní brána je otevřená dokořán. Efektní průhled provrtává dům od brány přes zšeřené jeviště, do osvětleného prázdného hlediště. Muži pronášejí vrátnicí ohromné úly a slunečnice, plůtky a slaměné panáky, odkládají dekorace, jdou pro další a sem tam tím úlem nebo slunečnicí zavadí o zapomenutý kus dekorace z včerejška. Ozdobný vlys ze zlaté papírmašé nese vzadu označení, kam patří. Don Giovanni se setkal s Martinem Kabátem.

Jeviště je obrovská černá krychle, pár dekoračních solitérů se v ní ztrácí. Na pravoboku je ověšena mohutným lanovím z konopí a ocelových drátů. Na zadní stěně visí funerálně černý, splihlý závěs. Zahaluje tajemství domu, které smí být odhaleno jen na pokyn jevištního mistra. Sklapnutá železná točna se lehounce snese k zemi a otevře se jako lastura. Zatím je prostor čtrnáctkrát čtrnáct metrů vzduchoprázdný a láká. Všechno je připraveno k čarování.

Tady stál Josef Jiří Kolár a čaroval.

Všechno je jinak. Jeviště desetkrát přeorali a zmodernizovali. Dřív nebylo v desáté řadě slyšet, teď přicházejí zvukaři z celého světa a luskají prsty, naslouchají a říkají: Akustický skvost! Inspicientský pult je dokonalá signální soustava rozvádějící povely do nejtenčích kapilár divadelního těla. Těsně u portálu – objev. Staré okénko pro oponáře, je jím vidět na rampu. Stojí tam Krumlovský, stojí tam Žižka, má otevřenou náruč, tvář nastavenou nebi, potlesk doznívá.

Každé divadlo je plné fantómů. Jakpak to asi vypadá v podzemí? Sem se hosté nevodí. Za okupace, když nahoře na jevišti pronášeli gruppenfüreři tirády na Hitlera, stáli tady esesáci se samopaly – ostatně: království propadů vyžaduje bdělost v každém případě. Stačí chvilka nepozornosti, vteřina zpoždění a efekt se mění v kratochvíli. Na třech propadových stolech různých rozměrů může se naráz propadnout jak jednotlivec, tak celá skupina proklatců. Naopak zas z lůna země může vystoupit nejen sólista ďábel, ale i celá delegace zmizelé Atlantidy. Točí se po staru klikou, dá to fušku, ale propadává se tu už po staletí spolehlivě.

Podsvětí je jak má být – horké. Probíhá jím síť teplovodního vytápění. Dřív stála v ochozech kolem hlediště kamna, teď stačí dva kotle o čtrnácti článcích, koks, lopata a křeslo, v němž trůní místní Hefaistos. Jiných fantómů v podzemí nejstarší pražské opery není.

Zato o pět pater výše, na obslužných lávkách provaziště, hrají duchové proměn na harfu o šestapadesáti strunách. Králem všech tahů a závěsů je ovšem lano železné opony nesoucí čtyřapůltunové břímě. Divadelní nebe se podobá tkalcovně goblénů. Ve výši čtyřiadvaceti metrů nad jevištěm, mezi hlavami štítové zdi a portálu, vznáší se jako baldachýn kanava tažných lan. Mezi střechou a baldachýnem už není nic. Občas tu probíhá modrá kočka. Je na elektriku a zvedá k nebi lustry. Pozor na tužku. Kdyby spadla z této nebes výše, mohla by přizabít.Řídícím centrem jevištní techniky je kancelář jevištního mistra. Místnost je jako dlaň, muž jako hora, poslání úžasné: staví světy. Má k tomu fascikl s plány, vytáhne Mirandolinu, zavolá Apolinářskou, objedná kulisy, přivezou výpravu, nahlédne do půdorysu, dá pokyn vlčákům, postaví Benátky. Směrnice dnes dělí tvůrce jevištních efektů do dvou kategorií: dělníci stavěči a montéři scénické stavby. Oni sami si po staru říkají kulisáci. Mistr jim říká vlčáci. Má jich čtyřicet.

Tím je v podstatě skončeno zákulisní šplhání a zlézání a lze přejít k zákulisní krasojízdě. V menší zkušebně je ponuré horko. U tmavohnědého petrofa sedí, ruce v klíně, skleslý muž. O piano se opírá ještě skleslejší žena. Něco se jim nepovedlo. Větší zkušebna je připravena pro Hamleta Macháčka. V čistotném klidu, pod akusticky zvlněným stropem, tedy v prostředí dokonale ideálním, leží porůznu číše a flerety. Za chvilku se strhne bouře.

Dole na jevišti se chystá kostýmovaná zkouška na Hrátky. V pánských šatnách čilo a rušno, Martin Kabát nedostal ten pravý kabát, to není ubohá slovní hříčka, on ho opravdu nemá, je celý nesvůj, netrpělivě přechází jenom tak ve zdravotním tričku a čeká, co s ním provede kostymérka. Copak ten, ten se dočká, ale kdo hledá rokokový stolek, u něhož sedával mistr Dawison, nebo zrcátko, do kterého se díval Vydra, nemá naději. Plastik, novodural, dřevotříska. Stejně tak, bohužel, je tomu u dam. Ani stopa po Rachel…

Tradice dýchá jen z portrétů umělců, kteří prošli maskérnou od éry Štěpánkovy po éru Růžkovu. Opera sem teď zavítá málokdy a její zdejší prestiž, zastíněná činohrou, přirozeně bledne. Když však se přece jen zpívá, promění se maskérna v náměstí Karpíškovo, stejně jako při činohře Bezouškovo nebo Velebného. Křtí se vždy po tom, kdo je právě tribunem, ujme se slova a umí vyprávět.

Do křesel usedli čerti Solfernus a Belzebub. Sarka Farka čeká, až na něj přijde řada a podmračeně mlčí. Bezejmenné náměstí bude dnes pokřtěno asi až v pauze.

Jiným význačným místem zákulisí je příruční rekvizitárna pro věci, které herci popadnou cestou na jeviště – lahvičku s jedem do záňadří, po babičce klokočí, po dědečkovi meršánku. Nástěnný depozitář tvoří řadu asi padesáti šuplíků. Na každém je umístěna jiná rekvizitka označující, co šuplík skrývá: bankovka, kytička, tuba, tady jsou odznaky, tady lahvičky – co kdyby zde zítra hostoval rekvizitář z Hongkongu? Tady se počítá se vším. I s tím, že režisér naturalista musí mít ve druhém jednání analogový počítač, ve třetím kobru.Z jeviště vedou do hlediště tajuplná železná dvířka. Jsou tu od nepaměti. Kočár zastavil těsně u chodníku, arcivévoda třikrát zaťukal, biletář otevřel boční dveře, arcivévoda zmizel za železnými dvířky. V tmavém zákoutí u opony čekala Ema Strengová, Frederika Bognárová nebo dokonce sama Ráchel…

Mohl jít klidně zadem, mohla zůstat v šatně, mohli to mít pohodlnější, jenže to by pak neměli nač vzpomínat a dvířka do zákulisí by ztratila půvab.

Předělem mezi jevištěm a hledištěm je orchestr. Upírají se sem zraky návštěvníků vstupujících poprvé do hlediště. Hledají Mozarta. Pult. Posvátné místo. Jenomže od těch dob orchestr několikrát změnil šířku, hloubku i obsazení. Ale někde tady, před oponou, mezi proscéniovými lóžemi, určitě byl. A s orchestrem i Mozart, Carl Maria Weber a Folotow. Odtud uváděl svého Dráteníka i Fidlovačku František Škroup, Kreutzer Oresta, Rubinstein Makabejské a Mahler Wagnera. Rovněž hlediště bylo všelijak rozšiřováno a zkrášlováno, ale navzdory kosmetickým úpravám, zůstala tvář zachována.

Na scéně svítá. Parter je prázdný, jen v desáté řadě sedí režisér a mlčky pozoruje zkoušku světel, hru reflektorů zlatících úly, plůtky, slaměné panenky. V prostoru kolem osamělého muže sedávalo české národní obrození. Režisér o tom dávno ví, ale tváří se jako člověk, který si to právě uvědomil.

Klenotem proménoárů je Mozartův salónek. Návštěvníci vstupují, prohlížejí si dobové plány Nosticova divadla, Mozartovu bystu, hledají Tyla a když ho nenajdou, zalétnou pohledem k lustru. Pakliže nemají žízeň a nejdou se postavit do fronty na limonádu, usednou do rokokových křesel. Ti nejcitlivější, zasaženi fluidem prostředí, tváří se podobně jako při dopolední zkoušce režisér. I divák ví své, dobrý divák, a proč by sám sobě zapíral pohnutí citu, zvlášť když je ušlechtilé.

Pod touto střechou vzalo svůj původ české divadlo. Tady se prvně zpívala naše národní hymna. Poprvé zde předstoupil před Pražany Don Giovanni, ale i Žižka, Hus, Čapkova Matka a doktor Galén, Nezvalův Vladař a Hrubínův Morák, představitelé dobra, zla i průměrnosti.

Duch místa má náš vděk – ale co tvář? Genius loci mívá obvykle jednu jedinou tvář. Vedení pošetilou snahou přišít mu stůj co stůj nějakou podobu, dostáváme se do rozpaků. Mozart má právo prvorozeného. Tyl je náš. Světovost i českost, staré dilema i starý cíl.

Dobrá, ať se starají oba.