Z archivu: Čí bude Národní divadlo?

Tentokrát jsme v našem volném cyklu sáhli po textu z počátku devadesátých let minulého století, tedy doby bezprostředně polistopadové, kdy se i v případě pražského Národního divadla začalo debatovat o jeho „nové“ budoucnosti, o novém modelu jeho fungování. Ale též o budoucnosti divadla Stavovského, jehož generální rekonstrukce se dostávala do finále a kdy na stole byla nabídka ze zahraničí na spravování mozartovského repertoáru na této scéně, a v neposlední řadě i o směřování Smetanova divadla, tedy dnešní Státní opery, v té době ještě jedné ze scén, náležících pod správu Národního divadla.
***

Čí bude Národní divadlo?

Národní divadlo má historickou šanci uspořádat si poměry svobodně a dobře. Řadu týdnů a měsíců se intenzivně hledá, rokuje, navrhuje i brzdí nová podoba tohoto divadelního giganta, který zřejmě nemá obdoby. Nevyhovující podmínky, nevyhovující uspořádání správ a kompetencí, zavazující genius loci a především nezajímavé umělecké výsledky Národního divadla tlačí všechny zúčastněné ve dne v noci jako kámen v botě. Potem zbrocený dvoutisícihlavý organismus Národního divadla hledá energii, která by měla sytit generátory provozu po několik příštích generací.Národní divadlo snad nemusí nutně projít změnou organizačního uspořádání, může fungovat dál tak jako v posledních desítiletích a pod tlakem nesmlouvavé svobodné kritiky a nových ekonomických vztahů postupně upravit administrativně řízený chod na divadlo řízené provozně. Tento způsob je zdlouhavý a nepřináší tolik potřebné jasné vymezení vztahů mezi jednotlivými uměleckými soubory. Proto opera, činohra a balet Národního divadla předložily své koncepce, navrhující příští organizaci divadla. Samostatná koncepce baletu se po určitých dohodách v podstatě shoduje s koncepcí opery, a tak se omezím na informace o návrzích souborů činohry a opery. Činohra postavila do středu své rozvahy pojetí úlohy historické budovy na nábřeží proti Hradu a proti ostrovu Žofín. Tomuto domu má být přiznána úloha historická a reprezentativní, má mít vlastní vedení a neměla by mít žádný vlastní soubor. Vedení by vyhlašovalo témata, pravděpodobně vždy na jeden rok, při jejichž realizaci by spolupracovaly všechny umělecké soubory Národního divadla, které by tam vysílaly lidi a inscenace. Šlo by tedy o jakýsi permanentní trialog s každodenním provozem, o němž se předpokládá, že by byl atraktivní pro diváky tuzemské i zahraniční. Soubor činohry by měl domovskou scénu ve Stavovském divadle (předpokládané otevření v listopadu 1991), opera a balet ve Smetanově divadle. Nová scéna by připadla Laterně magice. Ve Stavovském divadle by se mimo to konala představení Mozartových oper. Očekává to svět a my si to všichni přejeme. “Mozartovo divadlo” (jediné světové divadlo, ve kterém osobně dirigoval Mozart a pro něž napsal dvě opery) je ohromný pražský kulturní kapitál. Zatím však není jasné, kdo a jak bude mozartovské opery provozovat. Agent americké mozartovské nadace pan Coblence nabízí Stavovskému divadlu (a Bertramce) projekt z diváckého hlediska zřejmě vysoce atraktivní. Konkrétní návrh smlouvy je však pro operu Národního divadla  nepříznivý, takřka koloniální. Chce využít renovovaného Stavovského divadla a všech materiálních kapacit, které divadlo má. Chce rovněž využít umělecké síly opery Národního divadla podle vlastního výběru, a to vše za směšně nízkou cenu. Sám by dodával pěvecké hvězdy, resp. kolektivy pro inscenace. Opera Národního divadla naproti tomu vyzvala prostřednictvím Kulturní rady Evropy zahraničí ke sponsorování mozartovských produkcí tak, aby se dostaly na mezinárodní úroveň, ale neučinily zároveň z opery Národního divadla vazala zahraničního agenta. Jinou možností je provádět Mozartovy opery zcela domácími silami. To není snad na první pohled tak atraktivní, ale za určitých okolností by to mohlo dopadnout velmi dobře, vždyť v mozartovských představeních je hluboko skryt jeden ze základů českého divadelnictví. O tom, jaké řešení bude nakonec vybráno, rozhodne česká vláda, která o věci jedná se všemi zainteresovanými stranami a snad už v létě dospěje k závěru.

Opera Národního divadla ve své koncepci vychází z představy, že každá z budov Národního divadla bude mít stálý soubor podléhající vlastnímu vedení, a z přání, aby opera měla soubory a domy dva – v historické budově a spolu s baletem ve Smetanově divadle. V návrhu na další scény Národního divadla se opera shoduje s koncepcí činohry. Na základě pevných a jasných smluv by pak činohra pravidelně účinkovala na jevišti historické budovy a mozartovská opera na jevišti Stavovského divadla. Zázemí baletu by bylo trvale v provozních prostorech Smetanova divadla. Opera v historické budově by akcentovala český klasický repertoár, novinky a základní světový repertoár. Smetanovo divadlo by směřovalo k ustavení mezinárodního souboru velké světové opery a eventuálně by se během dvou až čtyř let osamostatnilo, vyvázalo ze svazku Národního divadla a zajišťovalo svůj provoz za účasti zahraničních sponsorů. Obě koncepce se shodují v tom, že všechny umělecké složky Národního divadla mají právo účinkovat na jevišti Zlaté kapličky, že tam však nemohou zůstat jako tři stálé soubory. V podstatě se shodují i v tom, že historická budova potřebuje jedno (jediné) stálé vedení. Předpokládají v té či oné podobě vzájemné hostování a mozartovské produkce ve Stavovském divadle. Neshody se týkají jednak způsobu provozování Mozartových oper, a to nejen ve věci smlouvy s panem Coblencem, ale i časového rozsahu oper ve Stavovském divadle. Naše opera by chtěla hrát padesát až šedesát  představení v průběhu celé sezóny. Pan Coblence navrhuje stagiony v letním období a po zhruba tři týdny o velikonocích a koncertní vystupování ve vánočním období. Na počet představení by to vyšlo zhruba stejně, ale soustředění mozartovských oper do časově vymezených ploch může alespoň zatím vypadat lákavěji. Všechno záleží na tom, jaké by tyto produkce nakonec skutečně byly. Hlavní spor mezi operou a činohrou je ovšem o koncepci původní budovy Národního divadla. Opeře je vytýkáno, že požaduje moc, že je militantní, že kromě dvou orchestrů a dvou sborů, jež je nutno omladit, nemá síly na dva provozy, postrádá kvalitní inscenační týmy, a že jednání, která vede, a naděje, jež si dělá, jsou nejisté. Opera doufá v uskutečnění příslibu paní Evy Randové, že se ujme asi za dva roky vedení opery Smetanova divadla, a počítá se zájmem Jiřího Kouta o funkci šéfdirigenta. Tito dva naši umělci působící v zahraničí (poté, co se u nás nemohli dobře uplatnit) jsou nynějším představitelům pražské opery velkou zárukou skutečného zvýšení úrovně a internacionalizace naší operní scény. Činoherní koncepci se má za zlé, že vytvořením jediného souboru opery v Praze podle jejího návrhu by se dokonalo dílo zkázy, započaté roku 1948 Zdeňkem Nejedlým. Ten tehdy sloučil Velkou operu 5. května (bývalou operu Nového německého divadla) s Národním divadlem, a tím nenapravitelně zmrazil její umělecký rozlet. Vedení činohry oponuje této výtce poukazem na to, že Opera 5. května zahajovala s imponující skupinou mladých umělců v čele (Ančerl, Radok, Kašlík, Bubeníček, Svoboda, Tröster), kteří v roce 1945 revolučně obsadili budovu a našli revolučního sponsora – Ústřední radu odborů. Umělecký úspěch jejich pokusu o operu vyplýval z talentu, nadšení, odvahy a ambice být lepší než Národní divadlo – modernější, aktuálnější, světovější. Dnešní pražská opera má tyto touhy také, ale postrádá onen vstupní kapitál talentu a nadšení. Historická tradice by opravňovala Prahu k držení dvou oper (na počátku století se hrálo dokonce ve čtyřech), jde spíš o to, že si opera údajně neví plně rady s tím, jak materiálně a umělecky zabezpečit svou koncepci, a mimo jiné také o to, že opera, zejména ta mezinárodní, je nejdražší divadlo, jaké si lze představit. K tomu, aby divadlo bylo skutečně reformní či dokonce revoluční, je zapotřebí prvotřídních výkonů, skvělých, pozoruhodných nebo experimentálních inscenací. Dá se říci, že na to nejsou soubory Národního divadla umělecky připraveny. Pokud se velmi rychle nevypracují, může celá činoherní koncepce reprezentativního divadla skončit nezdarem. Pak by už bylo pozdě přecházet ke koncepci, kterou dnes navrhuje vedení opery. Mezitím by mohl být zrušen jeden ze dvou dobrých orchestrů a sborů, jejichž kvalitu nezaložilo administrativní rozhodnutí, ale léta sehrávání a společné práce. Myslím, že hrozba nezdaru je dosti konkrétní: celé Národní divadlo by se za dva nebo tři roky mohlo dostat do horší situace než dnes a mohlo by být víc zralé na výprodej do zahraničí. Proti koncepci činohry lze také namítnout, že je tu rozpor mezi její představou práce ve vlastní scéně a v historické budově Národního divadla. Činohra říká, že v domovských scénách by jednotlivé soubory mohly svobodněji rozvíjet své žánry, a to kolektivním přístupem, na základě energické a obětavé spolupráce režizéra, výtvarníka, herců atd. Vedení činohry se brání tomu, aby se dnes od divadla žádalo zřetelné určení linie, po které půjde, a argumentuje tím, že linie či “tvář” divadla se musí vytvořit z uměleckých činů, inscenací, skupinových výkonů. Vedení činohry odmítá, podle mě správně, vytýčit si předem linii na základě dramaturgického plánu v socialistickém pojetí. V hlavní budově ale činohra staví pojetí divadla zejména na dramaturgické práci uměleckého vedení, na tématech, nikoliv na uměleckých činech jednotlivých souborů a z nich rostoucí “tváře”, neřkuli éry divadla. Umělecké složky Národního divadla by byly pouhými dodavateli inscenací pro určitá témata (blíže nespecifikovaná), byť by to byly inscenace reprezentativní a byť by si soubory považovaly za čest, že se mohou v této posvátné budově českého divadla prezentovat.Zdá se mi, že přes zdánlivou originalitu činoherní koncepce je její návrh na využívání historické budovy vlastně petrifikací dosavadního dlouhodobého provizória. Myslím, že základem divadla je divadelní soubor, který má (nebo i nemá) určité materiální podmínky, mezi nimiž první je scéna, jež pak může nebo nemusí být reprezentativní a za niž nese soubor i materiální odpovědnost. Asi to funguje tak a ne naopak. Nezanedbatelná je i skutečnost, že v době, kdy má Praha víc divadelních souborů než budov, je návrh na “vyvlastnění” jednoho z domů podivnou izolací; namísto osvobození a zživotnění by se Národní divadlo podobalo ještě víc pohanské svatyni, kterou vystavěli předkové a kde už žádný soubor nemůže normálně hrát – dobře i špatně, skandálně i s aplausem. Staronová koncepce, jak ji navrhuje soubor opery, se mi tak jeví daleko reálnější a Národnímu divadlu bližší. V tuto chvíli je vše ještě v jednáních a na definitivní rozhodnutí vlády ve spolupráci s Národním divadlem, ministerstvem kultury a zahraničními sponsory si musíme počkat. V každém případě se však asi všichni těšíme na dobu, kdy bude zajímavější chodit do Národního divadla než okolo.

(Respekt – 4.7.1990 – Milena Sršňová)