Z archivu: Národní divadlo a Státní opera před dvaceti lety

Život přináší paradoxy, jak potvrzuje i nejnovější pokračování našeho volného cyklu, v němž vybíráme z archivů dob více či méně vzdálených. Jindřich Černý, ředitel pražského Národního divadla v letech 1991 – 1993 a otec nynějšího šéfa ND Ondřeje Černého, poskytl v květnu 1992 následující rozhovor při příležitosti osamostatnění Smetanova divadla, resp. Státní opery Praha, k němuž za jeho ředitelování v Národním došlo. Jindřich Černý v dotyčném rozhovoru zmiňuje mnohé z toho, co je i teď, po dvaceti letech předmětem často vášnivých debat, ať už ve vztahu k fungování opery, ale i baletu v Praze, Laternu magiku nevyjímaje.

Jen pro úplnost ještě připomeňme, že někdejší ředitel Národního divadla Jindřich Černý (1930) pracoval v ND již od roku 1977 jako samostatný dokumentátor v archivu, později jako vedoucí tiskového oddělení a po listopadu 1989 jako vedoucí propagace. Ředitelem Národního divadla byl jmenován k 1.dubnu 1991, k 31. prosinci 1993 podal demisi.
***

Pravomoci jsem už neměl, veškerou odpovědnost však ano

Ředitel ND Jindřich Černý pro Rudé právo k osamostatnění Smetanova divadla

Čtyřicetiletý umělý hybrid Národního a Smetanova divadla již patří minulosti, protože od dubna se vyčlenila samostatná Státní opera Praha. Iniciátorem procesu, jehož dovedení do konce si stanovil jako hlavní úkol při svém nástupu do funkce právě před rokem, byl ředitel Národního divadla dr. Jindřich Černý.

Byl tento “rozvod” nutný? Proč k němu vůbec došlo?

V Národním divadle jsem pracoval už od roku 1977, zprvu v archívu, pak v propagaci, a tak jsem měl možnost sledovat provoz tohoto divadelního kolosu. Po listopadu, kdy jsem rok vedl propagaci, jsem mohl nahlédnout do dezintegračního procesu, který divadlo – za starého režimu přísně centrálně řízené – logicky zachvátil. Rozdělením opery na dva soubory se pak už situace stala neudržitelnou. Přestal jsem mít možnost zasahovat do chodu Smetanova divadla, ovšem veškerá odpovědnost mi přitom zůstala. Pro vedení Smetanova divadla byla situace výhodná, zprvu se oddělení od Národního divadla bránilo, přitom si ale žárlivě střežilo svoji plnou autonomii. Nakonec jsme se ale přece jen dohodli, že proces, který divadlo jednou nastoupilo, musí být doveden k logickému vyústění: k osamostatnění.

Je přece známo, že komplex ND a SD vznikl uměle.

Poválečnou Velkou operu 5. května zlikvidovali tak jako spoustu dalších divadel. Konzervativní fronta kolem Zdeňka Nejedlého nesnesla prostě moderní elán skupiny kolem Václava Kašlíka, která uprostřed rozbité Evropy vytvořila oázu imaginativního hudebního divadla. Přečuhovalo nařízenou ždanovovskou marštútu, a muselo proto pod společnou čepici. Samozřejmě že Smetanovu, protože Smetanou, Tylem a Jiráskem tenkrát gottwaldovští pašáci doslova umlátili českou kulturu. Takže rozčilovat se dneska, že Smetanovo jméno mizí z průčelí divadla, považuji za naprostý nesmysl. Nebylo tam k poctě Smetanovi, ale z trucu maniaka. Smetanovo divadlo je v Praze jen jedno: Národní.

A proč dnes zrovna název Státní opera?

Národní divadlo navrhovalo logičtější název Velká opera, už proto, že státním divadlem je i Národní divadlo. Členy opery ND název Státní opera rozhořčil, nicméně Národní divadlo těžko může rozhodovat, jak se bude jmenovat druhé pražské operní divadlo.

Jaký zisk osamostatnění přinese?

Bezprostředně žádný, obě naše ekonomiky jsou delimitačním procesem naopak napnuty k prasknutí. Protože – a to bych chtěl zdůraznit – podmínkou rozdělení bylo, že z něho nevyplynou žádné nároky na státní rozpočet. Bylo by ovšem naivní předpokládat, že takový chirurgický řez přinese okamžitou úlevu. Rekonvalescence bude nějakou chvíli trvat, ale po uzdravení by tu měly stát dva samostatné, osobitě vyprofilované operní domy, které se budou konkurenčně podněcovat. Státní opera má už dnes svůj zvláštní image, který se nám v Národním divadle může nelíbit, ale naštěstí už nemáme právo do něho zasahovat.

Ale problémy přinesl proces veliké, a to bezprostředně. Třeba otázku rozdělení sólistického aparátu.

Rozdělení sólistického souboru již předcházelo vlastnímu právnímu oddělení divadel. Když jsem přicházel do funkce, počítalo se dokonce s tím, že takto, se dvěma úplnými operními soubory, bude divadlo pracovat několik let. Čili: problémy s rozdělením souboru nevyplývají z rozdělení divadel. Počítalo se s tím, že se rozdělí aritmeticky na polovinu, asi tak 35 ku 35 sólistům v každém souboru. Samozřejmě že to tak nevyšlo, protože jde o hluboké zásahy do lidských osudů, a ne o rozpočítávání kuliček. Odejít do souboru Smetanova divadla znamenalo vzdát se členství v Národním divadle, na druhé straně nevzdat se členství v souboru ND znamenalo automaticky přejít do nového samostatného souboru tohoto divadla. Čili docela logicky to skončilo tak, že v dnešním souboru Státní opery je asi pětina bývalých sólistů ND, čtyři pětiny nám tedy zůstaly. Tento zmenšený soubor tak zdědil všechny problémy, které se nahromadily ve velkém operním souboru Národního divadla za posledních čtyřicet let, problémy často lidsky velmi bolavé, přitom však bez přísunu dodatečných finančních prostředků důstojně neřešitelné.

Nejvíc postihne delimitace balet ND, kterému hrozí ztráta střechy nad hlavou.

Balet měl své správní sídlo s baletními sály i zázemím v administrativní budově dnešní Státní opery. Navíc je dimenzován tak, že může vystupovat ve čtyřech budovách: v Národním divadle, ve Stavovském divadle, ve Státní opeře i na Nové scéně (Laterně magice). Kdybychom vycházeli z potřeb baletu, nikdy by k oddělení Smetanova divadla nedošlo. Toto hledisko jsme prostě nepřijali a problémy musíme řešit. Potíž je v tom, že baletní sál v historické budově byl při rekonstrukci zrušen a v tom architektonickém nesmyslu, který si říká administrativní budova Národního divadla, není pro množství chodeb na nic jiného místo. Myslím však, že zatím je i pro Státní operu výhodné, aby si u ní balet své prostory – i své hrací dny – udržel. Mohu zaručit, že střechu nad hlavou balet ND neztratí.

Pokud vím, tvrdé spory se vedou o společné dílny – to je jejich rozdělení tak těžké?

Problém s dílnami začal po zdvojnásobení počtu operních premiér. Tedy ještě před administrativním rozdělením divadla. Zvýšení dílenských kapacit není jednoduché, protože souvisí i s prostorovými kapacitami jednotlivých hal. Navíc nám soukromý sektor dnes odčerpává nejcennější síly. Ale Státní opera má zajištěných 19,5 % kapacit. O majetkovou spoluúčast, přiznám se, nemáme zájem. Národní divadlo vždycky mělo své vlastní dílny a musí je mít nadále.

Zároveň se Smetanovým divadlem se oddělila i Laterna magika. Proč?

Vždycky byla k Národnímu divadlu přičleněna jen volně a oddělení velmi uvítala. Získává od nás do pronájmu Novou scénu, budovu, o kterou nestojí ani činohra, ani opera, kde si však balet zachová své hrací termíny pro komorní večery s reprodukovanou hudbou. Laterna se osamostatňuje s nulovým státním příspěvkem. Proces oddělování probíhá zde velmi hladce, i do budoucna zůstane zřejmě zachována úzká spolupráce.

Počítáte po této delimitaci se snížením stavu zaměstnanců?

Stavy se snižují průběžně od začátku minulého roku, protože však mezitím byla otevřena nová budova – Stavovské divadlo – fakticky se pokles samozřejmě snížil. A protože sama delimitace představuje obrovský nápor na administrativní aparát, musíme i zde jeho redukci odložit. Mohu ale veřejnost ujistit, že finanční situace divadla je dnes tak napjatá, že si nebudeme moci dovolit platit zbytečné zaměstnance, ani nehrající sólisty. Na druhé straně musíme v nových podmínkách posilovat určité útvary, které v minulosti nehrály významnou roli: obchodní oddělení, propagaci, sponzoring.

Jak to dopadne s letošní 176miliónovou dotací pro ND?

Odečte se první čtvrtletí a zbytek se podle předem dohodnutého a schváleného klíče rozdělí mezi nás a Státní operu. Jak už jsem uvedl, delimitace nesměla klást žádný nárok na zvýšení dotace. Proti loňsku nám sice nebyla formálně zkrácena, ovšem vzhledem ke schodku státního rozpočtu smíme v každém čtvrtletí čerpat jen po pětině přidělené částky.

Zamýšlíte, podobně jako Státní opera, zvýšit vstupné?

Nikoli, v této chvíli to pro nás není aktuální.

Co říkáte smlouvě, již podepsalo naše ministerstvo kultury s americkým právníkem Alainem Coblencem, která by mu zajistila absolutní nadvládu nad Stavovským divadlem po řadu nejatraktivnějších týdnů v létě, o velikonocích a o vánocích?

Tuto smlouvu zásadně odmítáme a nikdy ji v této nedůstojné podobě nebudeme akceptovat. Za rozsáhlý pronájem termínů, personálu, budovy a jiných práv nabízí směšnou finanční náhradu. Také je rozdíl, jestli naše opera bude moci hrát ve Stavovském šedesátkrát nebo jen dvacetkrát v roce. Neznamená to ovšem, že bychom se s panem Coblencem nechtěli dohodnout vůbec, ale na jiném základě. Jednání zatím pokračují.

Děkuji za rozhovor.

(Rudé právo – 19.5.1992 – Jiří Tlučhoř)