Z archivu: Národní divadlo a Státní opera před dvaceti lety

  1. 1
  2. 2

Život přináší paradoxy, jak potvrzuje i nejnovější pokračování našeho volného cyklu, v němž vybíráme z archivů dob více či méně vzdálených. Jindřich Černý, ředitel pražského Národního divadla v letech 1991 – 1993 a otec nynějšího šéfa ND Ondřeje Černého, poskytl v květnu 1992 následující rozhovor při příležitosti osamostatnění Smetanova divadla, resp. Státní opery Praha, k němuž za jeho ředitelování v Národním došlo. Jindřich Černý v dotyčném rozhovoru zmiňuje mnohé z toho, co je i teď, po dvaceti letech předmětem často vášnivých debat, ať už ve vztahu k fungování opery, ale i baletu v Praze, Laternu magiku nevyjímaje.

Jen pro úplnost ještě připomeňme, že někdejší ředitel Národního divadla Jindřich Černý (1930) pracoval v ND již od roku 1977 jako samostatný dokumentátor v archivu, později jako vedoucí tiskového oddělení a po listopadu 1989 jako vedoucí propagace. Ředitelem Národního divadla byl jmenován k 1.dubnu 1991, k 31. prosinci 1993 podal demisi.
***


Pravomoci jsem už neměl, veškerou odpovědnost však ano

Ředitel ND Jindřich Černý pro Rudé právo k osamostatnění Smetanova divadla

Čtyřicetiletý umělý hybrid Národního a Smetanova divadla již patří minulosti, protože od dubna se vyčlenila samostatná Státní opera Praha. Iniciátorem procesu, jehož dovedení do konce si stanovil jako hlavní úkol při svém nástupu do funkce právě před rokem, byl ředitel Národního divadla dr. Jindřich Černý.

Byl tento “rozvod” nutný? Proč k němu vůbec došlo?

V Národním divadle jsem pracoval už od roku 1977, zprvu v archívu, pak v propagaci, a tak jsem měl možnost sledovat provoz tohoto divadelního kolosu. Po listopadu, kdy jsem rok vedl propagaci, jsem mohl nahlédnout do dezintegračního procesu, který divadlo – za starého režimu přísně centrálně řízené – logicky zachvátil. Rozdělením opery na dva soubory se pak už situace stala neudržitelnou. Přestal jsem mít možnost zasahovat do chodu Smetanova divadla, ovšem veškerá odpovědnost mi přitom zůstala. Pro vedení Smetanova divadla byla situace výhodná, zprvu se oddělení od Národního divadla bránilo, přitom si ale žárlivě střežilo svoji plnou autonomii. Nakonec jsme se ale přece jen dohodli, že proces, který divadlo jednou nastoupilo, musí být doveden k logickému vyústění: k osamostatnění.

Je přece známo, že komplex ND a SD vznikl uměle.

Poválečnou Velkou operu 5. května zlikvidovali tak jako spoustu dalších divadel. Konzervativní fronta kolem Zdeňka Nejedlého nesnesla prostě moderní elán skupiny kolem Václava Kašlíka, která uprostřed rozbité Evropy vytvořila oázu imaginativního hudebního divadla. Přečuhovalo nařízenou ždanovovskou marštútu, a muselo proto pod společnou čepici. Samozřejmě že Smetanovu, protože Smetanou, Tylem a Jiráskem tenkrát gottwaldovští pašáci doslova umlátili českou kulturu. Takže rozčilovat se dneska, že Smetanovo jméno mizí z průčelí divadla, považuji za naprostý nesmysl. Nebylo tam k poctě Smetanovi, ale z trucu maniaka. Smetanovo divadlo je v Praze jen jedno: Národní.

A proč dnes zrovna název Státní opera?

Národní divadlo navrhovalo logičtější název Velká opera, už proto, že státním divadlem je i Národní divadlo. Členy opery ND název Státní opera rozhořčil, nicméně Národní divadlo těžko může rozhodovat, jak se bude jmenovat druhé pražské operní divadlo.

Jaký zisk osamostatnění přinese?

Bezprostředně žádný, obě naše ekonomiky jsou delimitačním procesem naopak napnuty k prasknutí. Protože – a to bych chtěl zdůraznit – podmínkou rozdělení bylo, že z něho nevyplynou žádné nároky na státní rozpočet. Bylo by ovšem naivní předpokládat, že takový chirurgický řez přinese okamžitou úlevu. Rekonvalescence bude nějakou chvíli trvat, ale po uzdravení by tu měly stát dva samostatné, osobitě vyprofilované operní domy, které se budou konkurenčně podněcovat. Státní opera má už dnes svůj zvláštní image, který se nám v Národním divadle může nelíbit, ale naštěstí už nemáme právo do něho zasahovat.

Ale problémy přinesl proces veliké, a to bezprostředně. Třeba otázku rozdělení sólistického aparátu.

Rozdělení sólistického souboru již předcházelo vlastnímu právnímu oddělení divadel. Když jsem přicházel do funkce, počítalo se dokonce s tím, že takto, se dvěma úplnými operními soubory, bude divadlo pracovat několik let. Čili: problémy s rozdělením souboru nevyplývají z rozdělení divadel. Počítalo se s tím, že se rozdělí aritmeticky na polovinu, asi tak 35 ku 35 sólistům v každém souboru. Samozřejmě že to tak nevyšlo, protože jde o hluboké zásahy do lidských osudů, a ne o rozpočítávání kuliček. Odejít do souboru Smetanova divadla znamenalo vzdát se členství v Národním divadle, na druhé straně nevzdat se členství v souboru ND znamenalo automaticky přejít do nového samostatného souboru tohoto divadla. Čili docela logicky to skončilo tak, že v dnešním souboru Státní opery je asi pětina bývalých sólistů ND, čtyři pětiny nám tedy zůstaly. Tento zmenšený soubor tak zdědil všechny problémy, které se nahromadily ve velkém operním souboru Národního divadla za posledních čtyřicet let, problémy často lidsky velmi bolavé, přitom však bez přísunu dodatečných finančních prostředků důstojně neřešitelné.

Nejvíc postihne delimitace balet ND, kterému hrozí ztráta střechy nad hlavou.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Richard Kolar

Oceňuji, že redakce OperaPlus zařadila archívní rozhovor s někdejším ředitelem ND Jindřichem Černým. Pohled na osamostatnění Smetanova divadla před dvaceti lety se tu připomíná příhodně v době, kdy ministerstvo kultury váhavě sčítá škody, které způsobila nejen státnímu rozpočtu letošní opětovná anexe Státní opery Praha Národním divadlem. Jako očitý svědek událostí před dvaceti lety též vítám, že subjektivní výroky někdejšího ředitele ND Jindřicha Černého vyjadřují tehdejší objektivní realitu dle mého soudu dosti věrně. Vše nasvědčuje tomu, že to byl muž čestný a že ač se svého úřadu ujal s naivitou, učinil tak bez postranních úmyslů. Jeho vyjádření též svědčí o tom,… Číst vice »