Z archivu: Proč se nehrají?

  1. 1
  2. 2

V našem volném cyklu jsme tentokrát zapátrali v druhé polovině padesátých let minulého století, kdy jsme v archivech té doby narazili na zevrubné zamyšlení, věnované tehdejší soudobé české opeře, ale i poměrům v českých operních divadlech vůbec. Z dnešního pohledu jde o bezesporu zajímavé čtení, dokládající mimo jiné to, jak hodně se toho za ono půlstoletí změnilo. Nebo nezměnilo?

***

Proč se nehrají?

 …vzrušující otázka, položená do oblasti českých současných oper. V klasických zemích opery roste zájem o současnou tvorbu – vede tu zřejmě Německo. U nás je ten zájem více méně stále teoretický. Prošlo tiskem mnoho článků: hovořily o značně vysokém počtu neprovedených českých oper. Číslice kolísá, podle stupně informovanosti pisatelů, většinou kolem třiceti. Počet zdánlivě veliký…

V umění nelze argumentovat kvantitou, ale kvalitou. Z tohoto hlediska třeba především posuzovat neprovedené opery i repertoár divadel. To jest: co hrají divadla místo nich. Provozní možnosti našich scén nejsou nevyčerpatelné. Málo si uvědomujeme, jak rychle vzrůstají požadavky na kvalitu reprodukce. Mají-li naše divadla „držet krok“, a řekněme si přímo, že v oblastech jej nedrží, vyžaduje to nutně delší zkouškové časy. Z toho plyne menší počet premiér, než byl běžný ještě třeba před dvaceti lety. To nehovořím o technicky zastaralých budovách, ani o problémech pěveckých sil, ani o tom, kolik práce bude třeba podstoupit, aby individuální umělecká odpovědnost šéfů – nezůstávala jen na papíře.

Na druhé straně však netřeba zastírat, že v repertoárové politice operních scén nastalo v posledních šesti až sedmi letech zpohodlnění přímo děsivé. Nejen novinky, avšak vlastně celá oblast opery XX. století jako celek se stala úkropečkem, krčícím se kdesi na pokraji divadelního provozu. A přece těžko dnes tvrdit, že životné hudebně dramatické divadlo končí XIX. stoletím. Tyto nezdravé tendence, schvalované i námi, kritiky, souvisely s řadou záporných jevů v našem kulturně politickém životě. Dnes divadla i kritika usilují o nápravu. Nejvýrazněji se to projevuje v dramaturgickém plánu opery Národního divadla v Praze. Žel jednostranně, pouze ve prospěch české opery XX. století, avšak na úkor novodobého světového repertoáru.
Má-li se novinka uplatnit vedle klasických oper XVIII. století a vedle kolosální pokladnice operního umění století XIX., i nejlepších děl první poloviny našeho věku, musí mít k tomu určité předpoklady. Jedním z nich je novost a soudobost. Nechápu tato slova jen ve smyslu technickém a artistním. Jde mi o současného ducha naší opery, o současný hudebně dramatický pohled na námět – o vyjádření toho, čím žijí naši lidé. Divadlo není museum. Má-li obecenstvo na vybranou: Smetana či Dvořák nebo cosi à la Smetana, à la Dvořák – sáhne nepochybně a přirozeně k originálu.

Proto třeba neprovedené české opery i úlohu české soudobé operní tvorby v našem repertoáru zkoumat především podle těchto kritérií: co nového mohou přinést; jak obohacují paletu našeho operního umění; s jakou intensitou hovoří k dnešnímu posluchači. Pak se nepochybně dostaneme k číslům daleko střízlivějším. Naše dramaturgie má povinnost takového zasvěceného, nadšeného a odborného zkoumání současné tvorby. Splňuje ji však po mém soudu jen částečně a ne natolik, aby to odpovídalo novým vztahům mezi umělci. Řadu otázek je třeba si vyjasnit. Proč doposud žádné z našich divadel nesáhlo po opeře Pavla Bořkovce Paleček? Proč je do omrzení odkládána jevištní realisace Trojanova Kolotoče? Proč jsou soustavně opomíjena díla tak zkušených skladatelů, jako Chlubny a Zelinky? Proč z oper, které už na jevišti úspěšně prošly, leží dnes ladem Burianova Maryša, Krejčího Pozdvižení v Effesu, Fr.Krejčího Hejtman Talafús, Vostřákův Rohovín Čtverrohý, Burghauserova Karolinka a lhář? Proč vůbec stačí u našich soudobých oper nastudování u jednoho, dvou divadel – a proč pak zpravidla mizejí v propadlišti archivů? Je třeba aby ti, kdož rozhodují o uvádění naší soudobé operní tvorby, vystoupili s jasnými ideovými a uměleckými kritérii a neoperovali, jak se to opravdu tak často děje, jen otázkami „provozu“. Vzniklo by rozhodně zdravější ovzduší mezi divadly a skladateli. To je první podmínka rozvoje operní kultury. Hudební dramatikové nemohou a také nebudou tvořit dobrá hudební díla bez vědomí, že mají v divadlech a divadelních umělcích své věrné a oddané spojence.Přehlédněme operní produkci posledních let. Je, myslím, zjevné: většině skladatelů chybí skutečná tvůrčí odvaha. Odvaha odkrývat nové světy myšlenkové. Nové pohledy na staré náměty. Skutečná smělost uměleckého ztvárnění. Jdou raději cestou menšího odporu, která ovšem přináší s sebou většinou i menší zajímavost. Co z výhně nevzešlo, také nezapálí. Obdobným stavem většinou trpí i naše operní dramaturgie. Má více odvahy „experimentovat“ s díly zahraničními, než se s plnou odpovědností postavit za české novinky. Uvedení každé nové opery je však do určité míry sázkou – do poslední chvíle lze těžko odhadnout, zdali vyjde. Nedávno celá naše kritika uvítala s nadšením nové uvedení Jeremiášových Bratrů Karamazových. Dílo nesporně pozoruhodné. Uvědomili jsme si však, že i v době, kdy řídil operu Národního divadla tak nadšený přívrženec české nové operní tvorby, jako by Otakar Ostrčil, dosáhla tato opera v letech 1928 – 1931jen třinácti repris a při novém uvedení jen tři opakování? Operní obecenstvo, zvyklé přirozeně na klasický repertoár, se s novinkou sžívá nesnadno. Jen výjimečně se stává, že nové pozoruhodné dílo napoprvé naplno zabere. Proto divadla nemohou u novinek počítat s mnoha reprisami v jedné sezóně – mělo by však být jejich samozřejmou povinností udržovat nová díla co nejdéle.

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (9) “Z archivu: Proč se nehrají?

  1. Německo po válce začalo být leadrem co se nové operní tvorby týče. Ale i u nás se za totality hrály soudobé věci a kupodivu ne jen budovatelské opery.

    Proč se u nás nehrají soudobé věci vyjma Kolovratu vůbec a třeba Vojcek sbyl naposledy ještě za Dr. Srstky? No na to by nám měl odpovědět (možná místo nesmyslné hrozby právních kroků pod článkem pana Koláře, která je neopodstatněná, protože většina uvedených věcí se na pravdě zakládá a za schodky v článku uvedené se nikde ředitel Černý nezodpovídal, přesto, že je vytvořil – stejně tak jako v Divadelním úpstavu) právě současný ředitel ND Černý, jeho dramaturg a odstupující šéf opery.

    Že by se to s příchodem Rappla a nového ředitele ND (poté co Černý dostane trafiku za pomoc a údernou súpolupráci při likvodaci SOP a bude vytvářet schodky zase někde jinde) změnilo? Jen těžko. Je nutné vyjet do Drážďan, Mnichova,…

  2. Obávám se, že obecenstvo bude ten problém. V Plzni cca před rokem např. inscenovali Sluhu M. Tutina v rámci mezin. projektu Opera competition a už na premiéře bylo hlediště poloprázdné, o reprízách ani nemluvě. A to se jednalo o zdařilé dílo s dobrými pěveckými, ale i hereckými výkony. Při dnešních finančních problémech divadel pak holt nikdo nechce riskovat peněžní ztrátu. Na Traviaty, Toscy a pod. je přece jenom návštěvnost větší

  3. To, že by obecenstvo šlo rádo na moderní operu, je nesmysl. Nechodí mimo Brno ani na slušně udělaného Janáčka, viz. například poslední Pastorkyňa v Plzni.
    Sluha se navíc stal obětí totální neschopnosti obchodního odd, které projektu neudělalo žádnou reklamu a jednu z pěti repríz zařadilo jako seniorské představení!! Ta zhruba padesátka důchodců se musela královsky bavit :)

  4. Samozřejmě že diváci nechtějí chodit na soudobé opery, protože je neznají. A nemohou je znát, protože se nehrají. Je to začarovaný kruh, který by měl někdo rozbít tím, že se bude XX. století věnovat systematicky, čímž si svoje publikum vychová. Jasně, nebude to za pět let. Ale takhle bude pro diváky „soudobá opera“ znamenat opery staré sto let. Malé soubory jako Ensemble Opera Diversa to bohužel nevytrhnou, jakkoli jsou skvělé.

  5. že to nekončí devatenáctým stoletím? ono to ani devatenáctým stoletím úplně nezačíná. Z osmnáctého máte obvykle maximálně MOzarta:).
    Naše divadlo, opery v repertoáru: Donizetti -Nápoj lásky, Čajkovský -Evžen Oněgin (ovšem končí, asi se nelíbí scéna :(( , ale proč teda aspoň neposlouchat hudbu? Sotva začal , tak končí),Prodaná nevěsta, Carmen,končící Nabucco. Přibude nám Boccanegra a Čert a Káča. Což je na naše divadlo vrchol originality, neb minulé, již skončené inscenace zahrnují Traviatu a Cosi fan tutte (to asi „zlikvidovalo“ české libreto jednoho českého písničkáře, tedy upravený překlad:), ne že by to byla špatná inscenace, co už tak zkazíte na Mozartovi, dobré výkony, i legrační libreto), jinak muzikál,opereta.
    ovšem publikum si asi nic jinšího moc nezaslouží, z docela slušné činohry na motivy Pratchetta (zejména, nejenom) důchodci-zřejmě předplatitelé:(, prchali jak kulový blesk, vyprázdnilo se dost slušně prvních pár řad. POkud možno nehrát nic, co už neznají, co nebude zaručená trefa do jejich „vkusu.“ Takyže Pratchett nám taky moc nevydržel.

  6. No ano, u činohry je to v Plzni např. Porcie Coughlanová-vyjímečně povedená hra, mizivá návštěvnost…U opery si myslím také může nemalou roli hrát to, jakým způsobem se opery v současné době inscenují. Opakovaně jsem se setkala s názorem, že naštěstí na hudbě Verdiho, Mozarta a pod. nejde moc zkazit a pokud se nepovede inscenace, že holt se to nějak přežije. U věcí, které divák nezná (a díky nulové propagaci ani nemá šanci poznat), pak zřejmě řada lidí raději nikam nejde, protože nechce investovat peníze a čas do nejistého podniku.Bohužel s tímto přístupem se opakovaně setkávám ve svém okolí a to jde o lidi vzdělané a v jiných směrem i velmi kulturní. Jen z opery mají jaksi strach. A jak mi jedna kolegyně přiznala, důvod proč nikdy nebyla na opeře, byla obava, že nevydrží tři hodiny poslouchat hudbu, o které neví, zda se jí bude líbit (z téhož důvodu nechtěla kupovat např. CD).

Napsat komentář