Z archivu: Proč se nehrají?

  1. 1
  2. 2

V našem volném cyklu jsme tentokrát zapátrali v druhé polovině padesátých let minulého století, kdy jsme v archivech té doby narazili na zevrubné zamyšlení, věnované tehdejší soudobé české opeře, ale i poměrům v českých operních divadlech vůbec. Z dnešního pohledu jde o bezesporu zajímavé čtení, dokládající mimo jiné to, jak hodně se toho za ono půlstoletí změnilo. Nebo nezměnilo?

***

Proč se nehrají?

 …vzrušující otázka, položená do oblasti českých současných oper. V klasických zemích opery roste zájem o současnou tvorbu – vede tu zřejmě Německo. U nás je ten zájem více méně stále teoretický. Prošlo tiskem mnoho článků: hovořily o značně vysokém počtu neprovedených českých oper. Číslice kolísá, podle stupně informovanosti pisatelů, většinou kolem třiceti. Počet zdánlivě veliký…

V umění nelze argumentovat kvantitou, ale kvalitou. Z tohoto hlediska třeba především posuzovat neprovedené opery i repertoár divadel. To jest: co hrají divadla místo nich. Provozní možnosti našich scén nejsou nevyčerpatelné. Málo si uvědomujeme, jak rychle vzrůstají požadavky na kvalitu reprodukce. Mají-li naše divadla „držet krok“, a řekněme si přímo, že v oblastech jej nedrží, vyžaduje to nutně delší zkouškové časy. Z toho plyne menší počet premiér, než byl běžný ještě třeba před dvaceti lety. To nehovořím o technicky zastaralých budovách, ani o problémech pěveckých sil, ani o tom, kolik práce bude třeba podstoupit, aby individuální umělecká odpovědnost šéfů – nezůstávala jen na papíře.

Na druhé straně však netřeba zastírat, že v repertoárové politice operních scén nastalo v posledních šesti až sedmi letech zpohodlnění přímo děsivé. Nejen novinky, avšak vlastně celá oblast opery XX. století jako celek se stala úkropečkem, krčícím se kdesi na pokraji divadelního provozu. A přece těžko dnes tvrdit, že životné hudebně dramatické divadlo končí XIX. stoletím. Tyto nezdravé tendence, schvalované i námi, kritiky, souvisely s řadou záporných jevů v našem kulturně politickém životě. Dnes divadla i kritika usilují o nápravu. Nejvýrazněji se to projevuje v dramaturgickém plánu opery Národního divadla v Praze. Žel jednostranně, pouze ve prospěch české opery XX. století, avšak na úkor novodobého světového repertoáru.
Má-li se novinka uplatnit vedle klasických oper XVIII. století a vedle kolosální pokladnice operního umění století XIX., i nejlepších děl první poloviny našeho věku, musí mít k tomu určité předpoklady. Jedním z nich je novost a soudobost. Nechápu tato slova jen ve smyslu technickém a artistním. Jde mi o současného ducha naší opery, o současný hudebně dramatický pohled na námět – o vyjádření toho, čím žijí naši lidé. Divadlo není museum. Má-li obecenstvo na vybranou: Smetana či Dvořák nebo cosi à la Smetana, à la Dvořák – sáhne nepochybně a přirozeně k originálu.

Proto třeba neprovedené české opery i úlohu české soudobé operní tvorby v našem repertoáru zkoumat především podle těchto kritérií: co nového mohou přinést; jak obohacují paletu našeho operního umění; s jakou intensitou hovoří k dnešnímu posluchači. Pak se nepochybně dostaneme k číslům daleko střízlivějším. Naše dramaturgie má povinnost takového zasvěceného, nadšeného a odborného zkoumání současné tvorby. Splňuje ji však po mém soudu jen částečně a ne natolik, aby to odpovídalo novým vztahům mezi umělci. Řadu otázek je třeba si vyjasnit. Proč doposud žádné z našich divadel nesáhlo po opeře Pavla Bořkovce Paleček? Proč je do omrzení odkládána jevištní realisace Trojanova Kolotoče? Proč jsou soustavně opomíjena díla tak zkušených skladatelů, jako Chlubny a Zelinky? Proč z oper, které už na jevišti úspěšně prošly, leží dnes ladem Burianova Maryša, Krejčího Pozdvižení v Effesu, Fr.Krejčího Hejtman Talafús, Vostřákův Rohovín Čtverrohý, Burghauserova Karolinka a lhář? Proč vůbec stačí u našich soudobých oper nastudování u jednoho, dvou divadel – a proč pak zpravidla mizejí v propadlišti archivů? Je třeba aby ti, kdož rozhodují o uvádění naší soudobé operní tvorby, vystoupili s jasnými ideovými a uměleckými kritérii a neoperovali, jak se to opravdu tak často děje, jen otázkami „provozu“. Vzniklo by rozhodně zdravější ovzduší mezi divadly a skladateli. To je první podmínka rozvoje operní kultury. Hudební dramatikové nemohou a také nebudou tvořit dobrá hudební díla bez vědomí, že mají v divadlech a divadelních umělcích své věrné a oddané spojence.Přehlédněme operní produkci posledních let. Je, myslím, zjevné: většině skladatelů chybí skutečná tvůrčí odvaha. Odvaha odkrývat nové světy myšlenkové. Nové pohledy na staré náměty. Skutečná smělost uměleckého ztvárnění. Jdou raději cestou menšího odporu, která ovšem přináší s sebou většinou i menší zajímavost. Co z výhně nevzešlo, také nezapálí. Obdobným stavem většinou trpí i naše operní dramaturgie. Má více odvahy „experimentovat“ s díly zahraničními, než se s plnou odpovědností postavit za české novinky. Uvedení každé nové opery je však do určité míry sázkou – do poslední chvíle lze těžko odhadnout, zdali vyjde. Nedávno celá naše kritika uvítala s nadšením nové uvedení Jeremiášových Bratrů Karamazových. Dílo nesporně pozoruhodné. Uvědomili jsme si však, že i v době, kdy řídil operu Národního divadla tak nadšený přívrženec české nové operní tvorby, jako by Otakar Ostrčil, dosáhla tato opera v letech 1928 – 1931jen třinácti repris a při novém uvedení jen tři opakování? Operní obecenstvo, zvyklé přirozeně na klasický repertoár, se s novinkou sžívá nesnadno. Jen výjimečně se stává, že nové pozoruhodné dílo napoprvé naplno zabere. Proto divadla nemohou u novinek počítat s mnoha reprisami v jedné sezóně – mělo by však být jejich samozřejmou povinností udržovat nová díla co nejdéle.

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


9 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments