Z čerstvých inženýrů po škole získal místo jako jeden z mála. Ve sboru v brněnské opeře

Rozhovor s tenoristou Milanem Vlčkem, sólistou Moravského divadla v Olomouci 

Pane Vlčku, zkusme začít od vašich dětských let. Kdo vás přivedl k hudbě a ke zpívání?

Narodil jsem se v Kroměříži. Od dětství si pamatuji tatínka, který projektoval a pracoval doma, jak u rýsovacího prkna neustále poslouchal desky s operetními nebo operními melodiemi. V naší rodině jsou všichni muži stavební inženýři a mně byl souzený stejný osud. V Kroměříži jsem začal chodit zpívat do dětského sboru. Když jsme se přestěhovali do Brna, chodil jsem do lidové školy umění, později k panu Pančíkovi do Brněnských madrigalistů a výpomocného sboru Janáčkovy opery. Když jsme jezdili na různé brigády se spolužáky z gymnázia, vždycky jsem sklízel velký úspěch s operetními i operními áriemi, které často znali a zpívali je se mnou.

A jak jste se stal profesionálním operním pěvcem? Vím totiž, že jste vystudovaným stavebním inženýrem…

Ano, to je pravda. Když jsem končil na počátku devadesátých let pozemní stavitelství na stavební fakultě, ptali se nás profesoři, kdo má již zajištěno nějaké zaměstnání. Doba byla tehdy docela zvláštní, nejistá, protože se hodně tehdejších státních stavebních firem rušilo. Přihlásil jsem se jako jeden z mála, že práci mám, ovšem nikdo z inženýrů netušil, že nastupuji do operního sboru Janáčkova divadla! V něm jsem pracoval dva roky a pak jsem úspěšně předzpíval tehdejšímu šéfovi opery v Ústí nad Labem panu Babickému, který mi nabídl moji první sólovou roli, Jeníka v Prodané nevěstě. Následující rok jsem prožil na cestách mezi Brnem a Ústím. Ráno v pět jsem jel na zkoušku do Ústí, abych pak večer už zase zpíval v Brně ve sboru.

Kromě samotného odzpívání role je ale přece samozřejmostí, že byste měl také hrát. Na stavební fakultě hodiny herectví zcela jistě nebyly. Jak jste se s tím vyrovnal? Navíc jste tuším introvert, nevadí vám jevištní exhibice?

Pravdou je, že se mnou zpočátku páni režiséři měli hodně práce, která ale byla vyvážena mým věkem. Tehdy starší a zkušenější kolegové navíc přispěli dobrou radou a já se postupně učil, jak si na jevišti kleknout nebo jak se dobře postavit a pohybovat. Učitelé to byli trpěliví, podělili se se mnou o znalosti z hodin herectví, které navíc někteří dokonce na JAMU i sami vyučovali! Že bych se na jevišti vyloženě styděl, to se mi nestává. Někdy sice cítím situaci jinak než režisér, ale musím se samozřejmě přizpůsobit.

Pak došlo k tomu, že můj tehdejší učitel zpěvu pan Babák mě představil panu režiséru Štrosovi, který mi nabídl roli Tamina ve Státní opeře. Takže jsem po dvou letech v Ústí dostal další zajímavou příležitost. Tehdy se asi v Brně zalekli toho, že bych mohl jako mladý perspektivní zpěvák skončit v Praze, a tak záhy následovala nabídka sólové smlouvy v Brně, kde jsem potom zůstal celých deset let.

Co jsem ale ze začátku míval hodně silné, to byla tréma. Když jsem v Janáčkově opeře zpíval poprvé sólovou roli, měl jsem dost značnou žaludeční nevolnost, potil jsem se v zákulisí před každým výstupem. Tehdy jsem maličko zalitoval, že jsem se přece jen nedal na stavařinu. V začátcích jsem totiž ještě otci pomáhal s projektováním, takže u prkna bych se určitě tak moc netrápil. Mnohdy jsem přitom odsouval práci na poslední chvíli a pak jsem několik nocí nespal a musel projektovat. Ovšem, upřímně řečeno, divadlo mě bavilo a dodnes baví víc.

Ráda bych se dozvěděla něco o vašem hlasovém školení. Před několika lety jsem zaznamenala určitou hlasovou krizi, kterou jste ale časem zdárně překonal…

První hlasové školení jsem získal na lidové škole umění, dnes to je základní umělecká škola. Pak jsem chodil ke zmíněnému panu Babákovi, u kterého jsem prověřil své hlasové schopnosti a to, zda jsem schopen dozpívat představení až do konce. On šel na zpívání dost naturalistickým, jaksi širokým způsobem. Z toho právě vyplynuly mé potíže a období, kdy se mi moc nedařilo. Když je člověk, a tedy i hlas, mladý, ledacos vydrží, i když není ideálně technicky vedený. V určitém věku přijdou větší role, hlas už to neutáhne v celé šíři a začne trošku uhýbat, šetřit se. Do této situace jsem se dostal i já, když jsem odcházel z Brna.

Na tu dobu si velice dobře pamatuji, bylo jasné, že jste tehdy zpíval na sílu, některé role se zdály být mimo vaše hlasové možnosti…

…a k tomu se ještě přidružily zdravotní problémy s bacilem, kterého jsem se celé dva roky nemohl zbavit.Nicméně v té době jste se objevil v Olomouci…

Ano, v Brně jsem byl tehdy mezi sedmi sólisty, kterým neprodloužili smlouvu. Nikdo se mnou o žádných problémech nemluvil. Teprve po příchodu do Olomouce, kam mě ke spolupráci pozvala tehdejší šéfka opery paní Machytková, mi právě ona řekla, že bych se měl nad svým hlasovým vývojem zamyslet a hledat pedagoga, který by mi dokázal poradit, jak dál. Začal jsem spolupracovat s Gaetanem Bardinim, jehož pěvecká technika mi velice vyhovovala. Problém byl ale s tím, že tady nežije a nemohl jsem tedy počítat se souvislou spoluprací. Naštěstí mě tehdy moje žena dovedla k bývalé kolegyni paní Iskrové, se kterou jsem začal intenzivně pracovat. Ta mě dostala tam, kde jsem dnes, a já jí za to moc děkuji. Mám dnes ze svého zpívání dobrý pocit a doufám, že je to znát.

Je pravdou, že zárukou vašich současných olomouckých rolí jsou vyrovnané, spolehlivé a kvalitní výkony. V Moravském divadle zpíváte hodně i v operetách. Jak se cítíte v nich?

Hned na začátku kariéry, ještě jako sborista, jsem se šel v Brně poptat na možnosti účinkování v operetách a byl jsem odmítnut. Avšak hned ze začátku mého ústeckého působení jsem dostal první operetní příležitost v Čardášové princezně. Během brněnského angažmá jsem už pak operety dělal automaticky a upřímně řečeno, mám je moc rád.

Možná trochu naivní otázka, ale pokud byste mohl srovnat operní a operetní role, které jsou pro vás náročnější?

Tak tohle se úplně srovnat nedá… Opereta klade velké nároky na pěvecký i herecký projev, i když se to tak nezdá. A pokud je pan režisér náročný, tak k tomu přibyde i pohyb, tancování. A to pak musíte být opravdu v dobré kondici…

Pokud máte prvooborovou operetní roli, hodně se během představení nejen nazpíváte, ale i namluvíte. Neškodí to vašemu hlasu?

Ne, tento pocit nemám. S vděčností vzpomínám na jednu ze svých prvních sólových příležitostí, kdy jsem účinkoval ve studiu JAMU v inscenaci první verze Bizetovy Carmen s mluvenými recitativy. Tehdy jsem se od profesorů JAMU naučil základy jevištní mluvy a způsob, jak hlas na jevišti zbytečně nenamáhat.

Výčet vašich rolí je dnes široký a díky lyrickému hlasovému oboru jste předurčen k milovníkům. Pokud byste měl ale říct svou nejobtížnější roli, která by to byla?

Myslím, že nejobtížnější part byl Básník v Ullmannově Antikristovi. Když jsem tuto roli začal studovat, nevěřil jsem, že ji budu schopen někdy zpívat zpaměti. Měl jsem pocit, že se nedokážu naučit ten náročný part v němčině. Navíc na interpreta klade vysoké hlasové nároky, protože je nejen v barytonové až basové poloze, ale samozřejmě též v tenorové. Jsem rád, že se mi to nakonec povedlo.Právě tato role vám přinesla ocenění v podobě širší nominace na letošní Cenu Thálie v oboru opera. Takže zlatý Verdi? Jsou to „hlasové lázně“?

To se nedá říct. Za svoji nejtěžší verdiovskou roli bych zatím považoval Vévodu v Rigolettovi. U tohoto partu je třeba dobře rozložit síly, aby hlas vydržel v dobré kondici až do konce. Nesmí se na hlas ze začátku moc nakládat pod dojmem světových nahrávek… „Hlasové lázně“ to rozhodně nejsou. Co pro mě „hlasové lázně“ byly, tak to byla Lucie z Lammermooru. Part Edgara je tak krásně napsaný, že hezky logicky plyne, prostě se opravdu dobře zpívá.

Které české role máte nejraději?

Přál jsem si moc zpívat Jeníka a to se mi podařilo hned napoprvé. Dalším splněným snem byl Princ v Rusalce. V posledním nastudování Prodané nevěsty v Olomouci jsem poprvé zpíval Vaška a měl jsem radost, že jsem diváky pobavil…

Jaké jsou vaše plány a sny?

Nejnovější premiérou byla Hraběnka Marica, kde jsem pro změnu mladokomikem, a tím pro tuto sezonu mé závazky končí. Mám za sebou čtyři velké role a moje děti se těší, že budu konečně také trochu doma. Mým snem by byl návrat k Vévodovi v Rigolettovi, abych si ověřil, kam se můj hlas posunul. Pro příští sezonu zatím role rozdělené nejsou, takže prozatím netuším, co mě potká.

Mohou vás diváci vidět a slyšet i jinde než v Olomouci?

Bohužel, vzhledem k vytíženosti v olomouckém divadle, musím nabídky na hostování z jiných divadel většinou odmítat. Jsem totiž nervózní z toho, že bych na roli nemohl pracovat soustavně. Nároky režisérů bývají poměrně velké, a pokud hostujete a neodevzdáte roli maximum, není to podle mého správné. Hodně často ale vyjíždím s německými agenturami na koncerty do Německa a také mi vždy udělá radost vystoupení s dcerou slavné vídeňské zpěvačky Carly Martinis, která mne slyšela zpívat na koncertě na zámku Slavkov a nabídla mi možnost připojit se k nahrávce jejího CD. Od té doby spolu vystupujeme nejen ve Vídni, ale i jinde v Rakousku.

Přeji vám hodně úspěchů a zajímavých rolí a děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Milan Vlček (1968) už v době studií na vysoké škole nastudoval v Komorní opeře Janáčkovy akademie múzických umění v Brně roli Acise v Händelově díle Acis a Galathea a Dona José v Bizetově Carmen. Po ukončení studia se v roce 1994 stal sólistou opery Městského divadla v Ústí nad Labem. Zde vystoupil jako Jeník ve Smetanově Prodané nevěstě. Následovaly role Edwina v operetě Emmericha Kálmána Čardášová princezna, Vítka ve Smetanově Tajemství a Beppa v Komediantech Ruggera Leoncavalla, vystoupil tu také jako Rinuccio v Pucciniho aktovce Gianni Schicchi, Faust v Gounodově Faustu a Markétě, Vévoda v Rigolettu a také jako Barinkay v operetě Cikánský baron.

V roce 1996 nastoupil do stálého angažmá v Janáčkově opeře Národního divadla v Brně. Jako první roli zde nastudoval Dona Ottavia v Mozartově Donu Giovannim a Tamina v Kouzelné flétně, Remendada v Carmen, Kormidelníka v Bludném Holanďanovi, Waltera v Tannhäuserovi, Ismaela v Nabuccovi, Alfreda v La traviatě, Nemorina v Nápoji lásky, Gonzalva ve Španělské hodince Maurice Ravela nebo Lyonela v Martě Fridricha Flotowa. Z českých oper pak Jeníka v Prodané nevěstě, Jirku v Čertovi a Káče, Jiřího v Jakobínu, Prince v Rusalce a také v Janáčkových operách Z mrtvého domu roli Skuratova nebo v opeře Věc Makropulos Alberta Gregora. Kromě operních rolí zpíval i Sou-Chonga v operetě Franze Lehára Země úsměvů.

V roce 1995 poprvé vystoupil ve Státní opeře v Praze jako Tamino v Kouzelné flétně, následovaly role v Kátě Kabanové (Kudrjáš), v Nabuccovi (Ismael), La traviatě (Alfred), Turkovi v Itálii (Albazar) a Vojáku a tanečnici (Kuchař). V pražském Národním divadle hostoval v roli Jirky ve Dvořákově opeře Čert a Káča. Ve Slovenském národním divadle zpíval Jeníka v Prodané nevěstě a Alfreda v La traviatě. Jako host vystupoval i v dalších českých divadlech – v Českých Budějovicích, Opavě, Ostravě, Plzni.

V roce 2007 byl přizván ke spolupráci v souboru opery a operety v Moravském divadle Olomouc. Tady nastudoval například role Leicestra v Donizettiho Marii Stuardě, Romea v Gounodově Romeu a Julii, rytíře de Grieux v Massenetově Manon, Lenského v Čajkovského Oněginovi, Nemorina v Nápoji lásky, Edgarda v Lucii di Lammermoor, Lukáše v Hubičce a také role v operetách Polská krev, Paganini anebo Hraběnka Marica. Za roli Umělce v Ullmannově Antikristovi byl zařazen do širší nominace na Cenu Thálie.

Představil se také na zahraničních scénách, například jako Tamino v Německu, Belgii, Francii a ve Švýcarsku, jako Alfred v Rakousku, Don Ottavio v Itálii, Rossiniho Hrabě Almaviva v Německu, Gounodův Faust v Holandsku. Účinkoval na operním festivalu Wolfganga Amadea Mozarta ve Schwetzingenu v opeře Così fan tutte v roli Ferranda, na festivalu v Bochumi v koncertním provedení opery Leoše Janáčka Osud v roli Dr. Sudy, v Izraeli v koncertním turné z oper Wolfganga Amadea Mozarta nebo v Japonsku jako Don Ottavio, Remendado, Tamino, v Deváté symfonii, na koncertním turné s dirigentem Kurtem Redelem.

Kromě opery se věnuje také koncertní činnosti jak v České republice, tak i v zahraničí, například v dílech Antona Brucknera (Te Deum), Wolfganga Amadea Mozarta (Missa brevis, Requiem), Ludwiga van Beethovena (Devátá symfonie, Missa Solemnis), Giuseppe Verdiho (Requiem), Antonína Dvořáka (Requiem), Leoše Janáčka (Glagolská mše, Zápisník zmizelého), Orffově Carmině Buraně a dalších.

Foto archiv M. Vlčka