Z čerstvých inženýrů po škole získal místo jako jeden z mála. Ve sboru v brněnské opeře

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozhovor s tenoristou Milanem Vlčkem, sólistou Moravského divadla v Olomouci 


Pane Vlčku, zkusme začít od vašich dětských let. Kdo vás přivedl k hudbě a ke zpívání?

Narodil jsem se v Kroměříži. Od dětství si pamatuji tatínka, který projektoval a pracoval doma, jak u rýsovacího prkna neustále poslouchal desky s operetními nebo operními melodiemi. V naší rodině jsou všichni muži stavební inženýři a mně byl souzený stejný osud. V Kroměříži jsem začal chodit zpívat do dětského sboru. Když jsme se přestěhovali do Brna, chodil jsem do lidové školy umění, později k panu Pančíkovi do Brněnských madrigalistů a výpomocného sboru Janáčkovy opery. Když jsme jezdili na různé brigády se spolužáky z gymnázia, vždycky jsem sklízel velký úspěch s operetními i operními áriemi, které často znali a zpívali je se mnou.

A jak jste se stal profesionálním operním pěvcem? Vím totiž, že jste vystudovaným stavebním inženýrem…

Ano, to je pravda. Když jsem končil na počátku devadesátých let pozemní stavitelství na stavební fakultě, ptali se nás profesoři, kdo má již zajištěno nějaké zaměstnání. Doba byla tehdy docela zvláštní, nejistá, protože se hodně tehdejších státních stavebních firem rušilo. Přihlásil jsem se jako jeden z mála, že práci mám, ovšem nikdo z inženýrů netušil, že nastupuji do operního sboru Janáčkova divadla! V něm jsem pracoval dva roky a pak jsem úspěšně předzpíval tehdejšímu šéfovi opery v Ústí nad Labem panu Babickému, který mi nabídl moji první sólovou roli, Jeníka v Prodané nevěstě. Následující rok jsem prožil na cestách mezi Brnem a Ústím. Ráno v pět jsem jel na zkoušku do Ústí, abych pak večer už zase zpíval v Brně ve sboru.

Kromě samotného odzpívání role je ale přece samozřejmostí, že byste měl také hrát. Na stavební fakultě hodiny herectví zcela jistě nebyly. Jak jste se s tím vyrovnal? Navíc jste tuším introvert, nevadí vám jevištní exhibice?

Pravdou je, že se mnou zpočátku páni režiséři měli hodně práce, která ale byla vyvážena mým věkem. Tehdy starší a zkušenější kolegové navíc přispěli dobrou radou a já se postupně učil, jak si na jevišti kleknout nebo jak se dobře postavit a pohybovat. Učitelé to byli trpěliví, podělili se se mnou o znalosti z hodin herectví, které navíc někteří dokonce na JAMU i sami vyučovali! Že bych se na jevišti vyloženě styděl, to se mi nestává. Někdy sice cítím situaci jinak než režisér, ale musím se samozřejmě přizpůsobit.

Pak došlo k tomu, že můj tehdejší učitel zpěvu pan Babák mě představil panu režiséru Štrosovi, který mi nabídl roli Tamina ve Státní opeře. Takže jsem po dvou letech v Ústí dostal další zajímavou příležitost. Tehdy se asi v Brně zalekli toho, že bych mohl jako mladý perspektivní zpěvák skončit v Praze, a tak záhy následovala nabídka sólové smlouvy v Brně, kde jsem potom zůstal celých deset let.

Co jsem ale ze začátku míval hodně silné, to byla tréma. Když jsem v Janáčkově opeře zpíval poprvé sólovou roli, měl jsem dost značnou žaludeční nevolnost, potil jsem se v zákulisí před každým výstupem. Tehdy jsem maličko zalitoval, že jsem se přece jen nedal na stavařinu. V začátcích jsem totiž ještě otci pomáhal s projektováním, takže u prkna bych se určitě tak moc netrápil. Mnohdy jsem přitom odsouval práci na poslední chvíli a pak jsem několik nocí nespal a musel projektovat. Ovšem, upřímně řečeno, divadlo mě bavilo a dodnes baví víc.

Ráda bych se dozvěděla něco o vašem hlasovém školení. Před několika lety jsem zaznamenala určitou hlasovou krizi, kterou jste ale časem zdárně překonal…

První hlasové školení jsem získal na lidové škole umění, dnes to je základní umělecká škola. Pak jsem chodil ke zmíněnému panu Babákovi, u kterého jsem prověřil své hlasové schopnosti a to, zda jsem schopen dozpívat představení až do konce. On šel na zpívání dost naturalistickým, jaksi širokým způsobem. Z toho právě vyplynuly mé potíže a období, kdy se mi moc nedařilo. Když je člověk, a tedy i hlas, mladý, ledacos vydrží, i když není ideálně technicky vedený. V určitém věku přijdou větší role, hlas už to neutáhne v celé šíři a začne trošku uhýbat, šetřit se. Do této situace jsem se dostal i já, když jsem odcházel z Brna.

Na tu dobu si velice dobře pamatuji, bylo jasné, že jste tehdy zpíval na sílu, některé role se zdály být mimo vaše hlasové možnosti…

…a k tomu se ještě přidružily zdravotní problémy s bacilem, kterého jsem se celé dva roky nemohl zbavit.Nicméně v té době jste se objevil v Olomouci…

Ano, v Brně jsem byl tehdy mezi sedmi sólisty, kterým neprodloužili smlouvu. Nikdo se mnou o žádných problémech nemluvil. Teprve po příchodu do Olomouce, kam mě ke spolupráci pozvala tehdejší šéfka opery paní Machytková, mi právě ona řekla, že bych se měl nad svým hlasovým vývojem zamyslet a hledat pedagoga, který by mi dokázal poradit, jak dál. Začal jsem spolupracovat s Gaetanem Bardinim, jehož pěvecká technika mi velice vyhovovala. Problém byl ale s tím, že tady nežije a nemohl jsem tedy počítat se souvislou spoluprací. Naštěstí mě tehdy moje žena dovedla k bývalé kolegyni paní Iskrové, se kterou jsem začal intenzivně pracovat. Ta mě dostala tam, kde jsem dnes, a já jí za to moc děkuji. Mám dnes ze svého zpívání dobrý pocit a doufám, že je to znát.

Je pravdou, že zárukou vašich současných olomouckých rolí jsou vyrovnané, spolehlivé a kvalitní výkony. V Moravském divadle zpíváte hodně i v operetách. Jak se cítíte v nich?

Hned na začátku kariéry, ještě jako sborista, jsem se šel v Brně poptat na možnosti účinkování v operetách a byl jsem odmítnut. Avšak hned ze začátku mého ústeckého působení jsem dostal první operetní příležitost v Čardášové princezně. Během brněnského angažmá jsem už pak operety dělal automaticky a upřímně řečeno, mám je moc rád.

Možná trochu naivní otázka, ale pokud byste mohl srovnat operní a operetní role, které jsou pro vás náročnější?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat