Z filmového plátna na operní jeviště aneb Opery podle filmů (2)

Itálie, Švédsko, Belgie, Velká Británie a Československo

Nejenom americké skladatele opakovaně přitahují filmové náměty. Současný italský skladatel Giorgio Battistelli (narozen 1953, žák Karlheinze Stockhausena a Mauricia Kagela), uvedl roku 1992 na festivalu Maggio Musicale ve Florencii sedmdesátiminutovou parabolu ve dvou aktech. Nazývá se Teorema a její libreto bylo vytvořeno skladatelem volně na základě známého stejnojmenného filmu Piera Paola Pasoliniho z roku 1968, o příchodu přitažlivého mladíka do rodiny milánského továrníka. Tajemný mladík postupně naváže sexuální vztah se všemi členy rodiny, což vede ke vztahové krizi, která je především ale krizí víry.

Další dvě Battistelliho operní kompozice se vrací k námětům z doby „zlaté italské komedie“. Filmová povídka Cesareho Zavattiniho Totò il buono (Správný; ve smyslu dobrosrdečný) a podle ní natočená epizodická komedie s tragickými rysy Miracolo a Milano (Zázrak v Miláně; režie Vittorio de Sica, 1951) byly přepracovány skladatelem na hudebně-dramatický tvar ve dvou aktech (premiéra Teatro Valli, Reggio Emilia 2007). Pilný skladatel hned následujícího roku (Opéra national de Lorraine, Nancy 2008) uvedl Divorzio all’Italiana – azione musicale in 23 tavole per il crepuscolo della famiglia (Rozvod po italsku – hudební akce ve 23 obrazech ze soumraku rodiny), podle scénáře k populární stejnojmenné komedie Pietra Germiho (1961), která se těší velké oblibě i u nás.

V hlavní roli vystupuje neodolatelný Marcello Mastroianni jako baron Cefalu, kterému se nedaří zbavit se šeredné manželky, aby ji mohl nahradit mladou dívkou ze sousedství. Posledním operním dílem skladatele Battistelliho z roku 2015 je opera s chemickým vzorcem v názvu, CO₂, jejímž základem je dokumentární (!) snímek amerického politika Ala Gorea An Inconvenient Truth (Nepříjemná, případně Nevhodná pravda; premiéra Teatro alla Scala, Milán, 2015). Film podle Goreova scénáře z roku 2006 je varováním před globálním oteplováním, především v důsledku zvýšených emisí. Libretistou nezvyklého hudebního díla se stal jeden z nejlepších současných operních režisérů – Kanaďan Robert Carsen, který také dílo režíroval. Průvodcem filmu je sám Al Gore, který je také postavou této ekologické opery.

Druhým italským skladatelem, který se opakovaně zabývá filmovými náměty jako předlohami pro své opery, je Marco Tutino (narozen 1954), jehož „neoveristická“ opera La Lupa (Vlčice) byla provedena také v Ostravě. V roce 2003 měla premiéru v Teatro alla Scala (v Piccolo Teatro Studio) jeho jednoaktová opera Vita (Život) na libreto Patrizie Valdungy podle velmi úspěšné divadelní hry Wit (Vtip) Margaret Edson a filmu z produkce HBO (jehož je dramatička také spoluscenáristkou). Název díla je ale zároveň domáckou verzí křestního jména hlavní hrdinky. Hra i film se skvělou Emmou Thompson (2001, režie Mike Nichols) v hlavní roli obdrželi řadu ocenění (mimo jiné také Pulitzerovu cenu za drama 1999). Námět je neveselý. Lékaři vysokoškolské profesorce oznamují, že trpí čtvrtým stadiem rakoviny. Hra sleduje její (marný) boj s rakovinou během chemoterapie. Italská operní adaptace disponovala skvělou zpívající herečkou – Annou Caterinou Antonacci. Česká inscenace z roku 2009 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě nabídla příležitost slovenské operní pěvkyni Zuzaně Dunajčanové. Jedna z jeho dalších oper – The Servant (Sluha; 2008) vychází ze stejnojmenného filmu Josepha Loseye (1963), volně inspirovaného psychologickou novelou Robina Maughama. Podivný vztahový čtyřúhelník mladého aristokrata, kterého začne ovládat manipulativní sluha a jeho vulgární přítelkyně, jsme mohli vidět v Plzni na festivalové operní přehlídce Armel v roce 2010.

Libreto je zpracováno skladatelem v angličtině na základě scénáře filmu. Tísnivé dílo pro pouhé čtyři sólisty a komorní soubor sedmi nástrojů vykazuje zajímavou atmosféru a divadelní působivost. Poslechově je dílo sice přístupné, ale eklektické, bez větší osobitosti a zapamatovatelnosti. Dílo vzniklo na objednávku hudebního festivalu v Maceratě, se kterým skladatel již spolupracoval. Zřejmě další zájem o psychologii milostné závislosti skladatele přivedl i k námětu slavného filmu Il Senso (Vášeň) Luchina Viscontiho (1954). Scénář filmu (volně podle povídky Camilla Boita) vypráví tragický příběh lásky, zrady a pomsty ve vztahu italské aristokratky a rakouského důstojníka během bojů o samostatnost Itálie v polovině devatenáctého století. Premiéra v Teatro Massimo v Palermu (2011) disponovala skvělou režií, výpravou a kostýmy Huga De Any i výborným obsazením (sopranistka Nicola Beller Carbone, tenorista Brandon Jovanovich, Giorgio Surian a také Dalibor Jenis). Posledním Tutinovým výletem do světa filmů je zhudebnění Moraviova románu (1957) a scénáře filmu Vittoria De Siky (1960) La ciociara (anglický titul Two Women / Horalka, respektive Dvě ženy). Opera měla v polovině roku 2015 premiéru v San Francisku a v titulní roli Cesiry, která putuje s pubertální dcerou do rodného kraje z okupovaného Říma a zažívá na sklonku války útrapy a na konci příběhu i znásilnění, excelovala opět Anna Caterina Antonacci.

Výkon zpěvačky byl lichotivě srovnáván s hereckým mistrovstvím Sophie Loren, která Cesiru natočila dokonce dvakrát a byla také za první (filmovou) adaptaci poctěna Oscarem za ženský herecký výkon. Tutinova hudba ale takové ovace nesklízela, několika kritiky byla označena i za nejhorší hudební počin roku.

Zřejmě první skutečná opera podle díla Alfreda Hitchcocka – Notorious, dílo švédského skladatele Hanse Geforse (narozen 1952), má za námět stejnojmenný špionážní thriller z roku 1946 a je vystavěna jako rozměrná psychologická opera s velkým orchestrem. Název filmu je do češtiny zpravidla překládán jako Pověstný muž, ale tento překlad není obsahově přesný, protože přídavné jméno z titulu filmu se spíše vztahuje nikoliv k hlavnímu hrdinovi, ale k hlavní hrdince – „padlé ženě“ se špatnou pověstí – Alicii Huberman. Tu výtečně hrála švédská hvězda v Hollywoodu, Ingrid Bergman, které byl partnerem věčný milovník, elegantní Cary Grant (jeho roli zpíval ve Švédsku uznávaný barytonista John Lundgren). Její roli v operní verzi vytvořila jiná slavná Švédka – Nina Stemme, pro kterou byl celý projekt zamýšlen a také je to její první role ve švédštině. Skladatel přišel s nápadem složit operu pro tuto divu již roku 2009. Film o délce sto jedna minut proměnila švédská dramatička Kerstin Perski v dvouapůlhodinovou operu v pěti aktech. První kritiky chválily především výkony Niny Stemme, kralující celému představení, a Katariny Karnéus (v roli dominantní matky Sebastianové) i režii Keitha Warnera, který realistickou černobílou scénu doplnil o projekci filmových sekvencí i o scény v surrealistickém vidění ve stylu Salvadora Dalího (se kterým ostatně Hitchcock spolupracoval o rok dříve na filmu Spellbound (Rozdvojená duše, 1945). Premiéra: Göteborg Opera 2015.

Další operní projekt Private View belgické skladatelky Annelies Van Parys (narozena 1975) měl přes ohlašovanou inspiraci Hitchcockovým dílem, především jeho legendárním filmem Rear Window (zpravidla česky překládáno jako Okno do dvora, 1954), jen velmi málo společného s „mistrem napětí“, jak byl slavný režisér označován. A také se o jakémkoliv napětí v souvislosti s tímto hudebně-dramatickým opusem opravdu nedalo hovořit, alespoň podle plzeňské reprízy. Zcela chybí děj a zápletka, předepsaná herecká akce, určené prostředí děje i dramatické postavy. Jednoaktové dílo v délce cca sedmdesáti minut nemá výraznou strukturu, v podstatě může začít a skončit kdekoliv. Amorfnost tvaru libreta (v anglickém jazyce) i zhudebnění je podtržena častým využitím surreálných jazykových spojení, absurdních citací nebo umělého spojování segmentů filmových dialogů. Úroveň libreta udivila, když zjistíte, že jeho autorkou je renomovaná anglická básnířka Jen Hadfield (narozena 1978), dosud nejmladší nositelka významné ceny T. S. Elliota za poezii (v roce 2008). Literátka je výrazně činná i ve výtvarném umění, což patrně hrálo roli v koncepci celého díla. Dílo je spíše rozsáhlou kantátou převážně na abstraktní náměty, kdy se především opakovaně vrací téma úzkosti a pozorování, pro pět sólistů (soprán, mezzosoprán, tenor, baryton, bas), orchestr a videoprojekci. Dílo bylo uvedeno, krátce po belgické premiéře, také v Plzni v rámci Armel Opera Festival roku 2015.

V některých případech zhudebnění bylo prvotním impulsem k práci zhlédnutí známého filmu, jako v případě opery Sophie’s Choice (Sophiina volba) anglického skladatele Nicholase Mawa, který si na doporučení autora románu Williama Styrona napsal libreto k opeře podle Styronova románu sám. Vytvoření libreta a vlastní kompozice zabraly umělci šest let práce. Opera podle známé látky z koncentračního tábora zažila slavnou premiéru v londýnské Covent Garden roku 2002 v titulní roli s mezzosopranistkou Angelikou Kirchschlager.

I na dramaturgii úspěšné opery Dead Man Walking (Mrtvý muž přichází; premiéra 2000 San Francisco) měl vliv předchozí stejnojmenný oscarový film Tima Robbinse z roku 1996. I když libretista Terrence McNally a skladatel Jake Heggie vyšli především ze stejnojmenné knihy Sestry Heleny Prejean. V případě opery Brokeback Mountain (Zkrocená hora; Madrid 2014) Charlese Wuorinena po zhlédnutí světově úspěšné homosexuální tragické romance požádal tento americký skladatel Annie Proulx, spoluautorku filmového scénáře a autorku povídky, která je originální předlohou, o vytvoření libreta ke stejnojmenné opeře. Není bez zajímavosti, že postavu jednoho ze dvou milenců vytvořil ve světové premiéře kanadský zpěvák Daniel Okulitch (Ennis), který také zpíval hlavní roli v operní verzi Mouchy. V obsazení také vystoupila v roli Jackovy manželky česká mezzosopranistka Hannah Esther Minutillo. I u opery Die Passagierin (Pasažérka; kompozice dokončena už roku 1968, premiéra až 2010 Bregenz) ruského skladatele Mieczysława Weinberga při rozvrhu libreta hrál významnou úlohu stejnojmenný polský film Andrzeje Munka (1963), který se promítal v celém socialistickém bloku i mimo něj.

Stejný případ kombinace původního prozaického textu a scénáře filmu nastal u opery Il Postino (Pošťák) mexického skladatele Daniela Catána (1949–2011), která vychází z novely Antonia Skármety Ardiente paciencia neboli El cartero de Neruda (Vroucí trpělivost neboli Nerudův listonoš) o pobytu básníka Pabla Nerudy v exilu. V anglicky mluvících oblastech byla novela distribuována pod názvem The Postman (Pošťák). Opera vznikla na podnět Plácida Dominga, který také ve světové premiéře (Chicago 2010) zpíval slavného levicového básníka, který pomáhá sblížení nesmělého listonoše s místní krasavicí. Také jedno z několika moderních zhudebnění románu v dopisech Pierra Choderlose de Laclos Les Liaisons dangereuses (1782) z kompozičního stolu amerického skladatele Conrada Susy (narozen 1935) pod názvem The Dangerous Liaisons (Nebezpečné známosti; premiéra San Francisco Opera 1994) sice uvádí v libretu Philipa Litella jako předlohu pouze původní prózu, ale dílo je bezesporu ovlivněno ve scénosledu oběma filmovými adaptacemi díla z let 1988 a 1989. Opera si rychle našla cestu na další americká jeviště (Washington, Houston a další), a to i díky skvělému obsazení premiéry: Thomas Hampson (Valmont), Frederica von Stade (Markýza Merteuil) a Renée Fleming (Paní de Tourvel).

Skladatele opakovaně přitahují i další osvědčené látky, které získaly větší proslulost ve filmovém zpracování. Například Kurosawův film Rashomon (Rašómon; 1950) inspiroval nejméně tři tvůrce moderních oper. Dva skladatelé stejnojmenné opery, které využívají především efektního způsobu vyprávění z původní novely v podání tří postav (které vykládají tentýž komorní příběh z Japonska dvanáctého století, ale obsahově zcela odlišně), využili jako předlohu původní prózu Ryunosukeko Akutagawy (Japonec Mayaka Kubo v roce 1996 a uruguayský skladatel Léon Biriotti v roce 2015). Ale Alejandro Viñao (narozen 1951), argentinský skladatel žijící ve Velké Británii, ve své opeře Rashomon (1996) na anglické libreto vyšel důsledně z filmového scénáře k tomuto filmu.

Opera Antona Coppoly Sacco and Vanzetti (2001) vznikla na základě filmu, který nebyl nikdy natočen. Tento zdánlivý paradox je dán hudebně-filmařským pozadím celého projektu. Slavný člen coppolovského klanu, režisér a producent Francis Ford Coppola, plánoval natočit televizní dokument o tragickém případu dvou imigrantských italských anarchistů (Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti), kteří byli ve vykonstruovaném procesu odsouzeni k smrti za vraždu během loupeže v Massachusetts roku 1920. Režisér požádal svého strýce o hudbu k tomuto dokumentu, ale film pak z různých, především finančních důvodů nebyl natočen. Skladateli však bylo líto již zkomponované hudby a přepracoval dílo do podoby opery na vlastní libreto. Opera s tímto populárním politickým tématem v USA měla premiéru souborem Opera Tampa v Tampa Bay (Florida).

Finská národní opera připravuje na příští rok premiéru opery, zkomponované podle Bergmanovy Podzimní sonáty. Libreto napsal Gunilla Hemming a zhudebnil Sebastian Fagerlund. Hlavní roli studuje Anne Sofie von Otter.

A co čeští skladatelé? Zřejmě prvním českým skladatelem, který vyšel z filmového scénáře jako základu pro libreto, byl Václav Kašlík (1917–1989), jinak všestranná osobnost českého operního života, činná nejen skladatelsky, ale také jako libretista, režisér (divadelní i televizní) a dirigent. Ve Státním divadle v Ostravě měla 20. května 1961 premiéru jeho opera Krakatit. Tu ale předcházela televizní premiéra v Československé televizi již 5. března téhož roku. Ke všemu došlo k „závodu“ se Státním divadlem v Brně, kde měla premiéru 5. května opera totožného námětu i titulu skladatele Jiřího Berkovce (1922–2008). Obě opery byly komponovány takřka ve stejném čase, Kašlíkův opus byl zřejmě ale dokončen dříve (literatura uvádí již rok 1958). Jiří Berkovec ve vlastním libretu vyšel pouze ze stejnojmenného románu Karla Čapka. Ale Václav Kašlík, plně si uvědomující sílu moderních médií (mimo jiné spolupracoval s Laternou magikou a ve svých inscenacích používal filmové prostředky i projekce), vyšel také ve vlastním libretu především ze scénáře režiséra Otakara Vávry k jeho filmu z roku 1948. Kašlík převzal nejenom v mnoha místech filmový scénosled, ale také spojil několik dramatických rovin příběhu do jediné scény, a dosáhl významného dramatického efektu. Partitura vykazuje zajímavé zvukové experimentování, např. zapojení tónových generátorů a opakované kombinování reprodukovaného a živého orchestrálního zvuku. To ale nebylo poslední Kašlíkovo spojení opery s filmem.

O více než dvacet let později (1982) měla ve Smetanově divadle premiéru jeho polovečerní opera Silnice (s původním pracovním italským titulem La Strada), jež vycházela z nezapomenutelného filmu Federica Felliniho (Oscar za cizojazyčný film 1956) z roku 1954 s Giuliettou Masinou a Anthonym Quinnem v hlavních rolích existenciálního příběhu o dvou vyděděncích, již k sobě nenacházejí cestu. Skladatel si opět napsal sám libreto, příběh výrazně zjednodušil, vypustil některé z mnoha vedlejších postav a z některých se staly jen kratičké epizody. Celý operní příběh pojal jako putování. Jímavý příběh měl vcelku u diváků úspěch, opera byla hrána osmkrát a hlavní podíl na úspěšné prezentaci měli zpěváci Antonín Švorc jako brutální Zampano a Ivona Valentová nebo Marta Boháčová jako křehká Gelsomina na imaginativní scéně Josefa Svobody.

V polovině šedesátých let minulého století se ke světovému filmovému námětu obrátil i Ilja Hurník (1922–2013). Vybral si nikoliv drama, ale velmi zábavnou anglickou černou komedii Ladykillers z roku 1955 z londýnského Ealing Studia, které se specializovalo na tyto typické komedie prostoupené anglickým humorem. Film byl u nás uváděn pod názvem Pět lupičů a stará dáma. Skladatel tvrdí ve svých vzpomínkách, že když se rozhodl pro zhudebnění, film neviděl, ale znal pouze děj z vyprávění přítele. Libreto si napsal Hurník jako velmi schopný literát samozřejmě sám s využitím námětu a scénáře amerického dramatika a scenáristy Williama Rose, který za scénář obdržel anglickou filmovou cenu BAFTA a byl za něj nominován i na Oscara. Hurníkova dosti pozdní operní prvotina měla premiéru 17. prosince 1966 v Plzni a po ní následovala další nastudování, a to i v zahraničí (Kiel). V roce 1992 tragikomická opera o čtyřech jednáních, v které skladatel změnil jména i zjednodušil situace, zažila premiéru i na Národním divadle v Praze. Na základě tohoto nastudování byla pořízena i rozhlasová nahrávka s totožným pěveckým obsazením, která byla vydána v nedávné době Radioservisem.

V padesátých až sedmdesátých letech dvacátého století byla v českých kinech hojně zastoupena italská kinematografie, především neorealistický a postneorealistický poválečný film si získal četné obdivovatele. Není divu, že skladatel Ivan Jirko (1926–1978) sáhl po scénáři povídkového filmu Včera, dnes a zítra (Ieri, oggi, domani) Vittoria De Siky z roku 1963 a postupně zhudebnil dva náměty z celkem tří filmových povídek. Nejdříve zhudebnil prostřední a nejkratší příběh rozmarné a neurotické bohaté ženy, kterou miluje intelektuál, v operním divertimentu s názvem Milionářka v letech 1969–1970. Pak následovala závěrečná a nejefektnější povídka o dobrosrdečné italské prostitutce, která slíbí pracovní abstinenci, pokud se do semináře vrátí mladík ze sousedství, který se do ní beznadějně zamiloval. Celou situaci navíc komplikuje její občasný zákazník, obchodní cestující, který právě přijel do města… Skladatel využil scénáře klasika italské kinematografie Cesareho Zavattiniho, stejně jako v předešlé kompozici, a druhé operní divertimento nazval prostě Děvka (komponováno 1970). Milionářka zažila nejprve rozhlasovou premiéru v roce 1973 (Československý rozhlas) a pak v roce 1977 ji uvedlo komorní Operní studio JAMU v Brně. Děvka pak byla premiérována roku 1974 v Olomouci.

Scénické uvedení obou děl je poněkud limitováno pevnou diváckou představou obou hlavních představitelů – Sophie Loren a Marcella Mastroianniho, které podvědomě nutí ke srovnávání těchto nepřekonatelných herců se zpěváky na jevišti.

Normalizační tlak se projevil nepřímo nejen ve výběru bezproblémových námětů, ale také u řady autorů depresivními tóny v jejich díle a výběru sice apolitických, ale filozofických látek, často o smyslu života. V opeře Danse macabre (alternativní titul I byl večer a bylo jitro) vyšel skladatel Ivo Jirásek (1920–2004) ze závažné filmové látky Ingmara Bergmana Sedmá pečeť (Det sjunde inseglet), která také existuje jako samostatná divadelní hra – scénické mystérium. Filmy švédského klasika byly pravidelným hostem na plátnech našich kin, a nejen klubových. Film z roku 1956 zpracovali skladatel a spolulibretista Pavel Eckstein do tvaru opery o třech jednáních (sedmi obrazech). Alternativní název díla vychází z biblického citátu (Kniha Mojžíšova, I/13). Hlavní název je zřejmě inspirován vizuálním leitmotivem a velmi působivým závěrem Bergmanova filmu, který inscenuje středověký danse macabre jako symbol marnosti. Opera nemá souvislý děj a jednotlivé scény spolu souvisejí jen volně, spíše filozofickou než dějovou vazbou. Osu vyprávění tvoří bloudění Rytíře a jeho doprovodu středověkým světem, který je ale zároveň paralelou k dnešní době. Dílo vyznívá značně pesimisticky a zřejmě bylo jedním ze záměrů tvůrců zdůraznění silné symbolizující vizuality při provedení díla. Dílo ale bylo v premiéře uvedeno v Českém rozhlasu roku 1973. Složitá partitura s využitím aleatorických technik i dodekafonické metody mimo jiné vyžaduje i předem nahraný part sboru a zvukových efektů.

Okrajově je také možné zmínit komickou operu Svatba naoko (komponována 1974–1977) skladatele Otmary Máchy (1922–2006) na libreto filmového autora a režiséra normalizačního období, politicky angažovaného Vojtěcha Trapla (za jazykové spolupráce Stanislava Kinzla) podle jeho vlastní veselohry Všechno se rozhodne na svatbě, která byla patrně původně zamýšlena jako filmový scénář. Námětem neprovedené opery je furiantství dvou rodin na chodské svatbě, které se chtějí přetrumfnout za každou cenu i přes rozchod ženicha a nevěsty.

Zřejmě nejbližším evropským projektem opery na základě filmu je The Exterminating Angel (Anděl zkázy) renomovaného britského skladatele Thomase Adèse (narozen 1971) podle stejnojmenného filmu Luise Buñuela (El ángel exterminador) z roku 1962 jako objednávkového díla salcburského festivalu v létě 2016 se světovou premiérou 28. července.

***

Pokud analyzujeme důvody, které vedou skladatele k výběru filmových látek za náměty oper, nacházíme několik podnětů:

1. Celkové sbližování „vysoké“ a „nízké“ kultury, tedy v tomto případě směšování postupů a žánrů populární kultury s artificiální hudbou, je jevem, který prostupuje výrazně vývoj celé poválečné kulturní historie. Film jako nejmasovější médium, nikoliv dnes již promítaný jen v kinech, ale šířený pomocí televize nebo doma promítaných záznamů (v různých formách), má nejširší dopad na nejrozsáhlejší vrstvu diváků.

2. Filmové náměty úspěšných titulů se díky často nadnárodnímu rozšíření jeví jako velmi vhodné náměty, právě pro všeobecnou známost. Známý titul zaručuje pozornost médií i diváků mimo běžné operní publikum.

3. Filmové scénáře jsou svojí skladbou a koncentrovaností často velmi vhodným podkladem pro operní libreto. Stavba filmového scénáře má sice jiné zákonitosti než libreto, ale moderní technické divadelní prostředky jsou schopné zprostředkovat třeba rychlé proměny, takřka na časové úrovni filmového střihu, pokud vycházíme z pojetí divadelního času. V současné inscenační praxi není problém ani vytvořit paralelní dějovou skladbu, simultánní jevištní akci nebo použít trikové audiovizuální postupy pro vytvoření iluze nejrůznějších prostředí, jevů nebo stavů. Zapojení filmových postupů je v současné operní režii čím dál tím častější. Filmová projekce se stala běžnou součástí opery, stejně jako živé snímání pomocí videokamer a následná projekce na scéně.

4. V činoherním divadle je v posledních dvaceti letech sledovatelná tendence dramatizace filmových látek a scénářů, stejně dlouhodobá tendence dramatizace původních prozaických děl. Jako by se projevovala určitá (doufejme dočasná) krize tradičního tvaru a formy divadelní hry. To vše zřejmě působí i na výběr operních látek, které se také častěji inspirují, po vzoru divadelních dramatizací, úspěšnými filmovými tituly.

(Poznámka autora: Tento faktografický článek si neklade za cíl úplné uvedení všech dosavadních operních titulů inspirovaných filmem. Autor uvítá doplnění a připomínky k tomuto tématu, které je velmi rozsáhlé.)