Z Itálie s láskou: Varhanní alchymista Gabriele Agrimonti přivezl čerstvý maestral

Už program samotný svědčí o jasném dramaturgickém záměru a o tom, že interpret o něm hluboce uvažoval. Je poněkud provokativní uvést na koncertě pouze část díla, zde slavnou, virtuózní Bachovu Toccatu d moll BWV 538, bez fugy. Ovšem v kontextu programu jako celku – nakonec se dá předpokládat, že posluchač přeci vyslechne koncert od začátku do konce – se to ukázalo jako výborný tah. Po toccatě totiž následovala improvizace barokní partity na chorál Jezu Kriste, štědrý kněže. V té se Gabriele Agrimonti s vtipnou lehkostí držel stylu J. S. Bacha. V celkem osmi variacích předvedl vedle svých stylových schopností opravdu jedinečný styl pro zvukovou barevnost. Hned po úvodní citaci chorálu v plénu jsme tak slyšeli téma žertovně přednášené zvuky čtyřstopých fléten a poté zas zpracování s cantem firmem předneseným sólovým hlasem, jak můžeme znát z řady Bachových skladeb (a nejen varhanních). Nechyběl ani meditativní, kolorovaný chorál, u kterého by programu neznalý posluchač jen těžko mohl předpokládat jiného autora než právě J. S. Bacha. Závěrečná část s kánonem mezi sopránem a basem vyústila v krátkou fantazijní plochu, kterou uzavřela poslední citace chorální melodie v plném, bohatém zvuku. A hle, toccata bez fugy a partita vytvořily jeden celek, konzistentní ve stylu i rozsahu a navíc – celek jedinečný a neopakovatelný.

Další část koncertu tvořila Agrimontiho vlastní transkripce částí Requiem Giuseppe Verdiho. Interpret sám uvedl, že Verdiho osobností byl vždy fascinován a když během pandemie v roce 2020 poněkud ubylo koncertních aktivit, rozhodl se upravit části monumentálního Verdiho díla do varhanní skladby, za jejíž formální vzor mu posloužily varhanní díla Liszta a Reubkeho. Části Dies irae, Lacrimosa a Libera me tvoří vlastně třívětou sonátu. Otevírá se zde zajímavá otázka – a sice otázka varhanních transkripcí. Původní varhanní literatury je obrovské množství. Snad bychom si mohli vystačit jen s tím, co pro varhany bylo napsáno. Na druhou stranu pravdou zůstává, že u některých autorů (v našich končinách jsou to třeba A. Dvořák a B. Smetana, v Itálii pak zmíněný G. Verdi) nás mrzí, že se nevěnovali královskému nástroji tolik, jako třeba tvorbě symfonické či operní. Pro transkripce však hovoří historická zkušenost. Dokonce i J. S. Bach vytvořil sám celou řadu varhanních transkripcí. Nejen slavné varhanní koncerty, ale i třeba Schüblerovy chorály původně nevznikly jako skladby pro sólové varhany. Ať se nám to líbí nebo ne, transkripce k hudbě, nejen té varhanní, patří a budou tu i nadále.

Ke škodě Verdiho díla musíme připustit, že některé části v úpravě pro varhany působily poněkud fragmentárně. Na druhou stranu je však třeba přiznat interpretovi skutečně mimořádně schopnosti technické i zvukově-estetické a ocenění zaslouží i schopnost přenést tak rozměrné obsazení díla, jaké najdeme právě ve Verdiho Requiem, do jediného, byť velkého nástroje. Barevné kombinace a efekty, kterých dosáhl, se plně vyrovnaly těm, které známe z původní podoby Requiem. A samozřejmě nešlo pouze o „efekty“, ale i o plasticitu skladby a vztahy mezi jednotlivými hlasy, které ve varhanním provedení, stejně jako v orchestrální verzi, tu ustoupí do pozadí, aby jinde opět vypluly nad povrch plynoucí masy zvuku. Ačkoliv se tedy varhanní transkripce díla pro sbor a orchestr z principu nemůže plně vyrovnat originálu, hodnotím tento počin veskrze pozitivně. Vedle kvalit Verdiho hudby, se kterou se posluchač varhanních koncertů typicky nesetká, ukázala tato transkripce zvuk a možnosti svatojakubských varhan v opravdu enormní šíři. Už takový zážitek stál za to. Na závěr této malé apologie varhanní transkripce bych připomněl, že mnohé původní skladby pro varhany se stále hrají, ač by jejich autorům byla pravá služba prokázána, kdyby se raději nehrály.

Posledním číslem programu byla opět improvizace. Jako podklad pro ni posloužila notoricky známá témata symfonických básní Vyšehrad a Vltava z cyklu Má vlast Bedřicha Smetany, od jehož narození letos uplynulo 200 a od úmrtí rovných 140 let. Tato improvizace tedy byla zároveň holdem k letos oslavovanému Roku české hudby. Po úvodní prosté citaci těchto témat nastal skutečný ohňostroj, nikoliv co do síly zvuky, ale co do barev a šíře naznačených stylů. Klokot Vltavy se nejdříve odvíjel v až téměř éterickém zvuku fléten. Jak se tento tok pohyboval, pohyboval se i charakter, který byl chvílemi až barokně kontrapunktický a jindy zas dráždivě moderní. Téma Vyšehradu se vyskytlo několikrát a zejména z něho umělec využil a rozpracoval charakteristický rytmus. Po vypjaté střední části následovala repríza něžného flétnového úvodu, která vyústila ve virtuózní akordický závěr. Aniž by se nechal strhnout k prázdné virtuozitě, předvedl Agrimonti skutečně strhující představení. Vedle již víckrát zmiňované práce se zvukovými možnostmi nástroje a fenomenální techniky, dokázal vystavět pevnou strukturu díla a nadto prokázal i velkou erudici, pokud jde o Smetanovo dílo i polohy, do kterých ho posouval. Právě ona lehká a zcela záměrná neukotvenost stylu, který neustrnul pouze v hudbě 19. století, ukázala Smetanu jako osobnost inspirující v každé podobě. Stejně jako u Verdiho, také u Smetany můžeme jen litovat, že pro varhany, vyjma 6 preludií z mládí, nic nenapsal. Agrimontiho improvizace však tento dluh vůči varhanám alespoň z části splatila.

Gabriele Agrimonti mi při rozhovoru po koncertě sdělil, že z jeho pedagogů ho asi nejvíce ovlivnil fenomenální francouzský varhaník Thierry Escaich. Nemohu říct, že by mě to překvapilo. Stejně jako Escaich, kterého posluchači svatojakubského festivalu mohli před lety také slyšet, i Agrimonti je zcela neokázalý, skromný, a přitom vybavený skutečně hlubokým vhledem do hudby. To může posluchač ocenit zejména v improvizaci. Právě ona kombinace schopnosti vystihnout styl, formu a strukturu skladby a vše podtrhnout tím správným zvukem, je to, co odlišuje ty skutečně nejlepší. Zmiňovaný cit pro barvy, jak v interpretaci, tak v improvizaci, pro mě zůstává tím nejsilnějším dojmem z celého koncertu. Agrimonti se samozřejmě nebál ani velkého zvuku, ale to, co předvedl se zvukem jemným a vytříbeným, to byl skutečný umělecký zážitek. Žertovná improvizace, která zazněla jako přídavek jen potvrdila to, co již všichni věděli – na zahajovacím koncertě 29. Mezinárodního varhanního festivalu jsme slyšeli vycházející hvězdu světové varhanní scény. 

Mezinárodní varhanní festival: Italské vítězství improvizace
1. srpna 2024, 19:00 hodiny
bazilika sv. Jakuba, Praha

Program: 
Johann Sebastian Bach: Toccata d moll “dorická” BWV 538
Improvizace
Barokní partita na téma české duchovní písně
Giuseppe Verdi: Requiem
Giuseppe Verdi: Dies irae – Lacrimosa – Libera me (úprava pro varhany G. Agrimonti)
Improvizace
Rapsodie na téma Bedřicha Smetany

Účinkující:
Gabriele Agrimonti – varhany