Z letních festivalů 2024 (1): Copenhagen Summer Dance
When We Break
Festivalová představení a komunitní události (taneční lekce, break dance battle, monster ball a další) se odehrávají na dvou scénách – jedné menší, uzavřenější a druhé velké, s vyvýšeným prostorným hledištěm a výhledem na oceán. When We Break, duet vytvořený hostujícím choreografem Renanem Martinsem spolu s tanečníky Almou Toaspern a Victorem Pérez Armero, byl umístěn na malé jeviště, které bylo perfektní pro vytvoření intimní a koncentrované atmosféry.
Renan Martins je choreograf brazilského původu působící mezinárodně. Kromě mnoha jiných činností v oblasti tance se věnuje i pedagogice. Tak jsem ho měla možnost potkat poprvé – na univerzitě DDSKS v Kodani, kde vytvořil úspěšnou ročníkovou práci se studenty Tance a Choreografie. V ČR si ho pamatujeme například z roku 2015, kdy uvedl spolu s taneční skupinou ME-SA dílo Let Me Die In My Footsteps.
V obou výše zmíněných choreografiích se objevovaly principy, které byly rozeznatelné i v inscenaci When We Break. Kontinuita, repetice a napětí. Dva performeři, Alma ToaspernaVictor Pérez Armero, se sice na začátku inscenace objevili individuálně, začlenění mezi diváky, ale brzy se setkali v intimním sevření, se kterým pracovali od té chvíle skoro až do konce. Nebylo rozlišitelné, zda se dvojice pere nebo objímá, snaží se zbavit jeden druhého nebo naopak přiblížit. Jejich kontakt trochu připomínal boj ve stoje, ale s občasnými pauzami pro lehce komické poponášení jeden druhého, nebo šplhání po sobě navzájem. Právě nejasnost situace vytvářela příjemné napětí a udržovala pozornost. Pár cestoval společně po malém jevišti v úzkém sevření, doprovázený zremixovanou romantickou skladbou The First Time Ever I Saw Your Face. Jejich kostýmy, stejně jako použitá hudba, měly podtón nadsázky. Šedé kalhoty a celotělový béžový overal zdobený barevným patchworkem působily uvolněně a neutrálně. I přesto, že se jednalo o žensko-mužský duet, kostýmy ani pohybový materiál (manipulace, zvedání) tento fakt nijak nepodtrhovaly a mezi performery v tomto ohledu nevznikal rozdíl.
Z celého zážitku bych chtěla vyzdvihnout výraznou a skvěle zvládnutou performativitu obou účinkujících. Alma Toaspern je zkušená tanečnice, která působila např. v dánském (bohužel nedávno zrušeném) tanečním projektu/company Corpus a Victor P. Armero ještě do nedávna pracoval mimo jiné pro švédský Cullberga má za sebou mnoho různorodých profesionálních zkušeností. Jejich projev na jevišti byl nenucený a soustředěný a zároveň otevřený a komunikativní. Pohybovali se skoro celou dobu inscenace v propletenci těl, zaklesnutí do sebe navzájem, ale zároveň nepůsobili izolovaně nebo uzavřeně vůči publiku, právě naopak. Jejich pohyb byl prováděný s lehkostí i přesto, že byla jejich choreografie velmi náročná – zůstat v napojení, vnímat jeden druhého, fyzicky druhým neustále manipulovat.
Právě konflikt a nacházení porozumění skrze jeho eskalaci se zdá být jedním z ústředních témat duetu When We Break. Neomalenost, hledání prostoru pro vlastní projev v kontrastu s nalaďováním se na sebe navzájem a poskytování momentů k spočinutí se objevovaly od začátku až do konce. V jedné z částí se změnila hudba (tvůrcem soundtarcku je DJ Bamboo – Renan Martins) a z ticha začaly znít zvuky připomínající odstřeďování. Duet se pomalu proměňuje a performeři, držící se stále jeden druhého, se začínají točit a využívat odstředivé síly, tak jak je naznačeno i ve zvuku. V další části jsou si opět blízko v již dříve představené „wrestlingové“ pohybové kvalitě, ze které začnou přecházet do společných kroků a držení, které náznakem připomínají některý ze společenských tanců. Nacházejí a ztrácejí sdílené tempo, snaží se synchronizovat své kroky a udržet paralelní trajektorii. Z té se ale nenápadně a postupně vymaní, což eskaluje do sólového momentu. Alma zpomalí a intenzivně, a přesto jemně navazuje oční kontakt s diváky, zatímco Viktor jen leží v klubíčku na zemi. Pomalu se rozdělí a odchází z jeviště, sedají si blízko k hledišti. Končí ve vzájemné blízkosti, s pohledem jeden na druhého.
Konec v tichu a nehybnosti je harmonickou tečkou a nechává odeznít nakumulované napětí. Je překvapivé, jak plynule se občas bouřlivá a konfliktní atmosféra přelila do klidného závěru. Duet byl dlouhý přibližně půl hodiny, ale díky choreografii založené na napojení performerů a neustále se proměňující intenzitě vytvářela inscenace svou vlastní časovost a bez hodinek by pro mě bylo těžké určit, zda trvala 15 minut nebo hodinu a půl. Zanechala za sebou pocit spolubytí, neshody a společného hledání řešení.
Bloody Moon
Danish Dance Theatre (DDT) prošlo v roce 2023 velkou změnou a bývalého uměleckého ředitele Pontuse Lidberga vystřídala nová umělecká ředitelka původem ze Španělska, Marina Mascarell. Marina je choreografka s bohatou zkušeností, která v minulosti pracovala se soubory, jako je například nizozemské NDT nebo švédské Skanes Dansteater. DDT je zásadní instituce dánské taneční scény se silnými kořeny, jeho historie sahá až do roku 1981. Má širokou diváckou základnu, která byla v očekávání toho, co sezóna pod vedením nové umělecké ředitelky přinese. V minulém roce bylo uvedeno nastudování inscenace Køter, která byla původně vytvořena pro GöteborgsOperans Danskompani v roce 2015. Dílo Køter sklidilo velký úspěch a o to více jsme se těšili na premiéru s názvem Bloody Moon vytvořenou přímo se souborem DDT, jejíž uvedení bylo naplánováno na Summer Dance Festival s krásnou lokací v přístavu.
Na rozdíl od předcházejícího představení byl Bloody Moon uveden na velké scéně. Půvabnou lokaci na Ofelia Plads si v tomto případě diváctvo mohlo užít naplno. Baletizol (překvapivě černobíle vzorovaný) byl rozložený na vyvýšeném jevišti a za ním se rozprostíral blyštivě modrý oceán, po stranách ohraničený betonovými hrázemi a budovami. Jedna ze staveb viditelných v horizontu byla také architektonicky zajímavá Opera, která je domácí scénou DDT.
Inscenace Bloody Moon byla inspirována esejemi Georgese Bataille, které se mimo jiné zabývají tématy eroticismu, mysticismu a transgrese. V anotaci je zmíněna kniha Erotism: Death and Sensuality vydaná roku 1957 v Paříži. Choreograficky se Marina Mascarell ve svých pracích často zaměřuje na skupinu jako celek, komunitu, demokratický způsob spoluautorství a na unikátní vyjádření jednotlivých performerů, které se ale vždy vztahuje k celku a právě skrze individualitu se propojuje s ostatními.
Tanečníků a tanečnic se na jevišti objeví celkem 9, mají výrazně barevné kostýmy různých netradičních tvarů, často krajkové, vrstvené nebo s volány. Oděvy jsou vytvořeny kostýmními návrhářkami Ninou Botkay a Mariou Ipsen a svými sytými barvami, plnými tvary a nápaditostí na sebe upoutají již od první chvíle. Úvodní formace tvoří řadu, frontálně k divákům, takže je snadné vidět jejich obličeje, nápadný make-up a účesy. Všichni svým vzezřením působí velmi výrazně a hravě. Ve spojení s výhledem na mořskou hladinu a ostrým sluncem vyvolávají pocit radosti a očekávání.
Skupina performerů se postupně tvaruje, nejdříve v řadě a později v různých formacích. Vždy jde ale o kolektivní akci, která vyústí ve vytvoření společného tvaru v prostoru. Křivky a linie, do kterých se skupina polohuje, korespondují, alespoň z mého pohledu, s okolní krajinou – vlnami na moři a liniemi okolní architektury. Do prostoru přinášejí jasný rytmus – pohyb, zastavení, pohyb, vždy celá skupina společně. Jejich formace v prostoru jsou založené na geometrických, přesných a ostrých pozicích a gestech. Divák může vnímat skupinu a to, jak se proměňuje, nebo jednotlivé performery a jejich individuální pózy.
Velmi viditelná je práce s mimikou. Vyplazený jazyk, výraz nadšení, naštvání nebo vzrušení. Stejně, jako tanečníci formují svá těla, pracují i se svými obličeji. Vše je rytmické, křiklavé, přesné. Reakce performerů jdou téměř vždy ruku v ruce s impulzy v hudbě. Právě neustávající naléhavost a exprese vytvářejí napjatou, zvědavě nervózní atmosféru a příjemné přehlcení.
Skupinová dynamika se promění ve chvíli, kdy se první z performerů odpojí a „vpluje“ do svého sólového momentu. Vzápětí je zřejmé, že nás čeká řada navazujících krátkých sólových vstupů. Nálada a pohybový slovník, který byl do této chvíle na jevišti budovaný, je velmi specifický a kolektivně vystavěný. O to zajímavější je vidět jednotlivé tanečníky a tanečnice vystoupit do popředí a nechat nakumulovanou energii zaznít individuálně. V každém ze sól je výraznější některý z aspektů, které byly dosud součástí celé kompozice. Soubor DDT se tradičně skládá z tanečníků s velmi silným základem v klasickém, moderním i současném tanci, což je zřejmé z jejich pohybového slovníku a technicky strhujícího provedení. V jednotlivých sólech dominuje humor, práce s rytmem, nebo organické plynulé pohyby s akrobatickými prvky.
Choreografie se vyvíjí směrem k větší naléhavosti, chaosu a erotičnosti. Performeři si mezi sebou vyměňují části kostýmů, vracejí se k původnímu principu nacházení společných konstelací, ale tentokrát se pozice zdají být více absurdní, humorné a sexuální, ale nikdy ne přesně čitelné. Nejednoznačnost a absurdita dávají divákům prostor vytvořit si nadhled a cestu k vlastní interpretaci tématu. Gradace s sebou přináší i více až strašidelných momentů a děsivých výrazů. V jednu chvíli připomíná skupina monstrózní stroj poskládaný z bytostí, které nejsou lidmi, ale stvořeními manifestujícími absurditu chtíče.
Marina Mascarell zmiňuje v jednom z rozhovorů nahraných v procesu tvorby inscenace, že by ráda dosáhla toho, aby se diváctvo při Bloody Moon cítilo omámené radostí z pohybu. Pocit omámení a pohlcení je mezi diváky přítomný, umělci jsou při závěrečném klanění odměněni nadšeným standing ovation. Vřelé přijetí díla přítomným obecenstvem vnímám s radostí. Marina využívá ve své tvorbě progresivní postupy, experimentuje a modeluje umělecké směřování DDT novým způsobem. Vystavění díla Bloody Moon bylo z dramaturgického pohledu spíše netradiční (v kontextu dosavadního repertoáru) a pro některé skupiny diváků mohlo být těžko uchopitelné. Mám ale pocit, že semínko čerstvého vedení DDT přistálo na úrodnou půdu a bude mít možnost zapustit hluboké kořeny a přinést plody v nadcházejících sezónách.
When We Break
Choreografie: Renan Martins
Spolutvůrci a tančí: Victor Pérez, Armero & Alma Toaspern
Hudba: DJ Bamboo
Kostýmy: Maria Ipsen
Asistent: Kristin Bjerkestrand
Alternace: Finneas Armstrong
Bloody Moon
Režie: Marina Mascarell
Choreografie: Marina Mascarell ve spolupráci s: Jessica Lyall, Lukas Hartvig-Moller, Merete Hersvik, Bradley Waller, Lúa Mayenco Cardenal, Leticia Silva, Yi-Shao, Amancio Gonzalez, Kristin Bjerkestrand, Wolf Govaerts, Lola Potiron, Luca Tomaselli
Tančí: Jessica Lyall, Lukas Hartvig-Moller, Bradley Waller, Leticia Silva, Yi-Shao, Amancio Gonzalez, Wolf Govaerts, Lola Potiron, Luca Tomaselli, Nicky Daniels
Scéna: Marina Mascarell s tanečníky souboru
Kostýmy: Nina Botkay
Realizace kostýmů: Maria Ipsen
Hudba: Yamila Rios
Světelný design: Andreas Buhl
Perkuse a nahrávky: Uffe Savery
Provozní režisérka: Patricia Pawlik
Na festivalu Copenhagen Summer Dance: psáno z repríz 10. srpna 2024, Kodaň
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
