Hodina mezi psem a vlkem nastává před začátkem svítání, kdy už není úplná tma. Někdy po třetí hodině ranní prý umírá nejvíce lidí a rodí se nejvíce dětí, k básníkům přichází múza a nešťastní se budí z těžkých snů jako v horečce. V tenhle magický čas, ve kterém se odkrývají všechna tajemství, se potkáváme i s akrobaty a jejich příběhy.
Důmyslná scénografie je tvořená bílou fasádou, kterou tvoří pohyblivé prvky. Fasáda je pro mne symbolem masky – to, co vidíme zvenku, je jen kousíček reality. Když z fasády vypadnou tři sklápěcí dveře, nahlédneme do soukromí třech pokojů, do třech životních příběhů, z nichž každý se odehrává v jiném století. Pokoje jsou realisticky zařízené a atmosféra má až filmový nádech. V pravém okně se hádá dvojice z viktoriánské doby. Uprostřed vidíme pár dvou mužů ze současnosti a vlevo pak dvojici ze sedmdesátých let dvacátého století. Až později se dozvídáme, že jde pravděpodobně o střípky příběhů z deníků, které čte jedna z postav.
V inscenaci cestujeme časem, ale téma je všude obdobné. Co se děje za zavřenými dveřmi? Jaká máme tajemství a skrytá přání? Nevěra, přistižení při nevěře, sexuální touha po jiné osobě, nenaplněný vztah. To vše je tu přítomno, ale servírováno s velikou lehkostí, ironickým humorem, a hlavně v dokonalém artistním provedení.
Skupina vyniká v pozemní akrobacii. Stoje na rukou, lidské pyramidy, salta, zvedačky. Všemožné zkoušky balance a vzájemné důvěry ve dvojici i ve skupině. Lidské tělo v mezních situacích vysoko nad diváky, kdy se nám tají dech – největší taje nového cirkusu. Nenajdeme tu mnoho pomůcek pro klasické novocirkusové disciplíny, jako je šála nebo trampolína. Hlavní je ve své podstatě právě ona scénografie a lidské tělo samo.
Fasáda je jako skládačka. V jednu chvíli v ní vidíme díry. Akrobatka šplhá po stěně na laně. Z děr vyčuhují lidské končetiny. Dívka se jich chytá jako kamenů na horolezecké stěně a její tělo může v prostoru vytvářet roztodivné obrazce. Na závěr se z kusu stěny uvolní celá římsa. Točí se dokola a performeři v černém oblečení (které v minulé scéně znázorňovalo stíny jejich duší), na ní naskakují, vzájemně se na ní vynášejí, sklouzávají v divoké rotaci. Jako by dramaturgové zdůrazňovali ten zběsilý a nekonečný kolotoč příběhů a našich životů.
Nutno říci, že akrobaté zvládají s grácií i herecký projev. Nejsou jen akrobaty, jsou to postavy. Dívka, sešněrovaná šaty, ale i patriarchálními konvencemi doby, vykřikuje několikrát, že chce jít na pleeeeees. A najednou je ples tady. Jedna ze scén, která rozhodně utkví. Protože jde o akrobatický ples. Performeři spolu tančí s elegancí dávných zámeckých plesů a za doprovodu vážné živé hudbu (cello, klavír), avšak v divokých saltech a otočkách.
Snovou atmosféru podporují i kostýmy od Clarisse Baudinière – kabátce, šortky z látek s autentickými potisky z doby biedermeieru, které kostýmní návrhářka kombinuje s bílými košilemi a prvky spodního prádla. Na scénu se sype sníh, kouří kouřostroj a mezi psem a vlkem se tak lyricky sní. Z toho snu nás probudí až obrovský potlesk publika.
Entre Chiens et Louves
Autoři: Lolita Costet-Antunes, Yannick Thomas, Grégory Arsenal a Philip Rosenberg
Režie: Charlotte Saliou
Účinkující: Mathilde Jimenez, Maude Parent, Clémence Gilbert, Yannick Thomas, Grégory Arsenal, Philip Rosenberg, Andrei Anissimov, Tristan Nielsen.
Hudba: Alexandra Stréliski
Tvorba kostýmů: Cirque Le Roux & Clarisse Baudinière
Světelný design: Pierre Berneron
Zvukový design: Jean-Marie Canoville
Scénografie: Cirque Le Roux a Benoit Probst
Choreografie: Maria Carolina Vieira
Produkční: Juliette Grandmottet
Dramaturg: Léonard Kahn
Administrativa: Léa de Truchis
Asistentka režie: Nina Quitté
