Inscenace se rozjíždí velmi pozvolna, téměř až s meditativní rozvážností. Decentní a krásně vzdušný prostor holešovické Skleněnky divákům zprvu nabízí jen vyčkávající tichou plochu. Teprve po chvíli do tohoto vakua postupně vstupují čtyři performeři, z nichž každý se okamžitě a zcela samozřejmě ujímá své vlastní mechanické úlohy. Jeden z nich pneumatiky rozmístěné po scéně zvedá, druhý mu je pokládá, vzápětí přistupuje třetí, aby jej převrátil, a čtvrtý celý proces uzavírá tím, že gumu odnáší a vrší na hromadu. Tento zprvu repetitivní a striktně mechanický proces se postupně zrychluje a pozvolna graduje, až vyvrcholí ve… hře?
Striktní pracovní nasazení se totiž nepozorovaně láme v až živelnou fascinaci samotným materiálem. Performeři se po hlavě noří do čistě asociačního procesu, v němž předchozí logiku montážní linky nahrazuje volný tok nápadů a zkoumání fyzických limitů. Jednotlivé pohybové i objektové gagy se neustále proměňují a přelévají jeden do druhého – gumové obruče si aktéři s nečekanou lehkostí posílají po scéně, vrství je na sebe a vytvářejí z nich dočasná kolbiště či arény, které však vzápětí nekompromisně dekonstruují. Sledujeme neustále se opakující proces vzniku a zániku. V této rovině tvůrci působí jako novodobí Sisyfové – vrství, staví a přenášejí těžkou hmotu v podstatě bez jasného cíle a smyslu, hnáni jen vlastní fyzickou vytrvalostí.
Z asociačního víru a dětsky nespoutané hravosti se však inscenace dokáže i zklidnit a nabídnout silné momenty sdíleného napětí. Jedním z pomyslných vrcholů celého díla se stává moment, kdy se divoká dynamika na jevišti náhle utlumí a my jsme svědky fascinujícího budování vratké „pneu-architektury“. Roztěkanost mizí a nahrazuje ji hmatatelná koncentrace na jedinou, neuvěřitelně soustředěnou činnost celé čtveřice. Sledujeme, jak z menších pneumatik roste nestabilní věž, jež brzy převyšuje samotné aktéry. Skutečné fyzické napětí přichází ve chvíli, kdy performeři s maximálním úsilím dohazují poslední kusy gum na vrchol. V ten moment mají tvůrci publikum naprosto zaháčkované – z nezúčastněných pozorovatelů se stávají fascinovaní fanoušci napjatě sledující, zda se labilní gumový komín nezřítí.
Po tomto stavitelském vypětí se tvůrci s lehkostí vracejí zpět k nespoutané hravosti, z níž se postupně rodí i vítaná situační komika. Neustálá kolektivní souhra totiž v jednom z momentů nečekaně vyčlení jednotlivce – když performeři vybudují další gumový komín, nechají na vrcholu stát jednoho ze svých kolegů a sami scénu opustí. Suverénní fyzická akce se tak rázem mění ve zranitelnou a divácky vděčnou zkoušku toho, jak z této vratké a nestabilní konstrukce slézt s alespoň nějakou důstojností.
Z této humorně křehké chvíle ticha nás posléze vytrhne závěrečný moment překvapení: příjezd obří pneumatiky z traktoru, jež razantně mění měřítko celé scény. Lidskou sílu střídá konfrontace s masivní, těžkopádnou hmotou. Závěrečný akt, v němž se všichni aktéři na obří gumu nejprve zavěsí a následně na ní spočinou v úhledné formaci připomínající absurdní školní fotografii, pak funguje jako úsměvná, byť poněkud statická tečka za jinak neustále pulzujícím dílem.
Za zmínku rozhodně stojí zvuková krajina celého díla. Půvabným a dosti odvážným krokem je totiž téměř absolutní absence jakéhokoliv hudebního podkresu. Ticho, narušované jen syrovým zvukem dopadající gumy, těžkým dechem a třením těl, dává krásně vyniknout surovosti materiálu i fyzickému vyčerpání. Teprve ke konci se do hry zapojují slova – respektive rytmicky frázované slabiky jako „ma, ti, ka“, které umocňují (a ventilují) vybudovanou energii na jevišti.
Jakkoliv se PNEU daří v jednotlivých obrazech vybudovat hmatatelné napětí a strhnout diváka svou syrovou dynamikou, ono úvodní okouzlení materiálem se po čase nevyhnutelně zacyklí. Sledovat neustálé zvedání, vrstvení a přesouvání černé hmoty v různých variacích bez zjevného vnitřního posunu se zkrátka vyčerpá a inscenace začne působit poněkud ploše, jako by se sama bezradně točila v kruhu.
Tím obnažuje i svou nejpalčivější trhlinu – znatelnou absenci silnější významové linky. V oficiální anotaci k dílu se sice dočteme, že inscenace „zkoumá křehké vztahy mezi lidmi a jejich prostředím“, avšak tato myšlenka rezonuje spíše na papíře než na scéně. Pokud divák do hlediště neusedne s tímto předpřipraveným interpretačním klíčem, z oněch sisyfovských rituálů jen stěží vyčte environmentální apel, kritiku konzumní společnosti či hlubší reflexi procesu recyklace.
Významové kontury se rozostřují a na povrch místo nich probublává mnohem prostší obraz. Ve své podstatě totiž celou dobu sledujeme čtyři dospělé muže, kteří si s obdivuhodnou vervou hrají s pneumatikami a probouzejí v sobě sny malých kluků. Oslava dětské duše a schopnosti stvořit si ze zbytků světa svůj vlastní vesmír je sice sama o sobě půvabná, avšak zanechává v oné dětské hravosti pachuť nevyužitého potenciálu.
Malá inventura 2026 – Viktor Černický: PNEU
23. února 2026, 20:00 hodin
Jatka78 (Skleněnka), Praha
Realizační tým
Koncept: Viktor Černický
Performance: Valentin Verdure, Marek Menšík, Viktor Černický, Lukas Blaha Bliss / Matěj Pour
Umělecký konzultant: Joan Català
Produkce: Petra Hanzlíková & ZDRUHESTRANY
