Z mrtvého domu v Mezinárodní den proti homofobii

Zda bylo zařazení prvého představení nové série Janáčkovy opery Z mrtvého domu na Mezinárodní den proti homofobii 17. května (skrytým) záměrem nebo pouhou náhodou, zůstane asi nezodpovězeno. Od roku 1990, kdy byla definitivně ze seznamu nemocí Světové zdravotnické organizace vyňata homosexualita jako onemocnění, je tento den zapsán jako slavnostní den pro gay, lesbickou a transgenderovou komunitu. Širší myšlenka liberálního chápání lidské osobnosti jako jedinečného komplexu psycho-fyzických kvalit, který žádá respekt ostatní společnosti, je ovšem všeobecně platný, nehledě na sexuální orientaci. V moderní společnosti by mělo platit: „Kdo chce být respektován, musí respektovat ostatní.“ Inscenace Národního divadla se stala nečekaně a neplánovaně akcí k tomuto svátku, který se letos pro běžnou veřejnost v pražských ulicích letos spíše zviditelnil sprejerskou aktivitou.

Razantní tematizace homosexuality ve Špinarově režii přináší toto téma na naši první scénu v nebývalé míře a rozsahu, což vzbudilo i určitý negativní ohlas v rámci velmi dobrého až nadšeného přijetí inscenace. Špinarův režijní záměr je bezesporu ambiciózní a chytře konstruovaný. Homosexualita jako téma se ale už na českém operním jevišti již několikráte objevila, spíše ale v sublimovanější podobě, například v Pitínského Daliborovi na Národním divadle, v Glassově Kárném táboře v Divadle Archa a jako transgenderové drama v Belliniho Montecích a Kapuletech v plzeňském divadle. Špinarova režie ovšem přesvědčuje komplexností výpovědi a efektností. Především zcela kontrastní pojetí prvých dvou dějství jako trochu makabrálního tragického kabaretu s poetizujícím třetím aktem, který využívá efekt „koncertního“ provedení ve spojení s prvkem moderního pohybového divadla. Pohybová složka (znamenitá choreografie Radima Vizváryho) je ostatně jednou z dominant inscenace stejně jako efektní světelná režie Martina Špetlíka.

Otázkou však zůstává, zda režisér příliš neupřednostnil zvolené téma na úkor tématu svobody, které bylo podle skladatele základním námětem opery. Inscenace Z mrtvého domu ale výrazně převyšuje naprostou většinu operních premiér v Národním divadle poslední doby, jež nevynikají ani přesvědčivou koncepcí, ani jasným výkladem nebo divadelností. Navíc Špinarova inscenace disponuje důsledným výtvarným řešením (snad také inspirovaná filmovou estetikou filmů Rocky Horror Picture Show a Bent), režisérovou fascinací ošuntělou ošklivostí (obdobná výtvarná východiska s jeho činoherním Vojckem v Divadle na Vinohradech) i sepraným spodním prádlem. Třetí dějství pak využívá s rozmyslem surrealistické rekvizity, především z díla Paula Delvauxe (zavěšený klavír a „samonosné“ šaty).

Zcela přesvědčivé je hudební nastudování a dirigentské provedení Roberta Jindry. Energický, velmi živý, ale zároveň nuancovaný výkon orchestru si někdy vybírá drobnou daň v silnější hudební intenzitě (první jednání), ale orchestr zněl v porovnání především s nedávnými produkcemi jiných dirigentů znamenitě. Nezbývá než opakovat již tolikrát vyslovené a napsané. Odchod Roberta Jindry, který uměl s Orchestrem Národního divadla pracovat, je citelnou ztrátou….

Janáčkova opera je kolektivní pěvecké dílo, i když samozřejmě větší pozornost na sebe poutají tři „vypravěči“ trestanecké minulosti – Luka Kuzmič, Skuratov a Šiškov. Oproti nim „hlavní“ postava opery Gorjančikov vychází matněji a je spíše v inscenaci charakterizován vztahem s mladým vězněm Aljejou.

Režisér vybudoval nenápadnou, ale pro diváky záhy pochopitelnou, hierarchii vězeňského života. Obsazení Aljeji tenoristou je legitimní stejně jako eliminace jediného heterosexuálního elementu obsazením Poběhlice mužským představitelem. Ženskou složku i z hlediska jungovského výkladu archetypů zastupuje němá postava tanečnice ve třetím aktu (výjimečný výkon pohybového herectví – Jana Vrána). Pěvecké obsazení sedmé reprízy bylo mimořádně vyrovnané (Štefan Margita/Luka Kuzmič, Josef Moravec/Skuratov, Pavol Remenár/Šiškov, František Zahradníček/Gorjančikov) bez pěveckých problémů, až na několik opravdu drobných jednotlivých nedostatků v intonaci nebo vysokých tónech. Fyzicky a herecky uvěřitelný Michal Bragagnolo (Aljeja) trochu bojoval s plynulostí frázování na několika místech a v obsazení Placmajora (Jevhen Šokalo) bych uvítal kontrolovanější pěvecký výkon.

Sbor, který má v opeře zásadní výkon, po trochu rozpačitějším úvodu odvedl strhující výkon. Celé představení sklidilo značný ohlas u takřka zcela zaplněného hlediště. Janáčkova opera Z mrtvého domu není opera pro každého. Jak mi vyprávěli pamětníci po představení, i na historických inscenacích bývala návštěvnost v Národním divadle všelijaká. Špinarova režie není navíc režií pro každého. Žádá liberálního ducha a liberální duch tvoří liberální kulturu i celou společnost.

 

Hodnocení autora recenze: 80%

Leoš Janáček:
Z mrtvého domu
Hudební nastudování a dirigent: Robert Jindra
Režie: Daniel Špinar
Scéna: Lucia Škandíková
Kostýmy: Iva Němcová
Světelný design: Martin Špetlík
Sbormistr: Martin Buchta, Miriam Němcová
Choreografie: Radim Vizváry
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Premiéra 14. května 2015 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 17. 5. 2016)

Gorjančikov – František Zahradníček
Aljeja – Michal Bragagnolo
Luka Kuzmič – Štefan Margita
Malý vězeň/Kovář – Pavel Švingr
Placmajor/Duchovní – Jevhen Šokalo
Starý vězeň – Jan Markvart
Skuratov/Velký vězeň/Hlas za scénou – Josef Moravec
Kuchař – Karel Drábek
Poběhlice – Štěpán Eliáš
Šiškov – Pavol Remenár
Stráž – Jiří Hruška
Don Juan/Brahmín/Čekunov – Jiří Brückler
Šapkin/Kedril – Ondrej Šaling
Mladý vězeň/Veselý vězeň/Čerevin – Václav Lemberk
Tanečnice – Jana Vrána

www.narodni-divadlo.cz