Za Vlastimilem Harapesem (1946–2024)
Na jevišti dokázal coby interpret rozpoutat gejzír emocí, dvacet dva let bombardoval hlediště svým bonvivánstvím, diváci oceňovali jeho nakažlivý přenos veselí, spontánní radosti ze života, hedonistické pocity, které uměl vyjadřovat. K tomu se vyslovil takto: „Vyjadřovat štěstí na jevišti je ovšem velmi obtížné, bez stavu určité vnitřní harmonie to nedokážete, to se dá těžko jen povrchně předstírat, aniž by měl divák pocit falše.“ Snad proto byl jednou z klíčových rolí Vlastimila Harapese právě Merkutio (Romeo a Julie, choreografie M. Kůra, režie P. Weigl, hudba S. Prokofjev, ND Praha 1971).
Dokázal ovšem též silně dojímat v rolích lyrických a tragických. Zejména jeho partnerství s primabalerínou Martou Drottnerovou v baletech jako byla Giselle (choreografie J. Blažek, hudba A. Adam, ND Praha 1969) a Labutí jezero (choreografie K. M. Sergejev, hudba P. I. Čajkovskij, ND Praha 1971) se stalo nejvyhledávanějším magnetem baletního publika. Byl tanečním partnerem i pro další naše baleríny, Anetu Voleskou, Michaelu Vítkovou, Hanu Vláčilovou a další. Být dobrým partnerem znamenalo ustoupit trochu do pozadí a maximálně se soustředit na to, aby byl tanečnici oporou, aby jí pomohl svou jistotou podat nejlepší výkon. Partnerská spolupráce pro něj znamenala vždy mnoho, obsahovala podle jeho slov prvky napětí a dobrodružství. Rád vzpomínal na taneční partnerství zejména s Margaretou Barbieri, se kterou se setkal při jejím hostování.
V průběhu kariéry tanečního interpreta se mu poštěstilo tančit všechny důležité „princovské“ role, kterými se kvalifikoval jako danseur noble, ovšem bytostně tíhl k dramatičtějším, současnějším rolím. Ovšem i svým princům dokázal vdechnout plnokrevný život a zbavit tyto role nežádoucí manýry. K dramatickým rolím patřil kupříkladu jeho Spartakus (choreografie Jiří Blažek a Růžena Mazalová, hudba A. Chačaturjan, ND Praha 1976) a Macbeth (choreografie Daniel Wiesner, hudba V. Riedelbauch, ND Praha na Nové scéně, 1984), ale i jeho Radúz (Radúz a Mahulena, choreografie Miroslav Kůra, hudba Josef Suk, ND Praha 1976) a Faust (Doktor Faust, choreografie Jiří Blažek, hudba F. Škvor, ND Praha 1977) a další. Ve všech přinášel do inscenací taneční herectví, které každou jeho roli činilo atraktivní a zajímavou. Když se vracel na jeviště po čase stráveném ve filmových nebo televizních studiích, měl tendenci k detailnější obličejové mimice, která ale ve velkém divadelním prostoru zanikala. Naopak na Nové scéně ND ji mohli diváci více ocenit (např. ve zmíněném Macbethovi).
O své cestě k divadelnímu výrazu řekl: „Zpočátku jsem se tak trochu styděl dát na jevišti volný průchod svým pocitům, nevěděl jsem, co si můžu dovolit. Postupně jsem přicházel na to, že nezáleží ani tak, co já sám prožívám, ale jakým dojmem působím na diváka a jakým způsobem se dá tento dojem ovlivnit. Naučil jsem se mít nad sebou „třetí oko“, které mi pomáhalo udržet nad rolí nadhled a určovalo intenzitu výrazových prostředků.“
Příroda mu dala do vínku mnoho darů u divadla obzvlášť ceněných: postavu bez kazu v proporcích, tvář výrazných rysů, schopnou odrážet emocionální změny, pohybovou koordinaci a smysl pro tvar a dynamiku pohybu spolu s fyzickou výdrží, vysokým skokem a jistou rotací. Přesto existuje dost podobně obdarovaných, kteří srovnatelného úspěchu nedosáhnou. U Vlastimila Harapese k fyzickým a motorickým předpokladům patřilo i hudební cítění a herecká intuice, kterou dokázal přetavit ve svrchované řemeslo.
K duševním znakům Vlastimila Harapese patřila i určitá sveřepost a stoický nadhled nad jeho profesí. Tyto vlastnosti mu umožnily překonávat obtíže povolání tanečníka včetně odchodu ze scény (pro většinu tak šeredně bolestivého) a výrazně mu pomáhaly i v jeho funkci šéfa baletních souborů Laterny magiky (1987–1989) a pražského Národního divadla (1990–2002). K éře svého „šéfování“ řekl: „Mám výhodu, že jsem v našem oboru zažil všechny postupy. Když jsem byl na konci roku 1989 do této funkce zvolen, nezdálo se mi to být nezvládnutelné. Ovšem nová autonomie jednotlivých souborů Národního divadla zvyšuje i odpovědnost jejich šéfů. Když jsem tančil, zažíval jsem při představení báječný pocit svobody a volnosti. To teď nemám, ale určité dobrodružství zůstalo…“
A jak to všechno začalo? Vlastimil Harapes dokázal vyprávět o svém dětství a klíčových momentech svého života prostě a bez frází. Zároveň se přiznal i k určité nechuti příliš vzpomínat – cítil se především jako muž dneška a nostalgie za minulými časy mu byla cizí, nikde ani stín zatrpklosti, možná proto, že dosáhl všeho, co si přál, a navíc o sobě říkal, že je fatalista.
Vyrůstal se staršími sestrami v Droužkovicích u Chomutova v rodině, kde se ochotnicky hrávalo divadlo a hodně zpívalo. Od malička si prozpěvoval a přitom poskakoval. Bylo mu deset let, když začal chodit na hodiny rytmiky Gréty Řáhové v Chomutově. Souběžně se učil hrát na housle, po roce je vystřídal klavír. První setkání s baletem mu zprostředkoval film Romeo a Julie s Galinou Ulanovovou a Jurijem Ždanovem. Až ve čtrnácti letech dostal jeho talent příležitost se rozvíjet k profesionalismu na tanečním oddělení pražské konzervatoře. Nastal boj s vlastním tělem, které nebylo připravené na přísná pravidla hodin klasického tance neméně přísně vedených Jarmilou Chourovou, z hlavního oboru byl až na propadnutí. Jednou za čtrnáct dní jezdíval domů s touhou se do školy a do desetilůžkového internátního pokoje nevrátit. Naštěstí zažíval také chvíle uvolnění a vnitřního uspokojení na hodinách lidového tance Emílie Urbanové a v hodinách moderního tance Věry Urbánkové.
Pod vedením dalších pedagogů Stanislava Buzka, Petra Vondrušky a Zdeňka Doležala se v klasickém tanci zlepšil (v roce 1965 nakonec absolvoval s vyznamenáním) a zároveň se před ním otevřely perspektivy v dalším oboru – filmu. Točil Starce na chmelu, Markétu Lazarovou a poznával práci takových režisérských osobností, jako byl František Vláčil. Hudba, která byla pro něj od dětství tak důležitá, ho nakonec přivedla od natáčení zpět k tanečnímu umění. Od roku 1966, kdy se stal členem baletního souboru Národního divadla v Praze, pak sledoval dvojitou kariéru tanečního umělce a filmového a televizního herce. Práce ve filmu a televizi mu mnohdy pomáhala překonat období nucené taneční nečinnosti, způsobené úrazy.
Pět let tančil ve sboru Národního divadla, ale přesto ztvárňoval v té době i role prvních sólistů (Prince v Louskáčkovi, Vévodu Alberta v Giselle, Modrého ptáka v Šípkové Růžence, Studenta v Milé sedmi loupežníků ad.). K tomu, aby byl dokonale připraven pro tzv. první obor, mu velmi pomohla půlroční stáž v Leningradě (Petrohradě), kdy mohl studovat u skvělých pedagogů, mezi které patřila S. M. N. Šamševa a věhlasný A. I. Puškin, který připravil Rudolfa Nurejeva i Michaela Baryšnikova na jejich světovou kariéru. Stáž ukončil rolí Prince Siegfrieda v Labutím jezeře na jevišti Malého divadla opery a baletu (dnes Michajlovské divadlo). Tuto roli později interpretoval nejen v Národním divadle (od roku 1971), ale hostoval s ní také v Budapešti, Düsseldorfu, Frankfurtu nad Mohanem, Římě, Tokiu i na několika domácích scénách.
Tančil tedy i v cizině, ale na emigraci nepomýšlel, nedokázal si představit, že by musel přetrhat veškeré vazby s rodinou a přáteli, opustit Čechy natrvalo. Byl stálým hostem Oper am Rhein v Düsseldorfu (tam tančil již zmíněné Labutí jezero, dále v baletech Orfeus, Kalevala, Bajadéra, Duch růže, Sfinx aj.). Hostoval též ve Skotském královském baletu, v římské Akademii tance i Opeře, v Tokyo City Ballet, dále ve Francii, Belgii, Holandsku, Rakousku, Finsku, Španělsku, Švýcarsku, Řecku, na Kubě, v Austrálii i v dalších zemích.
Kariéra výjimečně všestranného tanečníka se v Národním divadle uzavřela v roce 1988 v baletu Romeo a Julie, poté vystupoval v roli Odyssea ve stejnojmenné inscenaci Evalda Schorma v Laterně magice. Na jeviště Národního divadla se vracel jen epizodicky v roli Vévody ve Vaculíkově verzi baletu Romeo a Julie (1997/98).
V letech 1987–89 působil jako vedoucí baletního souboru Laterny magiky. Když byl v prosinci 1989 zvolen do čela baletu Národního divadla, otevřely se před ním nové úkoly. Jedním z prvních bylo konsolidovat soubor a vytvořit dramaturgický plán, který by odpovídal nové společenské situaci po zborcení železné opony. Snažil se narovnat ekonomickou stránku a dosáhnout toho, aby se platy tanečníků rovnaly těm v opeře a činohře. Zároveň řešil nevyhovující zkušební prostory souboru a dosáhl vytvoření nových zkušeben v bývalém Anenském klášteře, což se i díky pochopení tehdejšího generálního ředitele ND Jiřího Srstky podařilo v roce 1994.
V průběhu jeho šéfování v čele Baletu ND (1990–2012) měl snahu jednak navázat na českou choreografickou tradici z odkazu Saši Machova (což se ne úplně dobře zdařilo „rekonstrukcí“ Popelky v roce 1998) a jednak dávat příležitost novým domácím tvůrcům, zejména Liboru Vaculíkovi, kterého jmenoval v roce 1994 stálým choreografem pražského ND. Toto pověření vykonával do roku 1999. Vaculík zde rozvíjel svůj koncept tanečního divadla, většinou s hudbou Petra Maláska (Malý pan Friedemann, Psycho, Isadora Duncan, Čajkovskij, Někdo to rád… ), uvedl na scénu ale i svou verzi Delibesovy Coppélie (v režii J. Bednárika) a Prokofjevova baletu Romeo a Julie. Pro dětského diváka se hrál Mauglí – Vyprávění matky džungle s hudbou Milana Svobody a Broučci s hudbou Otmara Máchy a choreografií Jiřího Blažka. Do některých představení vstupoval Vlastimil Harapes též jako režisér a spoluautor choreografie nebo libreta.
Svou příležitost dostal také Robert Balogh (Dáma s kaméliemi, 1991). Vlastimil Harapes umožnil v roce 1994 choreografický debut na prknech „zlaté kapličky“ tehdy pětadvacetiletého Petra Zusky, svého budoucího nástupce ve funkci šéfa Baletu ND (Ven z hlubiny, Adagietto v rámci večera nazvaného Cesty). Českou stopu sledoval i v případě pozvání Jiřího Kyliána (Návrat do neznámé země, Polní mše, Dítě a kouzla, Sinfonietta) a Pavla Šmoka (Americký kvartet).
V době Harapesova šéfování se také výrazně otevřely dveře na západ díky večerům Amerikana (1995) a Amerikana II (2001), kdy se diváci mohli seznámit s tvorbou George Balanchina, José Limóna, Alvina Aileyho a Glena Tetleyho. To mělo výrazný dopad na kondici souboru. Maje toto na mysli, postavil Harapes před svůj soubor ještě další výzvy – balety Jurije Grigoroviče Louskáček (1998) a Raymonda (2001). Při sestavování repertoáru se radil zejména s Petrem Weiglem, později ustanovil dramaturgem baletu Václava Janečka (1998–2000).
Ke svým 55. narozeninám dostal nepříjemný „dárek“: „Byl jsem odvolán z funkce šéfa baletu Národního divadla k červnu příštího roku, ačkoliv jsem měl smlouvu do roku 2004. Odvolání beru, ale co se mne velmi dotklo, je fakt, že jsem se to dozvěděl až z televize. Zatím si ministr kultury Pavel Dostál nenašel čas, aby mne o mém odvolání osobně informoval, ačkoli právě s ním jsem zmíněnou smlouvu uzavíral.” Harapesovo odvolání z funkce šéfa Baletu ND souviselo s výměnou generálního ředitele Národního divadla. Těsně, než ve funkci skončil, byl mu roku 2002 udělen titul Čestný člen Národního divadla, z baletních umělců se tak stal teprve za celou historii druhým. Pracovní poměr v Národním divadle ukončil o sedm let později, do roku 2009 byl baletním mistrem na částečný úvazek. V roce svých sedmdesátin byl uveden do Síně slávy Národního divadla v Praze.
K šéfování baletního souboru se vrátil pak už jen na sezonu 2010/2011, kdy vedl Balet Slovenského Národního divadla v Bratislavě. Mnohé subjekty se chtěly zajišťovat jeho jménem, tak se stal též uměleckým ředitelem Mezinárodní konzervatoře Praha (do roku 2017). Byl členem mezinárodních porot tanečních soutěží, členem Umělecké rady HAMU a dalších institucí. O své zkušenosti se rád vždy podílel, ať to bylo při výuce scénické praxe na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy v letech 1995–1999 nebo při práci s tanečníky v mnoha domácích i zahraničních souborech a školách.
O jeho práci pro film, televizi, muzikál, o moderování zábavných pořadů, zpěvu a dalších jeho aktivitách včetně činoherních rolí by se dalo mnoho napsat a jistě k tomu přispějí další odborníci. Není snadné pojmout jeho obsáhlou činnost v jednom nekrologu. Budiž na závěr řečeno, že se také dlouhodobě věnoval charitě, byl čestným předsedou speciálních olympiád pro lidi s mentálním postižením. Zůstal otevřeným a společenským člověkem s aktivním zájmem o umění a kulturu, a to až do posledního dechu. Čest jeho památce!
Citace:
Kazárová, H.: Abrahámoviny apoštola baletu. Bulletin Národního divadla v Praze, č. 5/1996 (s. 26-28)
Harapes slaví 55. narozeniny. iDnes.cz, 24. 7. 2001. Dostupné z [https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/harapes-slavi-55-narozeniny.A010724_114116_lidicky_pet]
Pozn. red:
Poslední rozloučení vypraví Národní divadlo v pondělí 27. května 2024 ve 12:00 z jeviště historické budovy Národního divadla za účasti veřejnosti. Divadlo bude otevřeno od 11:20, aby smuteční hosté mohli položit květiny a poklonit se u rakve.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
