Zahajovací koncert MHF Leoše Janáčka byl radostnou oslavou návratu posluchačů do sálů

Diváci, kteří prošli nesmlouvavou kontrolou hned u vchodu, kde museli předkládat doklady o očkování či bezinfekčnosti, se touto malou nepříjemností nenechali odradit a brali to sportovně. Sál byl obsazený jen do 50% kapacity a roušky na ústech posluchačů byly samozřejmostí. Ale co na tom, byl to konečně živý koncert!

V sále byli ještě malým rušivým prvkem pracovníci televize Noe, kteří celý koncert přenášeli živě, ale to bylo bráno velmi pozitivně, neboť není to aktivita samozřejmá a je chvályhodná. Ti, kdo seděli za stolkem režie, mohli nahlédnout i do pracovní televizní obrazovky a bylo zajímavé sledovat jednotlivě snímané hráče zblízka. Že by to mohl být do budoucna nový prvek pro obohacení sledování živých koncertů v sále?

Slavnostní očekávání v sále přivítalo na pódiu hudebníky Filharmonie Brno a jejich šéfa, amerického dirigenta Dennise Russella Daviese. Následovaly tóny státní hymny, na které si dirigent dal záležet a dal jí pomalejší, slavnostnější tempo a větší legato. Po hymně ale přišly projevy. Průvodní slovo koncertu měl moderátor nade vše povolaný, důstojný, a přitom milý – Jiří Vejvoda, který uvítal primátora Statuárního města Ostravy Tomáše Macuru. Ten si vzal na zdůraznění slavnostního okamžiku dokonce primátorský řetěz. A pak už se spustila další hymna, hymna každého festivalu, v jehož jménu se skví jméno hudebního skladatele, narozeného v moravskoslezském kraji – Leoše Janáčka.

Sinfonietta. Její fanfáry rozzáří a rozjasní snad každou událost a duši každého posluchače. Přesto, že jde vlastně o oslavu města Brna, ve kterém Janáček zažil hodně trpkosti a zklamání, ale které po vyhlášení republiky najednou viděl v záři vycházejícího slunce. Skladba se právem stala intrádou pro slavnostní akce. Už jen vstup první věty, Allegretto, je ohromující množstvím trubek, tenorových tub a basových trubek, celkem 13 žesťových břeskných nástrojů, které se blyští a předhánějí v pevnosti a zvučnosti. Je to úhelný kámen celé skladby, když tohle se nepovede, je vše ztraceno.

Dirigent přistoupil ke skladbě s úctou a důkladností, která zapříčinila, že zvolil o něco pomalejší tempo, než jsou hudebníci zvyklí. A protože je skladba mimo jiné náročná na dýchání, měli hráči na žesťové nástroje ztíženou situaci. Nicméně všichni vše ustáli a Sinfonietta se odvíjela i v dalších čtyřech větách s důstojností a nadhledem, něžně a zpěvně v lyrické části Moderato a energicky a působivě v kontrastech v ostatních částech. V závěrečné části poslední věty se navrací úvodní fanfáry a korunují dílo. Jak svěže a blyštivě zněly tóny Sinfonietty v sále Domu kultury po dnech, kdy jsme mohli hudbu vnímat jen ze streamovaných přenosů!

Na místo přestávky opět přišel na pódium moderátor Jiří Vejvoda, jemuž připadl nevděčný úkol. Vyplnit dobu, po kterou technici dopředu na pódium chystali harfu. Komentoval tuto skutečnost statečně, byla to přece jen náročná disciplína, která se děla nad hlavami sedících hudebníků. Po úspěšně splněné misi přišla na pódium žena, ovšem nikoli varhanice, ale další významný host. Velvyslankyně Spojených států mexických, Rosaura Leonora Rueda Gutierrez. Rozpačitá blondýnka pozdravila nejprve česky, pak španělsky a nakonec anglicky, což moderátor překládal. Pak k překvapení všech vytáhla papír a z něho četla český text. Její lámaná čeština vzbudila veselí i porozumění. Nešlo o nic jiného, než představit publiku sólistu večera, mexického violistu s mnoha jmény. José Adolfo Alejo Solis byl líčen něco jako národní hrdina, který statečně reprezentuje Mexiko na poli klasické hudby.

Violista měl následně příležitost představit své umění sám, a to ve skladbě Hectora Berlioze, Harold v Itálii. Romantická Symfonie pro sólovou violu a orchestr op.16 je inspirována románem a životem skotského básníka a dobrodruha G. G. Byrona a její zrod inicioval Niccolo Paganini, který měl part i hrát. Jenže byl zklamán, že ji skladatel nenapsal dostatečně efektně pro předvedení sólisty a tak premiérování odmítl. Nakonec se ovšem prokázalo, že pravdu měl skladatel, když violu dal do skladby nejen jako sólový nástroj, ale i jako součást orchestru. Melancholický nástroj odpovídá tehdejšímu módnímu naladění a přesvědčivě líčí, jak zasmušilý poutník hledá v putování světem štěstí, až najde zklidnění ve splynutí s přírodou, ve smrti.

Čtyři věty, Harold v horách, Pochod poutníků, zpívajících večerní modlitbu, Serenáda abruzského horala a Orgie loupežníků, jsou laděné v melancholické náladě, v pomalých tempech, až v poslední větě se ozve energická hrozba v plénu orchestru. První větu Harold v horách zahajují zlověstně a tajuplně kontrabasy, které na sebe postupně vážou všechny nástroje. Violové sólo je melodické, sólista představil měkký a nosný tón, jemné vibrato a procítěný přednes, který se dobře pojil v dialogu s harfou. Škoda jen, že se v částech s orchestrem viola téměř ztrácela. Druhá věta, Pochod poutníků, je pomalý pochod, který zahájily měkkým vstupem lesní rohy, melodii v plénu orchestru podporovaly kontrabasy v ostinátním pizzicatu a lesní rohy se ozývají na jednom tónu, vše je inspirované odříkáváním litanií při poutích.

Třetí věta Serenáda je taneční třídobá lidová melodie s houpavým rytmem. Sólo fagotu následují dřeva a smyčce a vstupují lesní rohy. Dřevěné nástroje podporují atmosféru lidového tance, který zklidňuje do ztracena. V poslední větě Orgie loupežníků vpadá náhle celý orchestr a následuje nostalgické sólo violy, které je přerušované hrozbou žesťů a činelů, se v závěru opět vrací, aby se ztratilo v závěrečném finále.

Orchestr využil všech svých možností barevného a dynamického vylíčení nálad a zážitků putujícího hrdiny. Je otázkou, jestli se to opravdu podařilo i sólistovi. Podání sólových pasáží bylo procítěné a technicky přesné, avšak v částech, kde se setkává viola s orchestrem, se sólistovi nedařilo prosadit a zvuk nástroje se zcela ztrácel ve zvuku orchestru. Nicméně obecenstvo nešetřilo potleskem a nadšením a proto sólista zahrál přídavek, podle jeho slov šlo o jeho vlastní transkripci skladby pro kytaru Isaaca Albenitze. První koncert festivalu se v Ostravě vydařil a naladil posluchače na další koncerty. Věřme, že i nadále tak úspěšné, jako byl ten zahajovací.