Ve čtvrtek 26. září vstoupila Moravská filharmonie Olomouc úspěšně již do své 68. koncertní sezony. Rok 2013 se nese ve znamení bohatých oslav 440. výročí založení olomoucké univerzity a je potěšitelné, že stranou nezůstala ani tak významná kulturní instituce jakou je Moravská filharmonie.
Již 25. dubna 2013 připravila koncert, na němž zazněla výhradně díla skladatelů spjatých s univerzitou – Pavla Čotka, Jana Vičara, Marka Keprta a Víta Zouhara. Zahajovacím koncertem nové sezony na tuto událost navázala a do programu zařadila skladby pedagogů Katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty University Palackého Tomáše Hanzlíka a opět i Víta Zouhara, kteří patří mezi přední české hudební skladatele současnosti. Je velice pozitivní, že se olomoučtí filharmonikové nebojí čas od času udělat úkrok stranou směrem k současné hudební tvorbě (jakkoliv se s ohledem na dramaturgický plán zdá, že se jedná spíše o nedostatkové zboží). Věnovat ovšem celý program koncertu dílům dvacátého století by asi bylo z pohledu dramaturga poněkud odvážné – snad s ohledem na dlouholeté abonenty, posluchače spíše starších ročníků. Proto sáhl také po dvou časem prověřených kusech. Jako první tedy zaznělo Smetanovo Scherzo z Triumfální symfonie E dur, následovaly dva nové opusy, a celá druhá polovina večera patřila Symfonii č. 8 G dur Antonína Dvořáka.
Takový výběr skladeb poskytl posluchači možnost zajímavého srovnání přístupu orchestru a dirigenta k dílům od sebe časově dosti vzdáleným. Díky svým dlouholetým zkušenostem mohl dirigent Petr Vronský díla Smetany i Dvořáka řídit zpaměti. To mu umožnilo velice soustředěnou a v detailech precizní práci s orchestrem, který zejména ve Dvořákově Osmé předvedl na jedné straně vysoké nasazení a živelnost, na straně druhé potřebnou procítěnost a melodickou „vláčnost“, kterou si skladba žádá. Za výborný výkon, který orchestr v této skladbě předvedl, mu byly zcela jistě prominuty určité nejistoty a nepřesnosti v souhře na úvod Smetanova Scherza, způsobené snad lehkou nervozitou na začátku nové sezony.
Mnohem zajímavější bylo sledovat orchestr při interpretaci současného repertoáru. Jako druhá v pořadí zazněla Malá suita z opery Křídla a propast Tomáše Hanzlíka, jehož operní díla patří k tomu nejlepšímu, co u nás v současnosti na tomto uměleckém poli vzniká. I z toho důvodu se s nimi posluchači mohli setkat na našich předních scénách – v Národním divadle v Praze či v Brně (zde je v současnosti na repertoáru La Dafné, na které se autorsky podílel také Vít Zouhar). Hanzlíkova poslední opera Voda a vzduch, s námětem ze života malíře Jakuba Obrovského, byla v letošním roce oceněna na festivalu Opera 2013. Kompoziční styl tohoto autora, někdy označovaný jako „neobarokní minimalismus“, vychází ze dvou základních inspiračních zdrojů. Na jedné straně je to barokní hudba, harmonicky plná a citově bohatá, na druhé straně je to hudební minimalismus s důrazem na opakování, ostinata či nečekané metrické změny a rytmické nepravidelnosti. Právě ty kladou vysoké nároky na precizní souhru hráčů v orchestru, a jakákoliv (byť drobná) nepřesnost je ve výsledném zvuku ihned slyšitelná. Toto bylo patrné v první větě uvedené skladby, kdy orchestr na několika místech „poškádlil“ ucho posluchače. V kontrastní střední části si autor mistrně pohrává se známým motivem v rytmu tanga z Bizetovy Carmen, což místy působí až jako hudební žert. Tato lehce romantizující plocha s výrazným klarinetovým sólem orchestru očividně „sedla“ a výsledek byl velice pěkný. Závěrečná část suity je opět svižná a plná melodií, které člověk jen tak z hlavy nedostane. Provedení skladby zde získalo potřebnou dynamiku a elán, a i proto byli orchestr i přítomný autor odměněni dlouhotrvajícím potleskem.
Druhým přítomným autorem byl Vít Zouhar, držitel ceny Alfréda Radoka 2009 za hudbu ke hře Radúz a Mahulena uváděné v Národním divadle v Praze. Jeho komorní kompozice Dny byla uvedena v rámci loňského ročníku Pražského jara. Blízká setkání zběsilostí srdce je dílo pro klavír a orchestr z roku 1993 (premiérované také Moravskou filharmonií Olomouc). Na zahajovacím koncertě zazněla přepracovaná verze z roku 2004. Jako sólistka se představila mladá charismatická pianistka Sára Žalčíková, která se kromě klasického repertoáru aktivně věnuje i provozování soudobé hudby. Zvolené uspořádání orchestru – s klavírem schovaným mezi hráči – ale nebylo příliš šťastné. Nejen, že sólistku nebylo téměř vidět, ale ani orchestr na ni nebral příliš ohledy a jinak brilantně zahrané pasáže byly pohlceny zvukovou masou, zejména v krajních částech skladby. Tyto rychlé, rytmicky a výrazově bohaté plochy tvořily pomyslný rámec pro střední část – jádro skladby – velice klidnou, až introvertní, ale zvukově nesmírně koncentrovanou, založenou na dlouhých držených tónech, na proměňujících se harmonických plochách a zvukových barvách. Tato pärtovsky magická místa patřila k těm nejlepším z celého večera. Nebýt rušivého odkašlávání několika diváků (kteří patrně vyhodnotili tyto plochy jako místa „bez hudby“) posluchače dokázala naprosto pohltit.
Celkové vyznění obou nových skladeb bylo příznivé, k dokonalosti jim chyběla jen preciznější práce orchestru s detailem a hráčská jistota. Moravská filharmonie Olomouc do nové sezony, ve které ji čeká mimo jiné spolupráce s violoncellistou Mischou Maiskym či účast na festivalu Pražské jaro, vykročila určitě úspěšně.
Foto archiv Moravské filharmonie Olomouc
I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
