Na koncertě se setkaly skladby Antonína Dvořáka a jeho žáka Josefa Suka. Data jejich pražských premiér se pohybují v rozsahu let 1896–1910: Violoncellový koncert Dvořákův zde zazněl poprvé v roce 1896, jeho „Americká“ suita v orchestrální verzi v roce 1910 (klavírní verze je však z roku 1894), Sukovo Fantastické scherzo bylo poprvé provedeno v roce 1905. Na Sukově skladbě je zřetelný Dvořákův vliv, i když ve srovnání se staršími skladbami pomalu slábne. Tento vliv vymizí ve skladbách vzniknuvších až po Dvořákově smrti a Sukovy ženy Otylky. V interpretaci všech děl se ukázal šéfdirigent Emmanuel Villaume jako silná osobnost. Jeho působení na orchestrální těleso bylo patrné jak v oblasti souhry, tak v energii dynamických vln, které ve skladbách probíhaly.

Sukovou skladbou Fantastické scherzo byl zahajovací koncert otevřen. Její efektní barvitá orchestrace i obsahová energie podpořily ráz entrée celého večera i nové sezóny. Nelze však zmíněnou skladbu ani její provedení pokládat jen za příležitostné, protože poskytla mnoho šancí pro představení interpretační brilance i pestré směsice výrazových proměn. Uvedené aspekty zvýraznila interpretační koncepce dirigenta Emmanuela Villauma. Ve svém pojetí fantasknosti Sukovy skladby vystihl její nečekané proměny ze scherzosní hudby do hudby valčíkové, až do končin metriky lidových mateníků. Trio scherza bylo pro dirigenta prostředím pro vyjádření hudby snové, éterické. Za neobvyklý kompoziční čin zde lze považovat bohaté a současně velmi výrazově účinné rytmické vybavení hlasů a jejich polyfonní spoje. Hudba však nepůsobí tolik ve svých polyfonních dimenzích, jako ve své impresívní barevnosti. Orchestr dirigentovy nápady beze zbytku realizoval, a tak vstoupil do akustického prostoru zajímavý počin, který posluchače velmi zaujal.

Po Sukově kompozici následovala Dvořákova Suita A dur „Americká“ pro orchestr, dílo o pěti větách. Z hlediska interpretačního řešení celku byla pro mne vrcholem večera. Dirigent i orchestr totiž dokázali v cyklickém opusu udržet stále poutavou zvukovou architekturu. K dosažení výborného hodnocení provedeného celku však silně přispěla neomylná Dvořákova invence, která precizně stylizovala a odlišovala věty symfonijní a suitové. Není to jen v autorově častějším zařazování tanečních rytmů do suitových cyklů, ale i v posílení symetrického průběhu jednotlivých vět v těchto cyklech. Ty též v popisované Suitě dosahují až charakteru lidové hudby. Více než kde jinde lze v tomto díle vystihnout Dvořákův kompoziční princip, dodnes efektivní, stavící vedle sebe s akcentem na přímý zvukový střet části průzračně tonálně diatonické a části zasažené archaickou modalitou. Dědictví této metody identifikujeme dnes například ve skladbách Zdeňka Lukáše, Jaroslava Krčka a dalších žáků Miloslava Kabeláče. Dvořákova Suita A dur „Americká“ zazněla v podání orchestru PKF – Prague Philharmonia v sytém zvuku, zasažena entuziasmem všech protagonistů. Dirigent Emmanuel Villaume nechal vyznít i harmonické výplně s dostatečnou zřetelností. Na začátku celého díla se mohlo zdát, že žestě až příliš vstupují do hlavní linie ve smyčcích. Hutnost, výrazová intenzita a zemitost výsledného zvuku přesvědčily však posluchače o oprávněnosti tohoto řešení. Navíc se stejná hudba z úvodu skladby vrací v závěru celého cyklu, kde je podána ve slavnostním pevném hávu. Tam pak se oprávněnost sytého zvukového pojetí ještě více stavebně zdůvodnila.

Druhou polovinu večera vyplnil hit světových podií – Koncert pro violoncello a orchestr h moll od Antonína Dvořáka. Sólového partu se ujal německý violoncellista Jan Vogler. Hrál na Stradivariho violoncello „Ex Castalbarco/Fau“ z roku 1707. Zvuková výjimečnost tohoto nástroje i jeho ovládání hráčem daly Dvořákově skladbě téměř na všech místech slyšitelnou technickou brilanci na jedné straně, na druhé straně i jímavý zvuk. Ten se ve sladění s orchestrem ve své intonační ose opíral o nižší možnou variantu. Tím lze vysvětlit, že orchestrální vstupy působily celkově světlejšími valéry než vstupy sólového violoncella. Celkově lze konstatovat, že dirigent večera a sólista dospěli k výrazovému konsensu. Jejich společné agogické i tempové cítění skladby plně realizoval orchestr do transparentního tvaru. Z pohledu celistvosti a sevřenosti představené zvukové struktury lze postavit první a druhou větu nad třetí. Z důvodu objektivity sdělení je třeba znovu připojit, že Dvořákova schopnost hudební stavby při využití zcela mimořádné tematické krásy dospěla především v první větě do výšin, které se dotýkají nejvyšších met hudebního tvoření. Nutno však též dodat, že poslední část Dvořákova cellového koncertu to interpretům při řešení celistvosti tolik neulehčuje. Při docílení tempového ujednocení věty však koncíznosti lze dosáhnout. Dokazují to mnohé nahrávky. To se na sledovaném koncertě nestalo. Přinesla však i mnohé silné okamžiky, za všechny jmenujme expresívní vzryvy sólového violoncella v oblasti taktů 144 – 153, které v provedené míře nejsou sice v partituře požadovány, ale na koncertě mocně zapůsobily. Ovace pro sólistu, dirigenta a orchestr po doznění skladby nebraly konce. Jako přídavek zahrál violoncellista poté Sarabandu z Bachovy Suity C dur pro sólové violoncello.

Zahajovací koncert nové sezóny se orchestru PKF – Prague Philharmonia velmi vydařil. Přejme uměleckému tělesu její další úspěšný průběh.

Zahajovací koncert PKF – Prague Philharmonia: Suk. Dvořák
6. září 2023, 19:30 hodin
Dvořákova síň Rudolfina, Praha

Program:
Josef Suk: Fantastické scherzo op. 25
Antonín Dvořák: Suita A dur „Americká“ op. 98 B 190
Antonín Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104 B 191

Účinkující:
Jan Vogler – violoncello
PKF – Prague Philharmonia
Emmanuel Villaume – dirigent