Základem mé tvorby je energie, říká skladatel Vít Zouhar

Hudba vám byla předurčena, přesto jste na konzervatoři nestudoval?
Ano, to je pravda. Studoval jsem na gymnáziu v Brně na Křenové a hudební vzdělání jsem získal doma, od svých rodičů. Pak jsem pokračoval na JAMU v oboru skladba a byl jsem žákem takových pedagogů, jako byli Miloslav Ištvan a Alois Piňos. Poté jsem ještě studoval v Grazu u Younghi Pagh-Paan a Hermanna Markuse Preßla, v Sieně u Franca Donatoniho. V Brně jsem také absolvoval muzikologii u Jiřího Fukače, Miloše Štědroně a Rudolfa Pečmana. Později jsem se habilitoval v Ostravě a na JAMU jsem se tak trochu vrátil až po letech s profesurou. Od 90. let ale působím pedagogicky na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde jsem posledních jedenáct let prorektorem.

Přesto jste s Brnem kontakty nepřerušil?
V hudbě platí to stejné, co v mnoha jiných profesích: jestli si s někým rozumím, pak jsem schopen s ním spolupracovat. Ne proto, že musím, nebo proto, že jsme vázáni společným zaměstnavatelem, ale prostě proto, že jsme na stejné vlně. Americký muzikolog Leonard Meyer před lety napsal, že kmeny dnes nevytváříme podle místa, kde žijeme, ale podle toho, s kým spolupracujeme. A dodal, že zpravidla si rozumíme lépe s kolegou z Japonska, než s tím z vedlejší kanceláře. Dnes, ve všudypřítomném on-line modu, to může platit obzvlášť.

Já mám ale to velké štěstí, že u mě to tak úplně neplatí. Mám totiž skvělé spolupracovníky jak ve vedlejších pracovnách na Univerzitě Palackého v Olomouci, tak v Brně nebo jinde. Tomáš Hanzlík, s nímž spolupracuji od konce 90. let a který mě požádal o mou první operu Coronide před více než dvaceti lety, má pracovnu ve stejném patře olomouckého Konviktu jako já. Společně jsme napsali několik oper a jednu z nich, La Dafne, jsme vytvořili pro brněnské Národní divadlo s režisérem Roccem, který je ze Slovinska, ale vystudoval operní režii v Brně. A s ním jsem udělal zase další sérii oper. Totéž co s Tomášem platí také pro další skvělé olomoucké kolegy, Gabrielu Coufalovou, Jaromíra Synka a Gabrielu Všetičkovou, s nimiž motivujeme už dvacet let děti i dospělé ke komponování v našem programu Slyšet jinak. A spolupracujeme také s brněnskými kolegy Ivo Medkem a Sárou Medkovou. A s nimi i s Roccem děláme zase naše další operní projekty. Jsme jeden velký tým přátel, který přemýšlí o hudbě a o umění, zejména o opeře podobným způsobem a vzájemně se doplňujeme. A to tak, že po čase už občas nejsme schopni rozeznat, kterou část opery kdo z nás napsal.

Čím si to vysvětlujete? Je tu ještě fluidum Leoše Janáčka? Nebo tu dělají neplechu blechy Lišky Bystroušky, které se šíří po světě?
Že by? To mne ještě nenapadlo…(smích). Možná, že mohou za to rozkročení mezi lokálním a globálním. Určitě zajišťují logistiku. (smích). Ale trochu vážněji: nejde jen o to, z čeho naše hudba vzniká, ale především, proč vzniká. Bohuslav Martinů zdůrazňoval jednoduchost a krásu, la beauté. S Roccem k tomu přidáváme la beauté d’aujourd’hui, krásu každého dne. Energii okamžiku. S notnou nadsázkou říkám, že právě tato energie je pro mne důležitější, než hudba sama. A nemám tím na mysli jen energii, kterou vkládám do skladeb, ale také tu, kterou skrze partituru a party vyvolávám u interpretů a ti zase svou energií působí na posluchače, kteří se díky tomu v sále energizují. V sále vytváří další pozitivní energii, která se pak přenáší zpátky na interprety a skrze ně pak zase na mne. A tím řetězením vzniká silný celek, který je pro mne klíčový. Proto je hudba tvořena nejen autory, ale také interprety, a proto je tak důležité, pro koho je psána, pro jaké prostředí, kontext a jak je v něm interpretována. Všechno, co jsem v posledních letech napsal, bylo na objednávku skvělých interpretů, inspirativních souborů, orchestrů, divadel. Každý z nich do skladeb vnesl svoji silnou energii a skladby „dotvořil“ a stále dalším a dalším prováděním dotváří. Takže je to nejen o energii, ale také o komunikaci. Mezi mnou a interpretem, interpretem a posluchačem a pak zase zpět se mnou. Vzniká tak celek, který je velkým dobrodružstvím. Důvodem, proč má smysl psát.

Opera je útvarem, který většinou překypuje v hudbě i příběhu a vy jdete cestou minimalismu. Jak to jde dohromady?
Myslím, že skvěle (smích). Opera nebyla vždy jen grand opera v romantickém hávu v Palais Garnier, s živými slony, strhujícími příběhy nebo omračující výpravou. Proto tak tomu nemusí být ani dnes. Může působit i jinak. Silný prožitek a posluchačský zážitek lze dosáhnout velmi úspornými a koncentrovanými hudebními prostředky. Není potřeba mnohomluvný příběh, ani velký aparát nebo velký formát, či zlacený portál. Stačí jen gesto, afekt nebo atmosféra, kterou vytváří zkratka mezi emocemi a koncentrací. Padající sníh nebo tající led také nepotřebují dramatickou situaci. A tající ledovce ji naopak samy vytvářejí.

Když jsem před mnoha lety poprvé četl o jednom jediném tónu, s kterým si můžeme vystačit, nedovedl jsem si to sám pro sebe představit. Nedovedl jsem si představit, že pouze jeden znějící tón mi může někdy stačit. Podobně jsem žasnul, když jsem si v polovině 80. let pro sebe objevil techniku tintinnabuli Arva Pärta, oproštěnou od všech košatostí, okázalostí a virtuozity. Ten strohý algoritmický přístup se mi zdál nedosažitelný, přestože mě fascinoval. Nedokázal jsem si představit takovou míru oproštění od proměnlivostí a intuice. Ale zároveň jsem hledal způsoby, jak hudbou dosáhnout co nejvíce energie jednoduchými prostředky.

Kombinoval jsem různá stylová gesta a zjišťoval, že bez ohledu na svá východiska i původní kontext nesou podobný energetický potenciál. A takto jsem se dostal k vrstvení barokních a minimalistických gest nebo k hudebním překladům afektů. K tomu, co Wanda Dobrovská kdysi pojmenovala barokní minimalismus. A tím, jak opery Coronide i Torso, a později také ty další, La Dafne, L´Arianna, byly a jsou inscenačně úsporné, jsme si s Tomášem Hanzlíkem řekli, že divák nemusí vždy jen putovat za operou, ale opera může putovat k němu kamkoli a operní slavnost můžeme pořádat kdekoli. A proto jsme v roce 2001 začali objevovat neznámá nebo pozapomenutá místa. Všude, kam dojely dvě nebo tři malé škodovky, jsme mohli hrát operu a slavit. Oslovit každého, kdo o to stojí. I toho, kdo si myslí, že k opeře má daleko, ať už fyzicky, esteticky nebo ekonomicky.

Igor Stravinskij chtěl kdysi putovat po švýcarském venkově s Příběhem vojáka a nazval to théâtre ambulant. My jsme na to navázali a operní putování jsem označil jako opera ambulant. A když zrovna není pandemie, tak nás diváci stále přesvědčují, že to funguje. Přesvědčují se, že i současná opera může být přístupná, poutavá, zábavná i poučná, jak pro ně, tak třeba i pro jejich děti. Každý ji může vnímat a chápat po svém. V Dafne i Arianně máme třeba velmi úsporný instrumentář, basso continuovou trojici nástrojů: pozitiv, theorba a violoncello, respektive gamba. Když to ale někdo chápe jako: klávesy, kytara a baskytara, má také pravdu. Každý reaguje spontánně a po svém, i děti.

Za posledních dvacet let máte za sebou poměrně dost operních titulů…
Začalo to v roce 2000 mou první operou Coronide. Napsal jsem ji pro olomoucký Ensemble Damian a Tomáše Hanzlíka. Soubor s ní pak jezdil deset let po festivalech i pozapomenutých místech, hostoval v Národním divadle v Praze nebo v Teatro Asioli Corregio. Po Evropě s ní absolvoval více než sto repríz. Plánovaná nová inscenace v ND sice byla zrušena, ale ty další se také povedly. O tři roky později, v roce 2003 následovala naše první společná opera Torso s Tomášem Hanzlíkem. A tuto operu hraje Ensemble Damian dodnes. Podobně jako Coronide patří k nejúspěšnějším projektům souboru.

V roce 2005 se po rekonstrukci otevírala brněnská Reduta mojí operou Noci Dnem. Byla to naše první spolupráce s režisérem Roccem. Napsal jsem ji na objednávku brněnského Národního divadla. V roce 2011 jsme se setkali s Tomášem Hanzlíkem i s Roccem na dalším projektu. Pro ND Brno jsme napsali operu La Dafne. V Brně ji hráli neuvěřitelných devět let až do roku 2019. S Roccem jsme pak v letech 2015 a 2017 prozkoumávali další operní prostředky v sérii ECHO – Metamorphoses I a II. S Tomášem Hanzlíkem jsme v roce 2018 navázali na Monteverdiho Lamento Ariadny a vznikla naše L´Arianna. Ensemble Damian s ní získal cenu diváků na festivalu Opera 2020 v Praze.

V roce 2019 jsme s Roccem zahájili Pražské Quadriennále s další částí naší operní série ECHO – Metamorphoses III. A ve stejném roce jsme premiérovali multimediální MarISHA, kterou jsme napsali společně s Ivo Medkem, Sárou Medkovou a Roccem. Ta navázala na náš předchozí projekt Tastes z roku 2016. Hranice mezi operou a scénickou instalací jsme překračovali také v našich projektech s Gabrielou Coufalovou, Jaromírem Synkem, Slyšet jinak Laptop Esnemble i sborem OLIO a s video artistou Tomášem Hrůzou. Projekty GArdenME, LiboSAD, Planina, NAD HLA VOU a EUOUAE jsme uváděli v letech 2015-2019.

Čerpáte hodně z mytologických námětů. Proč vlastně?
Antická mytologie je plná příběhů, které více než dva tisíce let ovlivňují západní kulturu a staly se jejími archetypy. Stačí jen jméno, symbol nebo replika a vybaví se nám příběhy v mnoha podobách. Příčiny i důsledky, jednání postav, nic není třeba příliš vysvětlovat. Příměry jsou jasné, afekty jsou zřejmé. Vidíme také sochy, filmy, obrazy i paláce, zahrady nebo zámky, hvězdnou oblohu, slyšíme hudbu, kde všude se mýty objevují. Je to srozumitelný kulturní kód, který funguje jakoby jazykům navzdory. Stačí odkaz nebo narážka a zdá se, že rozumíme, přestože jazyk, v němž se vypráví, neovládáme. Zdá se nám, že nepotřebuje překlad. Stačí jména, jako Narcis, Ariadna, Orfeus nebo místa Naxos, či Ithaka, a každému se rozvírají vějíře asociací. Nebo jsou důvodem pro další vzrušující výpravy za poznáním, které nikdy nekončí. Když mi bylo deset let, v tátově opeře Proměna jsem slyšel nymfu Echo. Moc jsem tomu nerozuměl, neboť tehdy byli mými hrdiny Trosečníci z Vlaštovky Arthura Ransoma a Niki Lauda. Přesto to byl důvod, proč se od té doby vracím nejen k Ovidiovi. A zřejmě také proto jsem do libreta mé první opery Coronide vložil právě komentáře z Ovidiových Proměn a s Roccem pokračujeme v operní sérii ECHO. Nebyl to záměr. Jen důsledek.

Jaké máte současné plány?
Jako všem, i mě je neustále mění covid. Loňská bilance byla nečekaná a hodně poučná. Poprvé od roku 2016 nezačalo otvírání jara v Long Beach mou GARdenME. V kanadské Victorii jsme přesouvali premiéru nové opery tak dlouho, že ji přesouváme stále dál. Zrušili jsme kalifornské turné i provedení MarISHA v Mexiku. Plány na nový projekt v Reykjavíku jsme také odložili. Proto teď plánuji jen velmi opatrně. Nicméně s Ivo Medkem, Sárou Medkovou a Roccem připravujeme novou operu TiAmo a pevně věříme, že ji letos na podzim budeme moci hrát nejen u nás, ale také v Kalifornii a Texasu.

Také věřím, že na podzim opět uděláme v Olomouci festival Opera Schrattenbach tak, jak ho máme naplánovaný. Loni to nešlo. S houslistou Milanem Paľou máme nachystaný projekt, který je pozitivním výsledkem Covidu 2020. V první vlně lockdownu M. Paľa oslovil české a slovenské skladatele, aby pro něj napsali sólová capriccia. Program je hotový a premiéru v Olomouci v kapli Božího Těla jsme plánovali vloni v listopadu. Věřím, že letos se to podaří. Další novinky chystám pro Moravský podzim a další festivaly, ale nechci nic zakřiknout. Věřím, že to nejen u nás, ale v celém světě zvládneme a bude potřeba dodávat lidem energii, abychom mohli zase normálně žít a pracovat.

Vaším inspirativním zdrojem je tedy energie – kde se nabíjíte?
Pro mne je největším rezervoárem energie příroda. Nejraději jsem s rodinou někde v horách, kde jsme sami, kde je božský klid a kde mohu vnímat a absorbovat tu obrovskou pozitivní sílu a krásu. Dříve jsem o těch místech hovořil, zmiňoval jsem je ve skladbách, upozorňoval jsem na ně, abychom se jimi mohli všichni kochat. Dnes už jsem spíš jako ten houbař, který si přeje, aby zůstala co nejdéle tak, jak jsou. Nepojmenovaná a skrytá.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně inspirativních nápadů!

Vít Zouhar, narozený 13. 3. 1966 v Brně, je český skladatel, hudební vědec a pedagog. Od roku 2010 vykonává funkci prorektora Univerzity Palackého v Olomouci. (přečtěte si více…)