Základem mé tvorby je energie, říká skladatel Vít Zouhar

  1. 1
  2. 2

Kombinoval jsem různá stylová gesta a zjišťoval, že bez ohledu na svá východiska i původní kontext nesou podobný energetický potenciál. A takto jsem se dostal k vrstvení barokních a minimalistických gest nebo k hudebním překladům afektů. K tomu, co Wanda Dobrovská kdysi pojmenovala barokní minimalismus. A tím, jak opery Coronide i Torso, a později také ty další, La Dafne, L´Arianna, byly a jsou inscenačně úsporné, jsme si s Tomášem Hanzlíkem řekli, že divák nemusí vždy jen putovat za operou, ale opera může putovat k němu kamkoli a operní slavnost můžeme pořádat kdekoli. A proto jsme v roce 2001 začali objevovat neznámá nebo pozapomenutá místa. Všude, kam dojely dvě nebo tři malé škodovky, jsme mohli hrát operu a slavit. Oslovit každého, kdo o to stojí. I toho, kdo si myslí, že k opeře má daleko, ať už fyzicky, esteticky nebo ekonomicky.

Igor Stravinskij chtěl kdysi putovat po švýcarském venkově s Příběhem vojáka a nazval to théâtre ambulant. My jsme na to navázali a operní putování jsem označil jako opera ambulant. A když zrovna není pandemie, tak nás diváci stále přesvědčují, že to funguje. Přesvědčují se, že i současná opera může být přístupná, poutavá, zábavná i poučná, jak pro ně, tak třeba i pro jejich děti. Každý ji může vnímat a chápat po svém. V Dafne i Arianně máme třeba velmi úsporný instrumentář, basso continuovou trojici nástrojů: pozitiv, theorba a violoncello, respektive gamba. Když to ale někdo chápe jako: klávesy, kytara a baskytara, má také pravdu. Každý reaguje spontánně a po svém, i děti.

Vít Zouhar: Coronide, 2003 (archiv Víta Zouhara)

Za posledních dvacet let máte za sebou poměrně dost operních titulů…
Začalo to v roce 2000 mou první operou Coronide. Napsal jsem ji pro olomoucký Ensemble Damian a Tomáše Hanzlíka. Soubor s ní pak jezdil deset let po festivalech i pozapomenutých místech, hostoval v Národním divadle v Praze nebo v Teatro Asioli Corregio. Po Evropě s ní absolvoval více než sto repríz. Plánovaná nová inscenace v ND sice byla zrušena, ale ty další se také povedly. O tři roky později, v roce 2003 následovala naše první společná opera Torso s Tomášem Hanzlíkem. A tuto operu hraje Ensemble Damian dodnes. Podobně jako Coronide patří k nejúspěšnějším projektům souboru.

V roce 2005 se po rekonstrukci otevírala brněnská Reduta mojí operou Noci Dnem. Byla to naše první spolupráce s režisérem Roccem. Napsal jsem ji na objednávku brněnského Národního divadla. V roce 2011 jsme se setkali s Tomášem Hanzlíkem i s Roccem na dalším projektu. Pro ND Brno jsme napsali operu La Dafne. V Brně ji hráli neuvěřitelných devět let až do roku 2019. S Roccem jsme pak v letech 2015 a 2017 prozkoumávali další operní prostředky v sérii ECHO – Metamorphoses I a II. S Tomášem Hanzlíkem jsme v roce 2018 navázali na Monteverdiho Lamento Ariadny a vznikla naše L´Arianna. Ensemble Damian s ní získal cenu diváků na festivalu Opera 2020 v Praze.

V roce 2019 jsme s Roccem zahájili Pražské Quadriennále s další částí naší operní série ECHO – Metamorphoses III. A ve stejném roce jsme premiérovali multimediální MarISHA, kterou jsme napsali společně s Ivo Medkem, Sárou Medkovou a Roccem. Ta navázala na náš předchozí projekt Tastes z roku 2016. Hranice mezi operou a scénickou instalací jsme překračovali také v našich projektech s Gabrielou Coufalovou, Jaromírem Synkem, Slyšet jinak Laptop Esnemble i sborem OLIO a s video artistou Tomášem Hrůzou. Projekty GArdenME, LiboSAD, Planina, NAD HLA VOU a EUOUAE jsme uváděli v letech 2015-2019.

Čerpáte hodně z mytologických námětů. Proč vlastně?
Antická mytologie je plná příběhů, které více než dva tisíce let ovlivňují západní kulturu a staly se jejími archetypy. Stačí jen jméno, symbol nebo replika a vybaví se nám příběhy v mnoha podobách. Příčiny i důsledky, jednání postav, nic není třeba příliš vysvětlovat. Příměry jsou jasné, afekty jsou zřejmé. Vidíme také sochy, filmy, obrazy i paláce, zahrady nebo zámky, hvězdnou oblohu, slyšíme hudbu, kde všude se mýty objevují. Je to srozumitelný kulturní kód, který funguje jakoby jazykům navzdory. Stačí odkaz nebo narážka a zdá se, že rozumíme, přestože jazyk, v němž se vypráví, neovládáme. Zdá se nám, že nepotřebuje překlad. Stačí jména, jako Narcis, Ariadna, Orfeus nebo místa Naxos, či Ithaka, a každému se rozvírají vějíře asociací. Nebo jsou důvodem pro další vzrušující výpravy za poznáním, které nikdy nekončí. Když mi bylo deset let, v tátově opeře Proměna jsem slyšel nymfu Echo. Moc jsem tomu nerozuměl, neboť tehdy byli mými hrdiny Trosečníci z Vlaštovky Arthura Ransoma a Niki Lauda. Přesto to byl důvod, proč se od té doby vracím nejen k Ovidiovi. A zřejmě také proto jsem do libreta mé první opery Coronide vložil právě komentáře z Ovidiových Proměn a s Roccem pokračujeme v operní sérii ECHO. Nebyl to záměr. Jen důsledek.

Tomáš Hanzlík a Vít Zouhar (archiv Víta Zouhara)

Jaké máte současné plány?
Jako všem, i mě je neustále mění covid. Loňská bilance byla nečekaná a hodně poučná. Poprvé od roku 2016 nezačalo otvírání jara v Long Beach mou GARdenME. V kanadské Victorii jsme přesouvali premiéru nové opery tak dlouho, že ji přesouváme stále dál. Zrušili jsme kalifornské turné i provedení MarISHA v Mexiku. Plány na nový projekt v Reykjavíku jsme také odložili. Proto teď plánuji jen velmi opatrně. Nicméně s Ivo Medkem, Sárou Medkovou a Roccem připravujeme novou operu TiAmo a pevně věříme, že ji letos na podzim budeme moci hrát nejen u nás, ale také v Kalifornii a Texasu.

Také věřím, že na podzim opět uděláme v Olomouci festival Opera Schrattenbach tak, jak ho máme naplánovaný. Loni to nešlo. S houslistou Milanem Paľou máme nachystaný projekt, který je pozitivním výsledkem Covidu 2020. V první vlně lockdownu M. Paľa oslovil české a slovenské skladatele, aby pro něj napsali sólová capriccia. Program je hotový a premiéru v Olomouci v kapli Božího Těla jsme plánovali vloni v listopadu. Věřím, že letos se to podaří. Další novinky chystám pro Moravský podzim a další festivaly, ale nechci nic zakřiknout. Věřím, že to nejen u nás, ale v celém světě zvládneme a bude potřeba dodávat lidem energii, abychom mohli zase normálně žít a pracovat.

Vaším inspirativním zdrojem je tedy energie – kde se nabíjíte?
Pro mne je největším rezervoárem energie příroda. Nejraději jsem s rodinou někde v horách, kde jsme sami, kde je božský klid a kde mohu vnímat a absorbovat tu obrovskou pozitivní sílu a krásu. Dříve jsem o těch místech hovořil, zmiňoval jsem je ve skladbách, upozorňoval jsem na ně, abychom se jimi mohli všichni kochat. Dnes už jsem spíš jako ten houbař, který si přeje, aby zůstala co nejdéle tak, jak jsou. Nepojmenovaná a skrytá.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně inspirativních nápadů!

Vít Zouhar, narozený 13. 3. 1966 v Brně, je český skladatel, hudební vědec a pedagog. Od roku 2010 vykonává funkci prorektora Univerzity Palackého v Olomouci. (přečtěte si více…)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments