Zámečník ze Škodovky, který se prozpíval až mezi elitu Zlaté kapličky

  1. 1
  2. 2

Hudební skladatel Otakar Ostrčil se proslavil ve funkci šéfa Opery Národního divadla, kterou vykonával v letech 1920-1935 důslednou koncepčností ve všech složkách své práce. Jednou z nejzávažnějších složek jeho koncepce bylo cílevědomé doplňování operního souboru o mladé perspektivní zpěváky. Díky tomu na přelomu dvacátých a třicátých let přišla do Národního divadla ve všech hlasových oborech celá řada mladých perspektivních umělců, kteří vesměs už prošli nějakou zkušeností v mimopražských divadlech. Ne vždy se zcela naplnily naděje do nich vkládané, ale ti nejlepší mezi nimi rychle na jevišti Národního divadla prokázali své mimořádné kvality a stali se profilovými členy souboru.

Jedním z nich byl barytonista Stanislav Muž, od jehož smrti uplynulo právě dnes šedesát let. Narodil se v Manětíně na Plzeňsku 5. listopadu 1896 a prý snil v dětství o tom, že bude lodním inženýrem. Šel studovat na průmyslovku, ale ekonomické poměry rodiny mu nedovolily ve škole pokračovat a tak se vyučil zámečníkem. Pracoval v plzeňské Škodovce, a protože rád a dobře zpíval, byl velmi platným členem pěveckého spolku ve Skvrňanech, jehož sbormistrem byl zkušený a kvalitní muzikant Frait. Právě na jeho radu usiloval o přijetí do sboru plzeňské opery. Jenomže vojna a první světová válka ho odvedla na frontu. Po návratu z války se rozhodl pro zpěv. V Praze navštěvoval lekce zpěvu v Pivodově škole a po večerech si přivydělával jako zpěvák při promítání filmů.

Mladý adept pěveckého umění, který už tehdy projevoval mimořádnou důkladnost při realizaci svých plánů, se rozhodl pro možnost profesionální kariéry. Svá tovaryšská léta v období 1920-29 strávil putováním mezi divadly v Ostravě, Plzni, Brně a opět Ostravě, a bylo to dobré a správné rozhodnutí. Přitom se díky své příslovečné píli a cílevědomosti, kterou oceňovali všichni, kdo ho znali, systematicky věnoval dalšímu vzdělávání. Nejprve to bylo u profesora Reineckeho v Lipsku, poté, v době svého brněnského angažmá u tamější profesorky Norman-Pichler a posléze i v Itálii.

V roce 1920 jej angažoval dirigent Emanuel Bastl do Ostravy, kde rok předtím vzniklo české profesionální divadlo. Šéf opery Bastl a jeho nejbližší spolupracovník, mladý a velmi talentovaný ambiciózní dirigent Jaroslav Vogel maximálně usilovali o to, aby v nelehkých podmínkách hornického města, jež do té doby postrádalo výraznější kulturní (zejména české) zázemí, dali vzniknout kvalitnímu divadelnímu a hudebnímu životu. Během dvou sezon Stanislav Muž nastudoval řadu rolí spíše středního charakteru, které pro něj byly ovšem výbornou průpravou. Zajímavými úkoly byly nepochybně role šlechtice Januše v opeře polského skladatele Stanisława Moniuszka Halka a postava hraběte Monterone ve Verdiho Rigolettovi, jež ho poté provázela po celý život.

Dvě sezony (1922-1924) strávil ve městě svého mládí, v Plzni, kde pod vedením zkušeného dirigenta Antonína Bartáka získal další cenné zkušenosti, zejména v interpretaci rolí v české operní tvorbě, které věnoval šéf Barták velkou pozornost a souběžně hostoval i v Ostravě, kde si v té době zazpíval například Valentina v Gounodově Faustovi a Markétě a Silvia v Leoncavallových Komediantech.

V roce 1924 byl angažován do Brna, kde šéf opery František Neumann spolu s režisérem Otou Zítkem rychlým tempem budoval z provinčního tělesa reprezentativní ambiciózní soubor schopný konkurence s Národním divadlem.V Brně v té době působili dva velmi zdatní barytonisté, Ferdinand Pour, jehož mimořádně slibná kariéra byla přerušena nemocí a Bohdan Černík neboli Theodor Czernik, jemuž vděčila spousta budoucích špičkových operních sólistů za svou průpravu. (Černík se ve třicátých letech definitivně proměnil v Czernika a odešel k německým divadlům). V této konkurenci nebylo pro mladého barytonistu snadné se prosadit, ale na druhé straně se Stanislav Muž, o němž bylo známo i v letech jeho vrcholné zralosti, že se dokáže poučit z výkonu svých kolegů, získal mnohou cennou inspiraci.

V Brně mu byly přidělovány zejména postavy z českého repertoáru. Položil si základy pro své pozdější znamenité interpretace postav krále Vladislava v Daliboru, Voka v Čertově stěně, Krušiny v Prodané nevěstě, Tomše v Hubičce, Kaliny v Tajemství, ale také například Samka ve Foersterově Evě. Zazpíval si i Telramunda ve Wagnerově Lohengrinovi. V prvním scénickém uvedení Janáčkovy Šárky vytvořil postavu Přemysla a účinkoval i v premiéře Janáčkova Výletu páně Broučkovy.

V roce 1926 se Stanislav Muž vrací do Ostravy, v Brně jej střídá o šest let mladší kolega z Bratislavy, s nímž se za tři roky setká v Praze, Zdeněk Otava.

Během svého druhého ostravského působení složí definitivně a velmi úspěšně mistrovské zkoušky. Hned po nástupu jej čeká Amonasro v Aidě, který ho bude poté provázet i na Národním divadle. O něco později následuje postava, o níž pamětníci jeho pozdějších výkonů v ní na scéně Národního divadla prohlašovali, že je přímo jejím ideálním ztvárněním, titulní role ve Wagnerově Bludném Holanďanovi. Svůj smetanovský repertoár si rozšířil o Přemysla v Libuši.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na