Zapadající Král Slunce

Přijmout pozvání tak milého a skvěle organizovaného festivalu, jakým je Hudební festival Znojmo, je veskrze příjemné. O to těžší je pak psát recenzi a neurazit hostitele. Těžší tím spíše, že znojemští diváci každou produkci festivalu odměňují bouřlivým aplausem, projevy vděčnosti, ovacemi ve stoje. Je pozitivní, v dnešní době obzvlášť, že lidé tak hojně navštěvují podobné projekty a s takovou empatií oceňují výkony umělců. Ti vlastně právě pro diváky vystupují na prkna, berou své nástroje, pracují na svém talentu; nedělají to kvůli kladným recenzím.Určitě o sobě mohu tvrdit, že u autorských představení, resp. při vzniku nového hudebně dramatického titulu nerad dávám jen na první dojem. Proto jsem navštívil obě představení hudebně tanečního projektu Král Slunce z díla Jeana-Baptista Lullyho ve festivalové produkci 21. a 22. července. Dirigent Roman Válek zařadil do komponovaného večera tři Lullyho díla: Le Divertissement Royal (LWV42), Exaudiat Te Dominus (LWV 75/15) a Te Deum (LWV55). K jevištní realizaci přizval jako choreografku i režisérku Hanu Litterovou. Ta stála před nelehkou volbou, jak ke scénické realizaci přistoupit. Rozhodla se nevyužít ani pětici sólistů, ani dva sbory. Celý večer postavila na sedmi tanečnících, kteří teprve stojí na začátku své profesionální kariéry. Snaha sympatická, radost vidět mladou generaci tanečníků, řekli bychom, kdyby si však hana Litterová sama neztížila úkol a nenastavila laťku příliš vysoko sobě samé a tanečníkům také.

Inscenovat duchovní dílo jako balet nebo taneční divadlo je úkol nesnadný. Mnoho renomovaných choreografů se zapsalo do dějin divadla právě ztvárněním duchovního tématu nebo stěžejního oratoriálního sakrálního díla. Byli to Ruth St. Denis a Ted Shawn v biblickém dramatu Miriam, sestra Mojžíšova (1919), Harald Kreutzberg ve své choreografii Anděl zvěstování, Leonid Mjasin: Laudes Evangeli (1952), Robert Helpmann: Miracle in the Gorbals (1944), José Limón hned několikrát: Missa Brevis, hudba: Zoltán Kodály (1945), The Visitation, hudba: Arnold Schőnberg (1952), The Traitor, hudba: Gunther Schuller (1954), Martha Graham: El Penitente (1940), Primitive Mysteries (1931), Paul Sanasardos: Abandoned Prayer (pas de deux, v němž choreograf z několika úhlů zkoumá vztah Ježíše a Jidáše, především v hraničních polohách ambivalentní nenávisti, žárlivosti, lásky s homoerotickým pnutím), John Cranko: Kyrie eleison, hudba: Johann Sebastian Bach, Kurt-Heinz Stolze (1968), Robert Cohan: Stabat Mater, hudba Antonio Vivaldi (1975), Jiří Kylián: Stoolgame, Kenneth MacMillan: Requiem, hudba Gabriel Fauré (1976), Hans Kresnik: Jesus GmbH, hudba: koláž z děl, Graziano Mandozzi (1977) a zejména John Neumeier, který inscenoval několik stěžejních děl hudební literatury jako taneční divadlo: Mozartovo Requiem (1991), Händlova Mesiáše (1999), Bachův Magnificat (1987) a v nezkrácené verzi Matoušovy pašije (1981). Tvůrci buď vycházejí z textu a charakteru díla, nebo na hudební složku volí vlastní libreto.Litterová se rozhodla pro druhou, těžší možnost. Je to obdobný případ jako u kritizovaného režisérského divadla v opeře, kdy režisér absentuje na partituru a libreto a vytvořením vlastního libreta neboli režijního klíče vzniká nové hudebně dramatické dílo. Choreografové mají úkol jednodušší, protože tančit cokoliv, jakýkoliv příběh nebo pouhou pohybovou extravaganci či technickou exhibici lze na jakoukoliv hudbu, dokonce i bez hudby. Na playback i na živou hudbu. Litterová vytvořila dva balety, které nemusí být vůbec fixované na Lullyho. Exaudiat je možné proložit jakoukoliv Mozartovou symfonií a Te Deum klidně i Keithem Jarrettem.

V Lullyho žalmu Exaudiat Te Dominus choreografku dle vlastních slov inspirovala láska „…je hlavní a průvodní postavou. Na krásný modlitební zpívaný text jsme se pokusili tanečně zachytit lásku a její různé podoby s tím cílem, že naše existence je závislá na lásce. Chceme milovat a být milováni, protože život bez lásky je jen bytím beze smyslu.“ Na text žalmu č. 20 z Knihy žalmů: „Budeme prozpěvovat o tvém spasení a ve jménu Boha našeho praporce zvedneme; kéž naplní Hospodin všechny tvé prosby. Nyní jsme poznali, že Hospodin zachoval svého pomazaného: že jej vyslyšel ze svého svatého nebe, v jeho přesilné pravici je spasení. Tito ve vozy a tito v koně doufají, my však jméno Hospodina Boha našeho budeme vzývat. Oni byli svázáni a padli, my jsme povstali a jsme pozdviženi. Hospodine, spas krále a vyslyš nás v den, kdy tě budeme vzývat“. Tento text je odvážné inscenovat jako alegorii lásky. Navíc anděl oděný v soudobé civilní červené šaty je spíše Amorem (Marie Knapová), než ikonografickým zobrazením pro křesťanské dílo zpívané v latině. Budiž! Ale to nesmí scenárista nebo libretista nechat na jevišti tři bezradně se objímající a muchlující páry, se kterými si tento rozšafný pohanský Amor pohrává. Tím oslabuje divadelní účinek celého díla, protože hudebně textová složka nesouvisí s jevištním děním.  S každým si chvíli pohraje, bez rozehrání situace či dějové zápletky. Choreograficky působivá je pasáž Domine, salvum fac Regen (Hospodine, spas krále). Otázkou zůstavá, zda je to umělecká bezradnost nebo autorská licence. Absence nosného libreta u choreografky bohužel zabíjí i mnoho povedeného choreografického materiálu. Nejlépe z večera vyšlo Lullyho Te Deum, slavnostní hymnus na vyjádření díků Bohu, textově určený pro vrcholná liturgická slavení katolické církve během církevního roku. „Te Deum je velmi volné zpracování příběhu posledního týdne života Ježíše Krista od jeho příchodu do Jeruzaléma. Možná bych zvolila pojem, že se spíše jedná o příběh, ve kterém vystupují postavy Ježíše, Jidáše a Marie Magdalény,“ říká choreografka. Jidáš (Michael Samuel Blaško) je ale bohužel exponovaný velmi prvoplánově jako démonický zlotřilec, Marie Magdaléna (Marie Knapová) nemá žádný prostor pro vyjádření  osobního vztahu k Mesiášovi ani vlastních pocitů, Ježíš (Ondřej Martiš) je na začátku veselý, rozskotačený kluk, který tančí a vypadá, že má skoro intimní vztah hned ke čtyřem Magdalénám. Jeho choreografické pojednání se nijak neliší od ostatních. Zcela chybí prostor pro drobnokresbu a pohybově psychologickou charakterizaci jednotlivých postav. Nejvíce prostoru dostává Jan (dle mého pojmenování, nebo je to Petr? – Lukáš Cenek), podle Bible miláček Pána, svědek jeho ukřižování i jeho zmrtvýchvstání. Po dlouhé expozici všech sedmi tanečníků, v jednom z hudebních vrcholů díla – Per singulos dies benedicimus te: Et laudamus Nomen tuum in sæculum, at in sæculum sæculi (Každý den tě budeme velebit a chválit tvé jméno po všechny věky) – dívky strhnou Ježíšovi jeho šat a on stylizovaně umírá. Zde následuje duet (ke kterému se ještě vrátím), potom dostane Ježíš sukni, oživne a následuje hymnický závěr – In te, Domine, speravi: non confundar in sternum (Pane, k tobě se utíkáme, ať nejsme zahanbeni navěky). Jestliže byli v předchozím čísle tanečníci oblečeni do bílé (žádný divadelní kostým to však není, pouze trička, body, tepláky, sukně), v Te Deum jsou choreografkou všichni oděni do uniformních dlouhých černých sukní, dívky mají černé body. Jako pěst na oko působí podivné amatérské líčení a nečitelný symbol Triquetra (symbol Svaté Trojice), který mají nakreslený, bohužel každý jinak, na holém těle. U Ježíše je možné akceptovat Ichtys – primitivní schéma ryby namalované na hrudi, druhý obecně rozšířený symbol křesťanství. Řecké slovo Ichthys (ΙΧΘΥΣ) je zkratkovým slovem pro obrat Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel (Ἰησοῦς Χριστός, Θεοῦ Υἱός, Σωτήρ) a tím doteď chápané obecné podobenství choreografka možná nechtěně – protože se snaží zachovat odstup od narativního vyprávění a reálií – opět spojuje s Biblí. Je škoda, že Ježíš, když již není třeba jako v baletech Neumeiera interpretován zvláštním pohybovým slovníkem, alespoň na závěr nedostane sukni bílou. V obou dvou dílech je patrná snaha pracovat se stylizací, minimalismem, symboly, odkazy k barokním obrazům, ale bohužel zůstává teprve u ideje, nikoliv u realizace. Vrcholem večera je duet Ježíše a Jana na nejpůsobivější pasáž díla Dignare Domine (Pomáhej nám, Pane), kdy se k sólovému barytonu připojuje tenor a haute contre a invokativně odpovídá sbor. Tam, kde choreografka neprosazuje taneční kroky, jejich kvantitu, plné obsazení tanečníků, neustále zaplněné jeviště třemi páry, ale dává prostor emocím, psychologii, jednání postav, dochází k vzácnému souznění s hudební složkou a k silnému diváckému zážitku. Scéna začíná variací Jana, který pociťuje výčitky za smrt Krista, vidí na svých rukou jeho krev, představuje si rány z hřebů na svých dlaních, a mrtvý Ježíš v jakési snové stylizaci, kdy se jevištní čas zastaví na čtyři minuty, s ním rozmlouvá. Působí to přesně naopak, a sice že Jan posiluje Ježíše, a otázkou zůstává, kdo je onen muž bolesti z proroctví  Izaiáše: „Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.“ (porovnej Iz 53, verš 3–7). Jan nese Ježíše. Neměl by Ježíš nést Jana? Jako symbol své oběti pro hříchy světa, pro hříchy jednotlivce, kterého vykoupil svou smrtí (porovnej Iz 53, verš 12)? Stejně však tato scéna zůstává divadelně nejúčinnější a nejpůsobivější, nejkrásnější, nejkoncentrovanější a velmi sugestivní. Na dlouho se zapíše v paměti. Bohužel snaha choreografky vypovědět vše vyústila nakonec do divadelní prázdnoty tohoto večera. Ideální spojení hudby a divadla, jak o ně usilovali Molière a Lully, se ve Znojmě neudálo. V první části večera, ve svitě složené z desíti hudebních čísel z baletních komedií Le Divertissement Royal, by se zdálo, že má choreografka největší volnost a prostor projevit pohybovou fantazii. Nakonec však byla tato část nejslabší. Rozmělněná podivným klíčem: znázornit na stylově vyhraněné hudební partituře vývoj tance od Ludvíka XIV. k současnosti. A tak třeba na Rondeau jsme viděli parafrázi na Giselle, citace z choreografické dílny Jaceka Przybyłowicze, na Les Esclaves jazz dance a na Menuet des trompette nějaký taneček à la Pomáda nebo Hair. Snad by bývalo přínosnější a i divácky atraktivnější tuto část svěřit kupříkladu profesorce Heleně Kázarové a předvést Krále Slunce se vší parádou, v přepychových kostýmech, líčení a především ve stylové a poučené intepretaci barokního tance, která není staromódní a muzeální, ale oplývá mimořádnou poezií, je-li předvedená profesionálně, než se posunout zcela jinam a otevřít slavnostní večer jakoby programem výchovného koncertu. Úplně zbytečný sentimentální ornament byl ten, když si tanečníci na začátku přinesli svíčky a na závěr je sfoukli. Festival zaměřený na téma Lully, Ludvík XIV., baroko tak ztratil možnost předvést “autenticky“ toto mimořádně umělecky tvůrčí období.

Lépe se dařilo orchestru Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir, i když mnohé nepřesnosti, zvuková nevyváženost a intonační potíže žesťů nesvědčily o nejlepší formě tohoto tělesa. Dirigent Roman Válek mohl ještě více stavět na kontrastech mezi jednotlivými tanci, zvukové plasticitě a instrumentálním bohatství ve vypíchnutí a nepřekrývání sólových nástrojů. Mezi vokálními sólisty dominovali páni, stylově a intonačně suverénní Jean-François Lombard se svým osobitým tembrem mužského diskantu “haute contre“, v nelehkém partu kultivovaný a procítěný Jaroslav Březina a v ariózních plochách například Hi in curribus et hi in equis (Exaudiat Te Dominus) nebo Patrem immensae a zejména Dignare Domine (Te Deum) barytonista Tomáš Král, který se z mladé generace pěvců blíží svou hlasovou emocionalitou k vokální zralosti. Dámy Michaela Šrůmová a Markéta Cukrová v Lullyho partituře nemají dostatek sólového prostoru. Co je však cenné, je to, že všichni sólisté v náročných ansámblových pasážích spolu skvěle ladili a vytvářeli jedinečný zvukový dojem, jakýsi afektovaný barokní Chorus mysticus. Válek velmi funkčně a zvukově působivě usadil orchestr, na levou stranu grand choeur, napravo do popředí sólisty a za ně na vyvýšenou podestu petit choeur. Je škoda, že v tištěném programu se divák nedočetl, kdo co tančí, a tanečníci byli uvedeni jako jedno kolektivní těleso, což v choreografii tak i možná mělo působit, jakési brechtovské zcizení, kdy z anonymního davu vystupují postavy, berou svou roli a zase ji odkládají. Bohužel ani jedna z dam (Karolína Beerová, Marie Knapová, Maria Kokešová, Zuzana Písaříková) nezaujala ani svými technickými dispozicemi, ani výrazem. Choreografie byla nad jejich síly. Choreografický rukopis Litterové, velmi přirozený a taneční v kontinuitě pohybu, jeho mnohoznakosti, spojování klasických prvků s expresivními a náladotvornými pohyby, rozvinutým citem pro partnerský tanec nedokázaly formálně ani obsahově naplnit. Chybí jim k tomu technické dovednosti, smysl pro práci s tělem, hudební cítění, rytmika a výrazová plnost v uplatnění fantazie a představivosti. Z pánů zaujal Michael Samuel Blaško, který když bude intenzivně pracovat a využije své technické dispozice, krásné nárty, elegantní vznosnou figuru a nebude tančit pouze hodného (Exaudiat) a zlého (Te Deum), nás může překvapit. Není nezajímavé, že od září nastupuje jako elév do prestižního baletního souboru Semperovy opery v Drážďanech.

Díky promyšlené interpretaci “anonymního“ apoštola v Te Deum zvítězil Lukáš Cenek (Moravské divadlo Olomouc). Na velkých kontrastech dynamicky vystavěl realistickou postavu, smutně a zbaběle přihlížející smrti svého rabiho (učitele), on, jeho miláček, věrný učedník, rybář, který se děsí poslání být rybářem lidských duší. Kontrasty napětí a uvolnění, plastičnost těla a výrazu, až agresivního pohybu s pasivitou, jevištní suverenita a promyšlenost vývoje své postavy až k vrcholu, ke vzpomínanému duetu, a schopnost sdělit publiku vnitřní svět postavy stojí za povšimnutí. Ondřej Martiš může zaujmout jako zajímavý interpret osobitého repertoáru na pomezí autorských projektů, contemporary a performance. Baletní soubor Jihočeského divadla v Českých Budějovicích v něm získává zajímavého intepreta, kterému sluší smutek a melancholie víc, než dravá mladická živočišnost a fyzická senzualita.
***

V neděli 22. června od 11 do 18 hodin se konala oblíbená a zcela unikátní Tour de Varhany. Nejen varhaník Martin Jakubíček, ale i diváci cestovali “erárním“ autobusem od kostela ke kostelu, od varhan k varhanám.Jakubíček vybral barokní nástroje v kostele sv. Václava v Louce, v chrámu sv. Hypolita v Hradišti, varhany v Lurdské jeskyni v Hlubokých Mašůvkách (pro nepříznivé počasí je nahradil koncert v poutním kostele) a na závěr unikátní zrestaurovaný portativ v  zámecké kapli v Jevišovicích. Jakubíček si nejen vyhrál s volbou nástrojů, ale také s dramaturgií. Přednesl zajímavou varhanní literaturu, jako díla autorů J.S.Bacha, A.Albinoniho, A.Vivaldiho, G.Frescobaldiho, G.F.Händela, H.Purcella, W.A.Mozarta, C.Francka, J.Brahmse, málo známého J.Clarka (Trumpet Voluntary) nebo Bachova žáka J.L.Krebse (Fuga B-A-C-H). Strhující bylo rovněž slyšet skladby autorů domácí provenience J.Zacha, F.X.Brixiho, J.K.Kuchaře, V.Kalouse, J.Haury, F.Kočvara. Jakubíček se projevil jako znalý a vtipný moderátor, něco mezi Markem Ebenem a Milanem Lasicou. Uvolněný pořad navzdory sakrálním prostorám připomínal slavný program Leonarda Bernsteina. Diváci si nejen ve vynikající intepretaci vyslechli skladby, ale dozvěděli se i něco dobře zapamatovatelného o Purcellově a Franckově manželce, Händlově kuchaři, Bachových dětech, Mozartových dluzích.

Jakubíček dovedl působivě interpretovat jednotlivé skladby a se zvukem přímo čaroval, i když měl k dispozici jen nevelké nástroje s omezeným počtem rejstříků. Nejvíc zaujaly skladby inspirované národními tanci a zdařilá interpretace fragmentů z nejrozličnějších tabulatur. U Jakubíčka se projevila nejen jeho umělecká zručnost, muzikalita, názor na intepretaci barokní hudby, smysl pro gradaci, cítění akustiky, ale hlavně až divadelní hmatatelná kontura, s jakou intepretačně a zvukově vystavěl i ty nejkratší kousky.

Nejpůsobivěji se zmocnil nástroje v chrámu sv. Hypolita, kde se dokonce zasekl pedál, a tak bez pedálů, na jednomanuálovém nástroji skvěle zahrál Mozartovy drobné skladby komponované pro Flétnové hodiny (1787). Posluchače uchvátil brilantní i vtipnou improvizací. Vytříbený byl i koncert na portativu v zámecké kapli, který zakončila Brixiho Sejkorka. Nástroj zrenovoval přední tuzemský varhanář Dalibor Michek.

Význam této akce je nejen kulturní, ale i společenský. Zasloužil by si celorepublikový charakter, podobně jako slovenský projekt Slovenské historické organy. Kdopak ví, kolik jedinečných varhan máme ve vesnických kostelích? Jakubíček upozorňuje na unikátní nástroje, které potřebují opravu a které jsou na okraji zájmu památkářů. A tak jsem si vzpomněl na pořád aktuální slova mistra Michka: „Mnohé skvostné nástroje, které by v kulturní zemi byly už dávno restaurovány a hýčkány a které jsou dnes na pokraji zkázy, už vlastně nemají šanci. A dobře nám tak. Rozhodli o tom svobodní občané této svobodné země, a to prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců. Pokud nás budou lidé v budoucnu považovat za idioty a naši dobu, ve které jsme nechali lhostejně zničit tak ohromné dědictví, za barbarskou, a to zdaleka nejen skrze varhany, bude to vlastně dobře. V horším případě to totiž nebude zajímat už vůbec nikoho.“ (Hudební rozhledy, Barbora Stýblová 09/2009)***

„Hudební festival Znojmo je celoroční práce mnoha nadšenců a pomocníků. Je dílem partnerů, sponzorů a představitelů obcí a měst, těch, kteří ví, že rozvíjet kulturu je důležité,“ říká prezident festivalu Jiří Ludvík. Má pravdu. A dík patří všem, kteří se na festivalu podílejí na pódiích i v zákulisí. Festival má jedinečnou, přátelskou a rodinnou atmosféru. Kde jinde by vás se sklenkou vína pustili do hlediště?

Po projektech Purcellovy semiopery Král Artuš nebo znovuobjevení opery Josefa Myslivečka Montezuma je ale projekt Král Slunce bohužel krokem zpět. Je velká škoda, že choreografka, režisérka a výtvarnice kostýmů zmařila svoji choreografii ideou a libretem. Škoda, že namísto sice synchronizovaných, ale obsahově prázdných sborů nedala spíše prostor emotivně nabitému partnerskému tanci. Nepřinesla ani novum, ani odvahu v inscenování sakrální hudby na jevišti.

John Neumeier onehdy nastolil otázku: „Co bude po dějových baletech, přepisech knih, románů, oper, filmů na balet? Bude to balet duchovní? Je teď na řadě duchovní balet? Pro mnoho lidí je víra konkrétní formou. I když je balet velmi pomíjivý, přenáší divákům sedícím ve tmě hlediště jejich víru prostřednictvím náboženského baletu do jiné dimenze. Není to nová forma náboženství?“ Neumeier oznamuje, že jeho duchovní balety nejsou žádnou bohoslužbou, misionářskou činností, konverzí diváků k víře. Odvolává se zejména ke genialitě a spiritualitě hudebních děl, která inscenuje, jejich rozklíčování a interpretaci křesťanské etiky a mýtu do fascinujících a reflexivních fenoménů (viz Hughes, V: Tanz als Religion oder Religion als Tanz.).Bez souznění textu, hudební složky s jevištěm a vytvoření spirituality pohlcující diváka je inscenování Lullyho žalmu a hymnu Te Deum pouze ilustrováním půvabné barokní hudby. To je také možné. Ale divák očekává vždy něco víc. Jakého to Krále Slunce jsme viděli? Unaveného? Zapadajícího? Ale taky je to možná východ Slunce v nové interpretaci, způsob inscenování (působivý light design Arnošta Janěka s omezeným počtem světelných aparátů a divadelní techniky) by tomu odpovídal. Myslím si ovšem na druhou stranu, že i když můžeme s mnoha inscenačními názory nesouhlasit, je štěstí, že se jejich realizace vůbec mohla uskutečnit a mohli jsme jim nahlížet. Je to inspirace i poučení. V každém případě se domnívám, že sedm stovek šťastných znojemských diváků prožilo krásný večer, při němž nebyli tak úzkostliví jako já. A to je jistě výborná vizitka festivalu.

Jestliže najdete alespoň chvíli času, nenechte si ujít závěr festivalu a zajeďte si do Znojma na sólový recitál Adama Plachetky v působivém kostele sv. Kříže v neděli 29. července.

Hudební festival Znojmo 2012
Král Slunce
(Hudebně taneční projekt z díla J. B. Lullyho)
Hudba: J. B. Lully – Le divertissement Royal (Taneční svita), Exaudiat te Dominus (LWV 75/15), Te Deum (LWV55)
Dirigent: Roman Válek
Choreografie: Hana Litterová
Light design: Arnošt Janěk
Sbormistr: Tereza Válková
Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir
Koncertní mistr: Peter Zajíček
Premiéra 21. července 2012 Jízdárna Louckého kláštera Znojmo
(psáno z premiéry a také reprízy 22.7.2012)

Michaela Šrůmová – soprán
Markéta Cukrová – mezzosoprán
Jean-François Lombard – haute-contre
Jaroslav Březina – tenor
Tomáš Král – baryton

***

Hudební festival Znojmo 2012
Tour de Varhany
Martin Jakubíček a jeho cesta od varhan k varhanám…
Kostel sv. Václava v Louce
Chrám sv. Hypolita v Hradišti
Lurdská jeskyně v Hlubokých Mašůvkách
Zámecká kaple v Jevišovicích
22. července 2012

www.hudbaznojmo.cz

Foto Petr Vokurek (Král Slunce), Lenka Jíšová (Tour de Varhany)