Zaplaví nás Bruckner?

Když jej zakyslý dirigent Hans von Bülow nazval „napůl prosťáčkem, napůl géniem,“ nebyl daleko od pravdy. Johannes Brahms odmítl jeho díla jako symfonická škrtidla. Vídeňský kritik Eduard Hanslick označil jeho Osmou symfonii za „noční můru“. V jiné symfonii britský vtipálek Thomas Beecham „zaznamenal šest těhotenství a nejméně čtyři potraty“. Kopnout si do chaotického, nevýmluvného a žalostně zranitelného skladatele bylo až příliš snadné.

K mému překvapení se na Brucknerův rok, který zahájí Vídeňská filharmonie a Christian Thielemann dirigující světový symfonický cyklus, těším. Úspěch u Brucknera závisí na tvrdošíjném přesvědčení a tento ansámbl není známý tím, že by o sobě někdy pochyboval.

K Brucknerovi mě přivedl Klaus Tennstedt, mistrovský příklad prosťáčka-génia, který v závěrečných třech symfoniích bezchybně ukázal veškerou německou hudbu od Schütze po Schumanna. Po dokončení Tennstedtova Brucknera jsem se cítil jako v mystickém bludišti. Ať už to znamenalo cokoli, hudba byla ohromující, stejně jako Carlo Maria Giulini v 9. symfonii, Claudio Abbado v 5., Herbert von Karajan v 7. a vídeňský Novozélanďan Georg Tintner, který komplet nahrál pro vycházející label Naxos s takovou jistotou, jež předčila elegantní úsilí Daniela Barenboima s vynikajícím Chicagským symfonickým orchestrem. I když jsem si Brucknera po těchto posleších plně nezamiloval, byl jsem ohromen jeho mimořádnou schopností proniknout do hlubin německého ducha.

Bruckner jako člověk je nezajímavý. Pocházel ze selského rodu, vyrůstal nedaleko Lince v severním Rakousku, hrál na vesnické varhany, studoval v klášterech a do Vídně přišel bez jediného publikovaného díla ve třiceti letech – tedy ve věku, kdy Mozart i Schubert dokončili své životní dílo. Získal zaměstnání jako univerzitní učitel, přežíval o sýru a chlebu a nemohl si dovolit manželství ani sex. Jeho touha po mladistvých dívkách, zaznamenaná v denících, prozrazují jeho citovou nezralost a společenské vyloučení. Říkal, že mu Bůh dal dar a že se z něj jednou bude zodpovídat. Bezvýhradně naivní, bezvýhradně katolický.

Když jej vyzvali na pódium, aby jej obecenstvo mohlo odměnit potleskem, podstrčil slavnému dirigentovi Hansi Richterovi několik mincí jako spropitné. Při premiéře své Třetí symfonie Vídeňskými filharmoniky stál bezradně na pódiu s taktovkou v ruce a čekal, až mu koncertní mistr řekne, kdy má začít. Partituru věnoval Wagnerovi, který byl z jeho pochlebování na rozpacích.

Gustav Mahler ve své Třetí symfonii putuje lesy a loukami, kterými Bruckner procházel jako první. Bruckner se jednou s hladovějícím studentem Mahlerem podělil o svůj chléb se sýrem. V závislosti na osobních preferencích může být Čtvrtá symfonie buď neuspěchaná nebo nesnesitelně dlouhá. Pokud vás tlačí čas, Pátou a Šestou vynechejte. V Sedmé Bruckner přináší zjevení – krajinu, která je zavěšena mezi zemí a nebem, zároveň blízkou i nedosažitelnou. „Od Beethovena tu nic podobného nebylo,“ poznamenal Arthur Nikisch, dirigent lipské premiéry.

Sedmou zkomponoval Bruckner v polovině roku 1882 na cestě domů z Bayreuthu, kde jej Mistr přijal s poklonami. Když Wagner o několik měsíců později zemřel, proměnil finále v akt národního smutku. Slyšet Brucknerovu Sedmou v říšském rozhlase v lednu 1945 bylo pro dirigenta Wilhelma Furtwänglera signálem, že musí z Berlína uprchnout, než se všechno rozpadne.

Osmá symfonie hypnotizuje konvertity mučivou pomalostí a délkou devádesáti minut. „Jednou za život,“ tak napsal list Boston Globe o Tennstedtovi. Giulini konfrontuje v Deváté symfonii Brucknerovu víru v nebe s jeho vroucím přáním zůstat na zemi, které je ve finále vyjádřeno téměř identickou melodií. Bruckner se dokončení této části nedožil – asi 100 taktů je dílem jiných rukou, ale její velkolepost je pro Středoevropany důkazem, že Bruckner je na stejné úrovni jako Brahms. Anglicky mluvící milovníci hudby většinou nesouhlasí. Považují Brucknera, stejně jako bramborové knedlíky, za těžko stravitelnou německou zvláštnost.

Dirigenti pro nadcházející rok mají vynikající kvalifikaci. Thielemann se inspiroval éterickým Furtwänglerem, který Brucknera obdivoval a Mahlerovi nedůvěřoval. Andrise Nelsonse vyškolil v Lipsku poněkud podhodnocený brucknerián Mariss Jansons. Yannick Nézet-Séguin byl Giuliniho asistent. A Franz Welser-Möst vyrostl v Linci, coby kamenem dohodil od Brucknerova hrobu. Málokdy se setkáme s tak pestrým kontrastem brucknerovských odkazů.

Zůstává otázkou, zda Bruckner obstojí ve svém vlastním hodnocení jako zprostředkovatel Boží vůle a německého Geistu a zda se jeho hudba může stát aktuální pro celé lidstvo. Beethoven nás symfonii po symfonii vede – od Eroicy po Chorál – vpřed po cestě neustálého vývoje. Brahms vytváří strukturální rámec pro Schönbergův modernismus a Mahler vrhá morální prohlášení. Mezitím se Bruckner drží pevně symfonického mainstreamu, sotva se posouvá od jedné symfonie k druhé, životními zkušenostmi nepolíbený a neochvějný ve své víře.

O univerzálnost se u Brucknera snažili s větším či menším úspěchem dva angličtí dirigenti – Colin Davis a Simon Rattle. Rattlova berlínská nahrávka rozšířené interpretační verze finále Brucknerovy Deváté z roku 2012 otevírá zvídavé mysli dosud neprobádané území, jehož obzory naznačují, že v příštím roce by mohly být brány dvousetletého výročí potenciálně prolomeny Brucknerovým plným potenciálem. Alespoň v to osobně doufám.