Zapnout všechny senzory

  1. 1
  2. 2
Jsou čtyři, ale na jejich nové desce s klavírním a smyčcovým kvintetem nejhranějšího českého klasika figurují ještě další dvě jména. A jedno z nich patří někdejšímu členu souboru. Kvarteto Pavla Haase otevřeně mluví i o rozchodech a o muzikantském sžívání, když musí nastoupit někdo nový.
Pavel Haas Quartet (zdroj PHQ / foto Marco Borggreve)

 

Členové smyčcového kvarteta Pavel Haas Quartet hovoří o komorní hře, o světové kariéře a o Dvořákově hudbě

 

Na počátku září Pavel Haas Quartet spoluúčinkoval při zahájení koncertní sezony v Essenu. S tamním šéfdirigentem Tomášem Netopilem i s celým orchestrem pak přijeli na festival Dvořákova Praha, aby i zde uvedli zřídka hraný Koncert pro smyčcové kvarteto a orchestr od Bohuslava Martinů. Spolupráce se symfonickým orchestrem není pro komorní soubor vůbec běžná, vyžaduje i trochu jiný způsob hry. Velké těleso není tak flexibilní jako pouhá čtveřice, má při hře své tempo, které nejde jen tak snadno náhle zrychlit… Úskalí jsou i v dynamice… „Vyvažuje to kvalita hráčů a dirigenta. A ten nemohl být v tomto případě už lepší. Za něj jsme rádi,“ chválí Tomáše Netopila členové kvarteta.

Nyní následuje období studia nového repertoáru. „Později se vracíme do Londýna do Wigmore Hall, čeká nás dvoutýdenní turné po Americe, mimo jiné Houston, Atlanta, Vancouver…,“ vypočítává violoncellista Peter Jarůšek. Do konce sezony pak mají hrát také v síni Concertgebouw v Amsterdamu nebo ve vídeňském sále Musikverein, budou se tedy vracet na místa, kde už hráli. Kvarteto se však rovněž vypraví na německé turné, poprvé vystoupí ve Švýcarsku… „A máme před sebou i dvě nové koncertní zkušenosti – účinkování v Pierre Boulez Saal, v letos otevřeném novém berlínském sále pro komorní hudbu, a pak v Komorním sále nové budovy Labské filharmonie v Hamburku,“ dodává.

Prestižním místem prvořadé důležitosti je Wigmore Hall, světová mekka komorní hudby. Haasovci jsou tam od roku 2007 pravidelnými hosty několikrát do roka. Publikum, zvyklé na určitý standard, český soubor zná, lidé jdou cíleně na něj. Jde o koncertní místo, které je podle členů souboru vždy vzrušující, které vybudí k maximálnímu výkonu. „Ve výhledu do roku 2020/2021 bychom tam mohli mít až šest koncertů za sezonu, pracuje se na tom,“ prozrazuje Peter Jarůšek. Některé skladby už zde hráli vícekrát, ale vesměs se v programech neopakují. A ve výběru mívají dost volnou ruku. Navržený repertoár pořadatelé z devětadevadesáti procent vždy odsouhlasí.

Ve Wigmore Hall existují tři druhy koncertů: večerní recitály, které nemívají téma. Potom koncerty v pondělí v poledne, Lunch Time Concerts, které vysílá BBC v přímém přenosu; tam nastává omezení ve výběru skladeb, dané stopáží. A pak mají v neděli před polednem Coffee Concerts. To jsou podle Jarůška populárnější programy, ale i tam Haasovci hráli už například Beethovenův opus 132. „Přijali to od nás, i když nejde o hudbu tak úplně typickou pro čas před obědem…,“ usmívají se shodně členové souboru.

Nejbližším termínem je po účasti na Dvořákově Praze pro Haasovo kvarteto koncert ohlášený na poslední den v září na jižní Moravu. Zahajuje se jím druhý ročník Lednicko / Valtického hudebního festivalu. Mimo jiné se Smyčcovým kvintetem op. 97 Antonína Dvořáka. Stejně jako na CD i zde spoluúčinkuje Pavel Nikl, který v souboru usedal po čtrnáct let k violovému pultu a opustil kvarteto z vážných rodinných důvodů v roce 2016.

„Naskočil jsem tehdy v polovině sezony za dramatických okolností,“ vypráví violista Radim Sedmidubský, dříve člen Škampova kvarteta, „a první půlrok jsem doháněl repertoárové věci, které jsem předtím nehrál. Ovšem ani skladby, které už jsem hrál, není jednoduché změnit. Naštěstí jsem cítil podporu. Jde o proces, který pokračuje – diskutování a hledání ideálního řešení, snaha splynout… Nic není zadarmo. Ale je to úžasná věc.“ Na otázku, jestli naopak i on může nějak působit na zbylé tři členy, říká, že se samozřejmě ovlivňují navzájem všichni, ať už třeba v tempovém pojetí nebo v chápání charakteru skladby. Právě o tom jsou zmíněné diskuse…

Pět a půl roku uplynulo od chvíle, kdy nastala snad už poslední z několika změn u pultu druhých houslí. Marek Zwiebel shrnuje, jak těžké bylo zařadit se: „Už po první zkoušce jsem cítil spřízněnost, v hrubých koncepčních rysech, v přístupu a interpretaci jsem se z velké míry s novými kolegy ztotožnil. Představu, jak by se mělo hrát, jsem měl, věděl jsem, co by mohlo fungovat a co ne, v kvartetu už jsem předtím hrál,“ vzpomíná. Jak dodává, pak se ale začalo jednat o dlouhodobější výhled. Přičemž na trati, na které jde už opravdu o detaily, je potom třeba zapnout všechny senzory, aby postupně nováček vplynul do všeho potřebného. A to bylo těžší. Marek Zwiebel shrnuje svou zkušenost takto: „Chce to čas. Ale cítím, že se osobnostně posouvám, takže je to dobré!“

Zda vždy zatřese podobná změna se souborem, to je otázka pro Petera Jarůška, spoluzakladatele a přirozeného mluvčího kvarteta. „Odchod, respektive rozchod není příjemný nikdy, takový dramatický moment je těžký pro obě strany, ať už se to stalo z jakéhokoli důvodu. Nový element v dobrém i ve zlém naruší stávající chod. V tomto případě to ale bylo pozitivní,“ rekapituluje. I on však připomíná, že výsledek změn vždy ukáže až delší čas.

Antonín Dvořák patří k nejzákladnějšímu repertoáru každého českého souboru.  Proč natočilo Kvarteto Pavla Haase jeho Klavírní kvintet a Smyčcový kvintet až nyní? Existuje přece na hudební scéně dost dlouho… „Obě kompozice už jsme několikrát řešili, ale vždy z nějakých důvodů zapracoval instinkt a natočili jsme nakonec něco jiného,“ krčí rameny Peter Jarůšek. K nahrání Klavírního kvintetu č. 2 je inspirovalo koncertní setkání s Borisem Giltburgem před dvěma roky. Vnímali tehdejší spolupráci jako výjimečný moment. „A naštěstí to i on cítil úplně stejně,“ prozrazuje čtveřice.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář