Zapomenutá Massenetova opera na premiérové nahrávce přináší na skladatele nový pohled

Jules Massenet (1842–1912) započal svou veřejnou operní kariéru jednoaktovou operou La grand´tante – dobovým dílkem s běžnou komicko-burleskní zápletkou o zemřelém strýci, jeho závěti a mladé vdově a hudbou blížící se offenbachovskému vzoru. Opera, obsahující šest samostatných hudebních čísel propojených dialogy, byla provedena v pařížské Opéra Comique v dubnu 1867 s výbornými interprety a dosáhla 17 provedení. Což představovalo decentní úspěch, ale především přineslo mladému skladateli cenné kontakty. Zároveň ho to povzbudilo k dalším kompozicím na operním poli. Zúčastnil se kompoziční soutěže vyhlášené císařem Napoleonem III., ale ač se se svými zhudebněními předem daných textů (La Coupe du roi de Thulé, Florentin) umístil na předních místech, ke kompozici nebyl vyzván. V roce 1869 začal se skladbou tříaktové opery Méduse, ale kompozici přerušila německo-francouzská válka roku 1870 a zajetí a kapitulace Napoleona III. v bitvě u Sedanu. Sám Massenet se války účastnil v pěchotním regimentu hájícím Paříž. Ve válečném zmatku se ale ztratila nedokončená partitura Méduse a zklamaný skladatel se k dílu již nikdy nevrátil. Ale hned následujícího roku ho čekal úspěch v koncertním sále s jeho druhou orchestrální svitou Scenes hongroises, složenou pod dojmem Brahmsových Maďarských tanců.

V lednu roku 1872 vzbudila velkou pařížskou senzaci nová inscenace dramatu Victora Huga Ruy Blas (1838) se slavnou Sarah Bernhardt v roli španělské královny Marie de Neubourg. Představení i výkony, z nichž byl nadšen i sedmdesátiletý autor, byly popudem k myšlence zopakovat tento úspěch i na operní scéně. Zvláště, když v Itálii byla v té době velmi úspěšná opera stejného jména podle Hugova dramatu od skladatele Filippa Marchettiho. Při prvním provedení v Teatro alla Scala byla sice již po dvou představeních stažena, ale následující uvedení v Teatro Pagliano ve Florencii a v dalších italských městech včetně nového uvedení v Miláně roku 1873 se stalo triumfem pro skladatele považovaného za protiváhu Giuseppe Verdiho. Marchettiho opera pak byla roku 1881 provedena i v Praze v překladu libreta Emanuela Züngela. Jeho dílo zřejmě kvůli dobové nacionalistické náladě i z důvodů autorských práv nebylo uvedena v Paříži, ač dosáhlo značného rozšíření včetně Ameriky a Ruska.

Toto zhudebnění ovšem nebylo historicky první – takřka zcela bez zájmu prošla premiéra opery polského šlechtického skladatele Jósefa Poniatowského Ruy Blas (Lucca 1843). Tehdejší intendant pařížské Opéry Comique Camille du Locle, činný jako též jako příležitostný libretista, si po premiéře roku 1872 vzpomněl na činohru Don César de Bazan, které je jakousi odnoží a komediální parafrází jednoho z témat Ruy Blas. Tato hra vděčí za svůj vznik poněkud kurióznímu požadavku herce Frédéricka Lemaitreho, který hrál roli Dona Césara de Bazan v Hugově dramatu tak často, že si přál vlastní hru s názvem hrdiny. Jeho žádosti vyhověli plodný dramatik všech žánrů Philippe Dumanoir (1806–1865) a jeho příležitostný spolupracovník, dramatik a libretista Adolphe d´Ennery (1811–1899) a napsali roku 1844 drama v pěti aktech se zpěvy Don César de Bazan, jakýsi veselejší klon Hugovy tragédie.

D´Ennery měl již zkušenosti jak s operními náměty, podle jeho předlohy vzniklo libreto v Donizettiho opeře Linda di Chamonix (1842), tak s libretistickou prací – např. jako spoluautor oblíbené komické opery Adolpheho Charlese Adama Jeden den králem (1852). Později byl i spolulibretistou další Massenetovy španělské opery Cid. S Massenetem ho spojoval i další projekt, protože skladatel v roce 1880 napsal scénickou hudbu k výpravné produkci d´Enneryho a Julesa Vernea Michel Strogoff podle dodnes známé verneovky. Protože o více než čtvrtstoletí byli oba autoři stále činní v pařížských divadlech, požádal du Locle o přípravu libreta přímo je a spojil je s třetím, mladším a méně úspěšným libretistou Julesem Chantepiem (1838–1904). Ti převedli hru s většími škrty a redukcí epizodních postav, ale bez zásadních dějových posunů, do čtyřaktového libreta. Camille du Locle nabídl libreto několika renomovaným skladatelům, ale po jejich odmítnutí text skončil u začátečníka Julesa Masseneta. Ten zkomponoval kompletní partituru ve velmi krátkém období během šesti týdnů.

V době kompozice ale již existovala jedna velmi úspěšná operní skladba na tentýž námět. Anglická tříaktová opera Williama Vincenta Wallace Maritana (premiéra 1845 Drury Lane Theatre) patřila po zbytek 19. století k nejúspěšnějším titulům domácích scén. Dílo lehčího žánru má takřka stejné hlasové obsazení, pouze hlasové obory krále španělského a Dona Cesara jsou prohozeny. U Wallace je král španělský obsazen vyšším basem a Don Cesar tenoristou. Jak je vidět již z názvu opery, důraz je kladen na koloraturní part Maritany. Z v celku pochopitelných důvodů nemohla ale ani veleúspěšná anglická opera uspět na pařížském jevišti, protože anglické opery se v Evropě té doby vůbec neuváděly a anglická operní tvorba byla považována za cosi silně neobvyklého. Pro úplnost je třeba uvést že hra byla ještě jednou úspěšně zhudebněna, tentokráte jako opereta ve třech aktech Don Cesar německého skladatele Rudolfa Dellingera, rodáka z Kraslic a absolventa pražské konzervatoře, která po premiéře v Hamburgu roku 1885 zhruba dvě tři dekády patřila k oblíbeným titulům německých a rakouských jevišť.

V námětech Massenetových oper hraje Španělsko významnou úlohu. Z pětadvaceti dokončených a provedených Massenetových oper (nezahrnujeme-li dvě práce lehčího žánru L´adorable Bel´-Bou´, Bérangère et Anatole) se pět odehrává ve španělském prostředí v různých historických epochách. Don César de Bazan je nejstarší a odehrává se v druhé polovině 17. století v Madridu, Le Cid částečně podle španělské legendy a částečně podle francouzské tragédie Pierra Corneille v 11. století v období bojů s Maury, kratší veristická opera La Navarraise (Navařanka, 1894) během válečného konfliktu roku 1860 u vojenského tábora u Bilbaa, Cherubin (1905) v Seville 19. století a konečně Don Quichotte (1910) podle Cervantesova nesmrtelného románu ve středověkém Španělsku. Tato velká obliba španělských témat na jevišti odpovídala dobovému vkusu, který vyvrcholil světovým úspěchem Bizetovy Carmen v roce 1875. Velkou roli mimo to sehrávala Massenetova slabost pro Španělsko a španělské tradiční rytmy.

Massenet nešetřil v partituře španělskými tradičními hudebními útvary, takže na mnoha místech nalezneme rytmy bolera, sevillanas, fandanga nebo seguidillas. Hned šestiminutová předehra velmi zdařile zpracovává několik těchto hispánských podnětů a v prvním čísle Maritany se sborem slyšíme stylizovanou aragonskou baladu. Opera obsahuje několik velmi melodických a přitažlivých čísel, např. Entr´acte na začátku 3. a 4. dějství. Právě úvod třetího aktu, který Massenet přepracoval později pro koloraturní soprán se stal oblíbeným číslem mnoha koloraturních hvězd od Nellie Melby až po Sumi Jo. Jako orchestrální číslo je součástí mnoha koncertních programů, včetně večerů lehčích žánrů anebo programů lázeňských orchestrálních těles. Velmi působivý je i duet (Duo Nocturne) v posledním aktu pro soprán a mezzosoprán. Je zřejmé, že Massenet měl velký smysl pro melodické bohatství a pro práci s hlasem. Rychlé střídání kratších čísel, sboru, árií a ansámblů, pak přispívá k rychlému posunu děje celkovému dramatickému spádu.

Vlastní děj kombinuje vážné s komickým až groteskním: Španělský grand Don César de Bazan (baryton) je pro souboj v době svátků, při kterém zachrání mladého střelce Lazarilla (mezzosoprán), odsouzen k smrti. Toho chce využít jeho domnělý přítel, intrikán Don José de Santarém (baryton), králův ministr, aby ke dvoru mohl uvést Maritanu (soprán), lidem oblíbenou cikánskou pouliční zpěvačku. Pokud by se Maritana provdala před rozsudkem za Dona Césara, měla by jako vdova španělském grandovi volný přístup ke dvoru, a to především ke králi Karlu II. (tenor), který po ní již delší čas touží a chce z ní učinit svou milenku. Po sérii zápletek se ve vězení Maritana skutečně vdá za Dona Césara, aniž by oba věděli, koho si berou za manžely. Ve čtvrtém krátkém dějství dojde k rozuzlení. Král musí ustoupit, Santarémovy intriky skončí fiaskem, Don César je omilostněn a je králem jmenován guvernérem daleké Granady, kam ho doprovází jeho krásná a milující choť Maritana.

Pro první provedení v Opéra Comique v nastudování dirigenta Adolpha Deloffrehoho byly k dispozici prvotřídní pěvecké a herecké osobnosti. Titulní roli ztělesnil Jacques Bouhy (budoucí první Escamillio v Carmen), další pak Paul Lhérie (první Don José) a především Celestine Galli-Marié (první Carmen) jako Lazarillo. Maritanu pak zpívala Mlle Marguerite Priola. Opera byla celkem uvedena třináctkrát, což zůstalo za očekáváním tvůrců. Následovala další nastudování v němčině (Vídeň 1874) a švédštině (Stockholm 1879). Velký požár v Salle Favart, který zachvátil i archiv, zničil ale veškerý orchestrální provozovací materiál. Jules Massenet se ale v roce 1888 vrátil k tomuto dílo a na základě vydaného klavírního a vokálního výtahu díla (vydaného vydavatelstvím Hartmann) operu znovu orchestroval a připravil novou provozovací verzi, ze které vychází i současná nahrávka. V nové verzi bylo dílo uvedeno na několika francouzských scénách (také v Paříži v Gaite Lyrique roku 1912), v Antverpách, Bruselu a Haagu. Po roce 1925 (Haag) již nejsou další nastudování doložena.

Současná a dosud jediná kompletní nahrávka přináší velmi vyrovnané pěvecké výkony převážně pěvců z frankofonních oblastí. A to je pro úspěch nahrávky žánru opera comique, kdy záleží na výslovnosti každého slova, naprostou nutností. V roli pouliční zpěvačky Maritany nahrávce kraluje velice příjemný soprán francouzsko-dánské sopranistky Elsy Dresig. Rychle se prosazující pěvkyně, dnes v angažmá v berlínské Staatsoper Unter den Linden, kde vytvořila již několik stěžejních rolí, disponuje okouzlujícím témbrem, vřelostí hlasu a vynikajícím vedením hlasu i perfektním frázováním. Bezesporu jde o umělkyni, o které ještě v budoucnu mnoho uslyšíme. Zdatně jí sekunduje mezzosopranistka Marion Lebègue, jež je zatím činná převážně na francouzských operních scénách, v kalhotkové roli Lazarilla s kultivovaným výrazem, byť s nikoliv tak poutavým hlasovým zabarvením. Francouzský barytonista Christian Helmer v roli intrikánského královského ministra dobře doplňuje dámské obsazení ve středně rozsáhlém partu.

Francouzský tenorista Thomas Bettinger (Španělský král Karel II.) má ale již poněkud slyšitelné problémy v nejvyšším rejstříku a celková tessitura partu napsaného pro specifický obor francouzského vysokého tenoru mu ne zcela vyhovuje rozsahem a ani rozložením. Takže králova efektní cavatina z 3. aktu nezazní v plném lesku. Celkové obsazení je postaveno na mladých hlasech pěvců již se zkušenostmi, ale hlavní role španělského granda Dona Césara de Bazan je svěřena ostřílenému francouzskému bas-barytonistovi Laurentovi Naourimu, proslulého interpreta jak starší hudby, tak francouzské hudby 19. století i současné opery. Tohoto interpreta známe také z přenosů Metropolitní opery, který má s hudbou Julesa Masseneta a jeho současníků četné zkušenosti. Velkou předností všech Naouriho výkonů je silné herecké vcítění, dokonalá výrazová charakterizace založená na textu a charakteru ztvárňované postavy, kterou je schopen i chytře karikovat v komických rolích. Dnes po takřka třech dekádách na operních scénách zní jeho hlas výrazově silně, ale bohužel z mého poslechu již trochu „staře“ na part granda a bonvivána se zlatým srdcem v nejlepších letech.

Excelentní práci odvedl Orchestre des Frivolités Parisiennes, který Massenetovu partituru nastudoval se šarmem a vkusem pod vedením dirigenta Mathieua Romano. Ten vypracoval hudební zvuk do nejmenšího detailu, a tak nahrávka vyniká lehkostí a výraznou rytmičností. Nahrávka vychází ze scénického nastudování opery z roku 2016, se kterou soubor hostoval na několika francouzských scénách. Samotná nahrávka byla pořízena v divadle Compiègne v únoru 2019. Po nahrávce Auberovy opery comique La Sirene (1844) v roce 2018 (Naxos 2019) je to další slibný titul specifického francouzského žánru provedený tímto specializovaným tělesem. Nový dvoudiskový komplet výrazně doplňuje operní diskografii Julese Masseneta.

Kromě první jednoaktové opery, která nemůže být nahrána z důvodů neexistence orchestrálního materiálu (Massenet se na rozdíl od Dona Césara k ní již znovu nevrátil) jsou v tomto okamžiku k dispozici všechny skladatelovy opery vyjma pozdní kompozice Bacchus (provedeno 1909) v komerčních a polokomerčních nahrávkách (Ariane, Panurge). Některé Massenetovy tituly pak v mnoha provedeních (Manon, Werther), jiné zatím pouze v jediném. K dispozici jsou i nahrávky Massenetových oratorií (drame-sacré) na biblické náměty, které se velmi blížím jeho opernímu dílu. Nová nahrávka odkrývá nejen ranou Massenetovu tvorbu a návaznost na pařížský lehčí žánr, ale také polohu skladatelova díla, kterou v jeho převážně vážných až tragických operách neznáme – Masseneta jako skladatele komické opery se smyslem pro vkusný humor. Don César de Bazan a pozdní opera Panurge podle Rabelaisova námětu jsou důkazem skladatelových kvalit i na tomto poli.