Zapomenutá Massenetova opera na premiérové nahrávce přináší na skladatele nový pohled

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Na poněkud skomírajícím trhu s kompaktními disky s klasickou hudbou se stále ještě objevují nahrávky novodobých premiér oper, které upadly v zapomnění. Ač většinou jde o záznamy živých koncertních, případně scénických provedení převážně barokních a klasicistních děl, aktivity a úspěchy některých nahrávacích společností a labelů (zejména Opera Rara a Palazetto Bru Zane) dosvědčují, že i 19. století může mnohé nabídnout. Label Naxos tak v tomto roce vydal kompletní nahrávku druhé opery Julese Masseneta Don César de Bazan, a ta vedle zábavné a efektní partitury přináší i nový pohled na tohoto skladatele.

CD: J. Massenet – Don César de Bazan, verze z roku 1888 (zdroj amazon.com)

Jules Massenet (1842–1912) započal svou veřejnou operní kariéru jednoaktovou operou La grand´tante – dobovým dílkem s běžnou komicko-burleskní zápletkou o zemřelém strýci, jeho závěti a mladé vdově a hudbou blížící se offenbachovskému vzoru. Opera, obsahující šest samostatných hudebních čísel propojených dialogy, byla provedena v pařížské Opéra Comique v dubnu 1867 s výbornými interprety a dosáhla 17 provedení. Což představovalo decentní úspěch, ale především přineslo mladému skladateli cenné kontakty. Zároveň ho to povzbudilo k dalším kompozicím na operním poli. Zúčastnil se kompoziční soutěže vyhlášené císařem Napoleonem III., ale ač se se svými zhudebněními předem daných textů (La Coupe du roi de Thulé, Florentin) umístil na předních místech, ke kompozici nebyl vyzván. V roce 1869 začal se skladbou tříaktové opery Méduse, ale kompozici přerušila německo-francouzská válka roku 1870 a zajetí a kapitulace Napoleona III. v bitvě u Sedanu. Sám Massenet se války účastnil v pěchotním regimentu hájícím Paříž. Ve válečném zmatku se ale ztratila nedokončená partitura Méduse a zklamaný skladatel se k dílu již nikdy nevrátil. Ale hned následujícího roku ho čekal úspěch v koncertním sále s jeho druhou orchestrální svitou Scenes hongroises, složenou pod dojmem Brahmsových Maďarských tanců.

V lednu roku 1872 vzbudila velkou pařížskou senzaci nová inscenace dramatu Victora Huga Ruy Blas (1838) se slavnou Sarah Bernhardt v roli španělské královny Marie de Neubourg. Představení i výkony, z nichž byl nadšen i sedmdesátiletý autor, byly popudem k myšlence zopakovat tento úspěch i na operní scéně. Zvláště, když v Itálii byla v té době velmi úspěšná opera stejného jména podle Hugova dramatu od skladatele Filippa Marchettiho. Při prvním provedení v Teatro alla Scala byla sice již po dvou představeních stažena, ale následující uvedení v Teatro Pagliano ve Florencii a v dalších italských městech včetně nového uvedení v Miláně roku 1873 se stalo triumfem pro skladatele považovaného za protiváhu Giuseppe Verdiho. Marchettiho opera pak byla roku 1881 provedena i v Praze v překladu libreta Emanuela Züngela. Jeho dílo zřejmě kvůli dobové nacionalistické náladě i z důvodů autorských práv nebylo uvedena v Paříži, ač dosáhlo značného rozšíření včetně Ameriky a Ruska.

Toto zhudebnění ovšem nebylo historicky první – takřka zcela bez zájmu prošla premiéra opery polského šlechtického skladatele Jósefa Poniatowského Ruy Blas (Lucca 1843). Tehdejší intendant pařížské Opéry Comique Camille du Locle, činný jako též jako příležitostný libretista, si po premiéře roku 1872 vzpomněl na činohru Don César de Bazan, které je jakousi odnoží a komediální parafrází jednoho z témat Ruy Blas. Tato hra vděčí za svůj vznik poněkud kurióznímu požadavku herce Frédéricka Lemaitreho, který hrál roli Dona Césara de Bazan v Hugově dramatu tak často, že si přál vlastní hru s názvem hrdiny. Jeho žádosti vyhověli plodný dramatik všech žánrů Philippe Dumanoir (1806–1865) a jeho příležitostný spolupracovník, dramatik a libretista Adolphe d´Ennery (1811–1899) a napsali roku 1844 drama v pěti aktech se zpěvy Don César de Bazan, jakýsi veselejší klon Hugovy tragédie.

Don César de Bazan (1888 Version) : Overture

D´Ennery měl již zkušenosti jak s operními náměty, podle jeho předlohy vzniklo libreto v Donizettiho opeře Linda di Chamonix (1842), tak s libretistickou prací – např. jako spoluautor oblíbené komické opery Adolpheho Charlese Adama Jeden den králem (1852). Později byl i spolulibretistou další Massenetovy španělské opery Cid. S Massenetem ho spojoval i další projekt, protože skladatel v roce 1880 napsal scénickou hudbu k výpravné produkci d´Enneryho a Julesa Vernea Michel Strogoff podle dodnes známé verneovky. Protože o více než čtvrtstoletí byli oba autoři stále činní v pařížských divadlech, požádal du Locle o přípravu libreta přímo je a spojil je s třetím, mladším a méně úspěšným libretistou Julesem Chantepiem (1838–1904). Ti převedli hru s většími škrty a redukcí epizodních postav, ale bez zásadních dějových posunů, do čtyřaktového libreta. Camille du Locle nabídl libreto několika renomovaným skladatelům, ale po jejich odmítnutí text skončil u začátečníka Julesa Masseneta. Ten zkomponoval kompletní partituru ve velmi krátkém období během šesti týdnů.

V době kompozice ale již existovala jedna velmi úspěšná operní skladba na tentýž námět. Anglická tříaktová opera Williama Vincenta Wallace Maritana (premiéra 1845 Drury Lane Theatre) patřila po zbytek 19. století k nejúspěšnějším titulům domácích scén. Dílo lehčího žánru má takřka stejné hlasové obsazení, pouze hlasové obory krále španělského a Dona Cesara jsou prohozeny. U Wallace je král španělský obsazen vyšším basem a Don Cesar tenoristou. Jak je vidět již z názvu opery, důraz je kladen na koloraturní part Maritany. Z v celku pochopitelných důvodů nemohla ale ani veleúspěšná anglická opera uspět na pařížském jevišti, protože anglické opery se v Evropě té doby vůbec neuváděly a anglická operní tvorba byla považována za cosi silně neobvyklého. Pro úplnost je třeba uvést že hra byla ještě jednou úspěšně zhudebněna, tentokráte jako opereta ve třech aktech Don Cesar německého skladatele Rudolfa Dellingera, rodáka z Kraslic a absolventa pražské konzervatoře, která po premiéře v Hamburgu roku 1885 zhruba dvě tři dekády patřila k oblíbeným titulům německých a rakouských jevišť.

Jules Massenet (zdroj commons.wikimedia.org)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments