Zapomenuté knižní poklady. Emanuel Kopecký – Vilém Pospíšil: Slavní pěvci Národního divadla
Společné dílo dvou autorů, Emanuela Kopeckého a Viléma Pospíšila, knihu Slavní pěvci Národního divadla vydalo nakladatelství Panton v Praze v roce 1968 – tedy v roce stého výročí položení základního kamene a pětaosmdesátého výročí znovuotevření Národního divadla. V knížce najdeme medailony největších a nejvýznamnějších pěvců naší první scény.
Interprety do své pěvecké „encyklopedie“ autoři vybírali podle měřítka světovosti (toto měřítko spatřují „v tom, jak umělec dokázal obohatit myšlenku Národního divadla jako skutečná osobnost, a to bez ohledu na to, zda se mu zrovna dostalo uznání ciziny či nikoli“) a začali u bratří Karla a Emila Burianových – teprve u nich měli k dispozici dostatek vhodných pramenů. Dále se v knize dočteme například o Emě Destinnové, Otakaru Mařákovi, Gabriele Horvátové, Amálii Bobkové, Kamile Ungrové, Adě Nordenové, Míle Kočové, Stanislavu Mužovi, Marii Podvalové, Beno Blachutovi, Eduardu Hakenovi, Marje Tauberové a dalších. Popisované interprety si můžeme prohlédnout na černobílých fotografiích v obrazové příloze.
Z knížky si jako obvykle přečteme několik ukázek, ale předtím si ještě povězme stručně o autorech. První z nich, Emanuel Kopecký, se narodil v roce 1902 v Praze a zemřel v roce 1985 tamtéž. Vystudoval práva a získal titul JUDr., působil jako koncertní a operní pěvec – barytonista a také hudební kritik a autor publikací z oboru zpěvu. Připravoval pásma o slavných pěvcích v Divadle hudby. V roce 1983 vydal rovněž v Pantonu knížku Pěvci Národního divadla, jež byla jakýmsi volným pokračováním našeho dnešního „knižního pokladu“ – pojednávala totiž o zpěvácích, kteří působili v Národním v osmdesátých letech dvacátého století.
Druhý z autorů Slavných pěvců, JUDr. Vilém Pospíšil (1911, Praha – 1988, Praha), byl také absolventem právnické fakulty. Kromě toho studoval hru na housle, hudební teorii a zpěv (mimo jiné u Theodora Schütze). Vystudoval také hudební vědu a estetiku na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působil jako sbormistr a soustavně se zabýval hudební kritikou (psal například do Svobodného slova, Literárních novin a především pak do Hudebních rozhledů, kde dokonce v letech 1970–1985 působil jako šéfredaktor). Kromě toho pracoval mnoho let jako tajemník festivalu Pražské jaro. Z plodů bohaté literární činnosti Viléma Pospíšila můžeme jmenovat například knihy S Českou filharmonií třemi světadíly, Slavní hosté Pražských jar, Slavní světoví dirigenti, Václav Talich – několik kapitol o díle a životě umělce, Václav Neumann a další.
A nyní už alespoň krátké nahlédnutí do života některých ze slavných pěvců ND v podání Emanuela Kopeckého a Viléma Pospíšila…
Karel Burian – těžké začátky
„Ještě v roce 1893 zpíval v Lipsku, kde ho však všemocný ředitel, kdysi sám zpěvák, hrdinný barytonista Max Staegemann prohlásil za ‚úplného začátečníka se slaboučkým stříbrným hláskem, vlastně jen nitkou, sotva prostřední postavou, obličejem nikoliv klasickým, o nose vůbec už nemluvě. Může prý docílit úspěchů jen na operetním jevišti. Ať zpívá Cikánské barony a ne operní role‘. Burian o tom píše: ‚Vyšel jsem z divadla a hořce zaplakal… Bylo mi tenkrát třiadvacet let, droboučký suchánek hladové tváře, v pasu ztepilejší než mnohá lipská slečinka, kolem prsou 70 cm, spíš studentík než primo tenore amoroso anebo dokonce eroico‘ a dodává: ‚Za deset let dal Bůh a já byl prvním hrdinným tenorem Dvorní opery v Drážďanech.‘“
Kamila Ungrová a její životní příležitost
„Karel Kovařovic byl umělec, který se nebál dát začátečníku, o jehož talentu byl přesvědčen, příležitost někdy téměř až krkolomnou. Ve svých odhadech se zřídkakdy mýlil a o mladém adeptu pěvecké dráhy věděl často z jediného, někdy dokonce dost kusého poslechu víc než on sám o sobě. Takovou příležitost dal i mladičké Kamile Ungrové, žačce skladatele Adolfa Piskáčka z tehdy proslulé Pivodovy školy, od níž krátce předtím v obvyklé audici slyšel jen šperkovou árii Markétky a část árie Mařenčiny. Překvapil ji totiž hned poté dotazem, zda by si troufala za onemocnělou Bobkovou zazpívat za dva dny v premiéře Gluckova Orfea a Eurydiky Erota. Ungrová se nabízené příležitosti chopila, roli s Kovařovicovou obětavou pomocí za ty dva dny skutečně nastudovala a 10. listopadu 1906 také zazpívala.“
Trnitá cesta Beno Blachuta
„Tvrdé mládí bývá leckdy ohněm, v němž se rodí ctižádost a železná vůle v životě něco dokázat. Bylo tomu tak i u Beno Blachuta. Narodil se 14. června 1913 ve Vítkovicích, za rok vypukla válka, otec narukoval, nevrátil se a matka zůstala se čtyřmi dětmi, z nichž Beno byl nejmladší, sama. Ve čtrnácti letech šel do učení do Vítkovických železáren. V dusném prostředí kotlárny tu strávil vysilujících šest let. Ale rád si zazpíval, věděl, že má pěkný hlas, a věřil ve svůj talent. Jednou, když zpíval svým přátelům, zaujal jeho hlas Ferdinanda Gadovského, který ho slyšel otevřeným oknem. To byl skromný muzikant, který právě založil nový chrámový sbor při vítkovickém kostele. A zakrátko působil už Blachut v tomto sboru a na různých akademiích a čas od času i ve sboru moravskoostravské opery. Měl znovu štěstí, že ho slyšel hoch, který se učil zpívat v Zábřehu u matky varhaníka Josefa Černockého. Zavedl ho k ní a s pomocí jejího syna se Blachut konečně dostal do Prahy na konzervatoř, kde byl žákem profesora Louise Kadeřábka, v té době jednoho z našich nejlepších pěveckých pedagogů…“
Vilém Zítek – život obětovaný umění
„Umění mu bylo životem. Už jako devatenáctiletý se z touhy po kráse pustil se svým podskalským sousedem sochařem Brůhou, Myslbekovým žákem, pěšky do Mnichova a Norimberka, aby zhlédl tamní galerie. Zítek nic nepřijímal z chodníku života, bral jen s jeho výšin. Vlastní střídmost zbystřila jeho náročnost na druhé. Zítek se většině lidí uzavřel, protože viděl jejich malost a nevěřil jim. Tím intenzívněji se však dovedl vžít do jejich osudů. Umění obětoval celé svoje soukromí v bezpříkladné kázni těla i ducha. ‚Můj život je život vojáka, chci-li mít úspěch, musím myslet na vše a na sebe nejméně,‘ čteme v jednom z jeho dopisů. Sebevzdělání věnoval každou volnou chvíli. Když v dobách svých začátků neměl v divadle co dělat, poučoval se u svého přítele sochaře a se špachtlí v ruce mu vydatně pomáhal. Tahle škola přinesla ovoce v jeho citu pro gesto i masku, který si vypěstoval k nejvyšší představitelné dokonalosti.
Premiéra byla základem, nikdy koncem jeho umělecké práce na roli. Promýšlel ji dál a každým vystoupením ji zdokonaloval. V den představení se na svůj výkon cele soustředil. Nikdo ho nesměl vyrušit. Skromně poobědval, vykouřil cigaretu (někdy jen půl), odpoledne na hodinu usnul, pak se ve škálách rozezpíval a zazpíval i některá vypjatá místa role, zejména byla-li v ní velká árie. Když se takto vžil do atmosféry díla, dbal úzkostlivě na to, aby ho už nic zvenčí nevyrušilo. Ze svého bytu na nábřeží odcházel do divadla hodinu před začátkem a je pochopitelné, že na kolegy, kteří tam přicházeli přímo z kavárny, býval zle roztrpčen.“
Další životní příběhy slavných pěvců a pěvkyň z Národního divadla si už v knize pánů Kopeckého a Pospíšila budete muset přečíst sami – a určitě to stojí za to.
Za týden na shledanou…
(pokračování)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
