Zapomenuté knižní poklady. Franz Farga: Paganini. Román umělcova života

Spirituál bílého muže – tak nazval publicista a muzikolog Zdeněk Mahler svou knihu, v níž literárně zpracoval americký pobyt Antonína Dvořáka a která byla předmětem našeho zájmu v minulém dílu Zapomenutých knižních pokladů. Dnes navážeme další knížkou, propojující fakta s literární fikcí: Franz Farga nám bude vyprávět životní příběh největšího houslového virtuóza všech dob Niccolò Paganiniho.

„Tóny doznějí, sláva nikoli“: tato slova stála na zlaté medaili, kterou byl kdysi Niccolò Paganini vyznamenán. Historie prokázala, že v případě tohoto věhlasného houslisty to byla slova skutečně pravdivá. Vždyť snad každý si při vyřčení jména Paganini okamžitě vybaví vytáhlou, černě oděnou postavu muže s bledou tváří, nahrbeného nad nástrojem, který svírá v dlouhých, pavoučích prstech… přitom od jeho smrti uplynulo už víc než sto sedmdesát let. Franz Farga se ve svém historickými fakty podloženém románu pokusil přiblížit čtenářům život a dílo geniálního umělce – sleduje „slavnou dráhu houslisty a skladatele i její tragický životní podtext až po trpký konec a tragikomickou dohru po umělcově smrti“ (jak se píše na zadní straně obálky).

Publikaci vydal pražský Supraphon v roce 1969. Z německé verze (Albert Müller Verlag, AG., Rüschlikon – Zürich, 1950) knihu přeložil Josef Kostohryz, český básník a překladatel, který měl mimochodem také velmi pohnutý osud – „odseděl“ si třináct let v komunistickém kriminále, když byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu na doživotí; v šedesátých letech byl podmínečně propuštěn, začal se živit jako překladatel, ale po roce 1968 se ocitl opět „na indexu“ a jeho překladatelské působení bylo neustále přerušováno a omezováno.

Než otevřeme stránky knihy Paganini. Román umělcova života, měli bychom si ještě povědět alespoň něco málo o jejím autorovi. Franz Farga (původním jménem Farka, narozen 1873, České Budějovice, zemřel 1950 ve Vídni) byl žurnalista, spisovatel a překladatel. Vystudoval německý učitelský ústav v Českých Budějovicích, poté vykonával třináct let učitelské povolání a v roce 1906 odjel do Paříže, kde dále studoval a pak pracoval jako žurnalista pro rakouské a německé noviny. Poté přesídlil do Ženevy, kde působil jako zpravodaj při Společnosti národů. Po návratu do Vídně pokračoval v tvorbě jako žurnalista, psal hudebně historické a beletristické knihy a překládal. Napsal mimo jiné životopisy mnoha hudebních skladatelů (Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven, Joseph Haydn, Franz Schubert, Anton Bruckner, Johann Strauss a další), věnoval se také dílům o historii hudby a napsal i autobiografický román (Das ewige Wunder), kde popisuje kromě jiného svůj život v Českých Budějovicích. V českém překladu vyšly dvě jeho knihy: Pozdní sláva. Hector Berlioz a jeho doba (1945) a náš dnešní „knižní poklad“ Paganini.

A teď už nás čeká několik ukázek z románu o životě geniálního houslisty Niccolò Paganiniho, jehož dvousté třicáté páté výročí narození si v říjnu připomeneme (Paganini se narodil 27. října 1782 v Janově a zemřel 27. května 1840 v Nice).

 

Geniální hudebník už od dětství:

„Nicolo byl jako chlapec divoký a prudký, účastnil se rád rvaček s dětmi na ulici; ale matka si povšimla, že často strnul bez hnutí, když se ozvaly zvony na nedaleké katedrále San Lorenzo a naplnily široký dvůr. Potom se obvykle hleděl vytratit a po celé hodiny nebyl k spatření. Jednou šla matka za ním a uviděla, že se vplížil do katedrály. Tam jej našla skrčeného u kostelní lavice, jak s tvářemi mokrými od slz naslouchal hře na varhany. Počkala, až vyšel z kostela, vzala jej za ruku a řekla: ‚Nicolo, pamatuj si dobře, co ti svěřím. Před několika nedělemi jsem měla zvláštní sen. Zjevil se mi Spasitel a řekl, že si mohu vyprosit milost. Pomyslila jsem na tebe; dodala jsem si odvahy a prosila jsem, aby z mého syna byl jednou největší houslista světa. A viděla jsem, že Spasitel dobrotivě přikývl, a teprve potom zmizel.‘

Nicolo ji mlčky poslouchal. Ale když odpoledne odešel otec do práce v přístavu, vyhledal housle a začal na nich své první pokusy. V tom pak pokračoval po celé týdny, kdykoliv si myslil, že je sám. Brzy byl tak daleko, že mohl přehrávat matčiny písně.

Jednoho dne jej při tom přistihl otec. Ale nezlobil se, jak se Nicolo obával, nýbrž v zamyšlení přihlížel a vyzval chlapce, aby mu ještě jednou přehrál všechny své písničky. Příští neděli jej dovedl k Giovannimu Servettovi, který byl písařem a večer hrál v divadle druhé housle. Nicolo se díval kritickým okem na Servetta, když vzal jeho housličky a začal na nich improvizovat. Znělo to drsně a skřípavě. Ale potom vytáhl notový sešit a hrál Corelliho cvičení. Tentokrát byl Nicolo velmi pozorný! Je možné vykouzlit tuto zvláštní hudbu ze změti černých not? To je něco, čemu se bezpodmínečně musí naučit.

Netrvalo to dlouho, a znal notové písmo, všechny stupnice a akordy, a podle nich odhadl tónový rozsah houslí. Brzy hrál všechna cvičení z listu; častokrát se mu zdála příliš jednoduchá a vymýšlel si všemožné obtížnosti, takže Servetto nevycházel z údivu a leckdy brával chlapce do divadla k pultu. Chlapec vždy držel takt a mnohdy si troufal při opakování hrát i melodii prvních houslí…“

 

Dokonalá technika hry…

„Po technické stránce konečně vynikal nade všechny ostatní houslisty. K uměleckým kouskům, které po něm až dodnes nikdo nedovedl napodobit, patřila zejména zručnost provést jediným smyčcovým tahem závratné pasáže až do nejvyšších tónů, přičemž každý druhý tón zazněl v pizzicatu. Jenom houslista může ocenit, co znamená přednést v prestissimu tak neuvěřitelně rychle a přesně tuto ozdobnou pasáž. Jiným ‚ďábelstvím‘ jeho hry byla až na vrchol přivedená zručnost v dvojhlasých flažoletových figurách, k čemuž je ovšem potřeba tří prstů; ale Paganini kromě toho používal i prstu čtvrtého, aby na struně G zazněl doprovodný tón v pizzicatu. Přirozeně musil tento tón vyhmátnout na G struně levým palcem.“

 

A zvláštní schopnosti:

„Už tenkrát, když byl Paganini mladý, štíhlý muž, ještě ne chorobně vychrtlý jako později, vzbuzovaly podiv lékařů různé jeho tělesné vlastnosti. Tak například měl úžasně roztažitelné šlachy na ramenou i v lokti, v zápěstí a u jednotlivých článků prstů. Mohl proto při hře tak vysunout levou část hrudníku, že housle ležely úplně na klíční kosti a on nikdy nepotřeboval polštářek nebo podporu brady. Housle ležely volně; tvořily celek s hudebníkovým tělem, což ovšem má veliký význam pro vibraci tónu a umožňuje jednotnost zvukového dojmu. Ale i šlachy jeho rukou a prstů umožňovaly takové protažení, že mohl svou jinak docela normální rukou dosáhnout až dvojnásobného rozpětí. […] Lékaři zjistili, že jeho malý mozek byl přímo enormní. Také jeho sluchový smysl se vyznačoval podivuhodnou dokonalostí; byl tak ostrý, že Paganini zřetelně vnímal, co se šeptalo ve velké vzdálenosti od něho. Jeho ucho bylo podivuhodně utvářeno, boltec byl široký a hluboký, okraje nezvykle vyčnělé. Jeho bubínek byl tak citlivý, že Paganini pociťoval prudkou bolest, kdykoli někdo vedle něho hlasitě promluvil. […] I v největším hluku orchestru mu stačil lehounký dotek strun, aby se přesvědčil o čistém ladění houslí.

Nejlepším důkazem jeho jemného sluchu bylo však to, že dovedl podivuhodně čistě hrát i na úplně rozladěných houslích. To bývalo často předmětem sázky, kterou pokaždé vyhrál.“

Předchozí ukázky z Fargova románu nám možná pomohly zpřesnit a do větších detailů prokreslit naši představu bledého, štíhlého, charismatického houslového mága – na to, abychom si o Paganinim mohli říct víc, abychom se dozvěděli víc o jeho kariéře koncertního umělce, milostných eskapádách, o bezvýhradné lásce k synkovi Achillinovi či o ponurém bloudění Paganiniho mrtvého těla, však už prostor nemáme. Proto vám vřele doporučuji přečíst si celý, poutavý (a rozsahem nijak přehnaný) Román umělcova života. Stojí to za to.

(pokračování)