Zapomenuté knižní poklady. José Carreras: Zpívat srdcem

  1. 1
  2. 2
V předchozí části našeho seriálu jsme si četli o „prvních čtyřiceti letech“ pěvce a dirigenta Plácida Dominga, jak je zachytil ve své autobiografii, která před přibližně dvaceti lety vyšla v českém překladu. Dnešním dílem Zapomenutých knižních pokladů nás bude provázet další z pověstných Tří tenorů José Carreras – budeme listovat jeho knihou „Zpívat srdcem“.
José Carreras (zdroj Fundación Josep Carreras/fcarreras.org)

José (přesněji Josep) Carreras (narozen 5. prosince 1946), španělský tenorista, projevoval lásku k opeře a talent ke zpěvu už od dětství – svou pěveckou premiéru zažil již v osmi letech ve španělském rozhlase. Vystudoval konzervatoř a v roce 1970 debutoval na operním jevišti (Nabucco). Proslul svými intepretacemi hrdinů oper Giuseppe Verdiho a Giacoma Pucciniho. Dařilo se mu v USA, v Londýně, ve Vídni i Salcburku. Na vrcholu kariéry však udeřila leukémie a šance na přežití byly nepatrné. Navzdory chmurným prognózám se Carreras uzdravil a dokonce se dokázal vrátit na pódium, kde sklízel úspěchy jako jeden ze světoznámých Tří tenorů, ale i během sólových koncertů a recitálů. Kromě toho založil vlastní nadaci, která ekonomicky podporuje výzkum leukémie a udržuje banku dárců kostní dřeně. Český divák si měl jeho pěvecký výkon možnost poslechnout už v roce 1971, kdy José Carreras ještě jako málo známý tenor hostoval v tehdejším Tylově divadle jako Alfred ve Verdiho Traviatě. Od té doby se Carreras do České republiky několikrát vrátil, naposledy v květnu tohoto roku, kdy vystoupil v Brně v rámci svého rozlučkového turné.

Když se zotavil z leukémie, napsal José Carreras autobiografii. Ze španělské verze německého originálu Singen mit der Seele (1989, Kindler Verlag GmbH, München) ji do češtiny přeložila Marie Mrázová a v roce 1995 překlad vydalo pod názvem Zpívat srdcem pražské nakladatelství Radioservis. Na přibližně sto padesáti stránkách knihy José Carreras vypráví o svém boji se smrtelnou nemocí a o tom, jak se po uzdravení vracel k pěvecké kariéře. Dočteme se, jaká byla jeho dětská a studentská léta, jak prožíval svá první představení a jak se mu spolupracovalo s věhlasným Herbertem von Karajanem; Carreras se v knížce také vyjadřuje k nejrůznějším aspektům profese operního pěvce (koncerty, premiéry, scénické režie, kritika, akustika, úděl operní hvězdy, vztahy s kolegy, honoráře…). Součástí knihy je i jmenný rejstřík a rejstřík oper a v neposlední řadě také fotografická příloha.

Herbert von Karajan a José Carreras při zkoušce Verdiho Aidy – Salcburk 1979 (zdroj josepcarreras-tenor.blogspot)

Pojďme si teď – jako vždy – přečíst několik ukázek…

 

Jak árie pomáhaly překonat těžké chvíle…

„Člověk musí ozařování podstupovat v různých polohách; jsou to nekonečné chvíle. Pomáhal jsem si trochu zvláštním způsobem. Vzhledem k tomu, že jsem v kabině neměl hodinky, abych mohl hlídat minuty, které uběhly, uchýlil jsem se k opeře. Tichounkým hlasem, někdy dokonce jen v mysli, jsem si opakoval árie – od Bohémy k Aidě, od Turandot k Giocondě. Koneckonců každý tenor ví zpaměti, kolik minut trvá ‚Che gelida manina‘, ‚Celeste Aida‘, ‚Nessun dorma‘ nebo ‚Cielo e mar‘. Jak jsem sčítal příslušné časy, věděl jsem poměrně přesně, že po příští árii asi ozařování skončí. Mnohdy pro mne sestry přišly, když jsem byl zrovna uprostřed zpěvu…“

 

Zrod operního pěvce

„‘Jak se člověk stane operním zpěvákem?‘ zní jedna z nejčastějších otázek kladených lidem, jako jsem já. Jak jsem už řekl dříve, pochopitelně neznám odpověď, protože návod na to, co je potřeba udělat, neexistuje. Nejedná se také o povolání, které si člověk naplánuje a potom ho prostě vykonává. Každopádně je to něco, co probíhá naprosto individuálně. V mém případě s tím měl vlastně hodně společného Caruso.

[…] Jednoho dne dávali film Velký Caruso, pravděpodobně hned po westernu Johna Wayna – to už si nepamatuji. Rodiče mě přivedli do kina a omezili se předtím na vysvětlení, že se jedná o životopis největšího tenora všech dob. A tenorista že je zpěvák, který obvykle ztělesňuje v operách role hrdinů.

[…] To, co se odehrálo následující den, mou rodinu ohromilo. Nejen že jsem dokonale opakoval všechny árie z Velkého Carusa navzdory tomu, že jsem je nikdy předtím neslyšel, ale napodobil jsem přesně i způsob, jakým tenoristé své árie zpívají.

Pro mou rodinu nastala těžká doba. Když mi konečně řekli, že ačkoliv zpívám krásně, doháním je všechny na pokraj nervového záchvatu, snažil jsem se najít pro své koncerty vhodné místo. Protože mi málo záleželo na koncertní síni, zavíral jsem se celé hodiny na záchodě a trávil více času než jindy v koupelně. Tam jsem zpíval z plných plic. Mým zlatým hřebem byla nepochybně árie vévody z Rigoletta – ‚La donna è mobile‘, kterou snad nikdo na světě neslyšel častěji než moji rodiče a sourozenci…“

 

První návštěva opery

„V životě každého člověka dojde k událostem, na které nikdy nezapomene. Onen večer byl pro mne vrcholným zážitkem. Poprvé jsem viděl zpěváky na scéně, mohl jsem sledovat, jak hraje orchestr, pozorovat pestrobarevné dekorace a cítit celé kouzlo divadelního představení. Pomalu zhasínající světla, tiché očekávání, až se objeví dirigent či až se rozhrne opona… Tajemné a okouzlující dění.

[…] Co se týká samotné opery, je zvláštní, že na mě udělal větší dojem zpěv než velká podívaná ve scéně triumfálního pochodu, jak by se dalo u dítěte očekávat. Naopak hluboce na mne zapůsobila nilská scéna: árie Aidy, duet s Amonasrem a pak samozřejmě scéna Radama a Aidy na březích řeky, v jejíchž vodách se třpytí měsíc…

To všechno ve mně vyvolalo velké vzplanutí citů, ale kromě toho se mi přihodilo něco skutečně zvláštního: poprvé v životě jsem vkročil do divadla, a přesto se mi to místo zdálo důvěrně blízké, jako by se jednalo o něco, co už znám. Tehdy jsem nedovedl pochopit, co se stalo. Teď bych to myslím mohl vyjádřit takto: jakmile jsem překročil práh divadla, věděl jsem, že toto je můj svět, ke kterému náležím. Později, kdykoliv jsme jeli tramvají kolem Licea, opakoval jsem rodičům: ‚V tom divadle budu jednou zpívat. Určitě!‘ […] Kdyby tehdy někdo mým rodičům řekl, že jejich syn vystoupí na scéně Licea už za tři roky, tedy v jedenácti, pravděpodobně by to považovali za žert.“

 

Krásná i náročná profese pěvce

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář