Zapomenuté knižní poklady. Miloš Pokora: Josef Páleníček

Minule jsme se v našem seriálu z publikace Milana Kuny Čajkovskij v Praze dozvěděli, že Pražané rozuměli nejen Wolfgangu Amadeu Mozartovi… Dnes se v našem pátrání po zapomenutých knižních pokladech přesuneme od skladatele k interpretovi – budeme si číst v knize Josef Páleníček od Miloše Pokory.

Předchozí větu o Páleníčkovi coby interpretovi musíme ovšem brát s velkou nadsázkou. Josef Páleníček (1914, Travnik v Bosně a Hercegovině – 1991, Praha) totiž zdaleka nebyl „jen“ interpretem – klavírním virtuózem. Proslul také jako hudební skladatel a pedagog. Hudební nadání se u něj projevovalo už od dětství (již ve dvanácti letech například podnikl v Olomouci svůj první celovečerní koncert, kde zahrál mimo jiné Beethovenovu Appassionatu). Hru na klavír studoval nejprve soukromě, pak na pražské konzervatoři a poté pokračoval na její mistrovské škole u Karla Hoffmeistera, později byl žákem École normal de musique v Paříži. Komponovat se učil u Otakara Šína, Vítězslava Nováka a ve Francii u Alberta Roussela.

V roce 1936 se Páleníček začal věnovat koncertní činnosti, později se stal sólistou České filharmonie a také Moravské filharmonie v Olomouci a pravidelně hrával v komorních souborech (byl členem Smetanova, později Českého tria). Propagoval hudební odkaz Bohuslava Martinů, s nímž se léta přátelil. Proslavil se také svými originálními interpretacemi klavírních kompozic Leoše Janáčka. Koncertoval s mnoha významnými sólisty, orchestry i dirigenty (například Nicolai Gedda, Pierre Fournier, Karel Ančerl, Václav Neumann). Josef Páleníček byl sám autorem mnoha skladeb – klavírních, varhanních, komorních, orchestrálních i vokálních. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří například oratorium Poéma o člověku (1961). Páleníček kromě toho vyučoval na pražské konzervatoři a na Akademii múzických umění a vychoval nemálo vynikajících klavíristů.

Publikaci s názvem Josef Páleníček, v níž dnes budeme listovat, vydal pražský Supraphon v roce 1982. Jejím autorem je hudební publicista Miloš Pokora (narozen 1939 ve Zlíně). Jak už míváme v našem seriálu ve zvyku, řekneme si teď o autorovi dnešního „zapomenutého pokladu“ něco víc. Miloš Pokora pochází z lékařské rodiny. Po absolvování střední školy začal studovat na Českém vysokém učení technickém v Praze, ale záhy přešel na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy k profesorovi Mirko Očadlíkovi, aby se věnoval studiu hudební vědy. Po ukončení vysoké školy prošel různými pracovišti (hudební oddělení Národní knihovny v Praze, Supraphon, hudební oddělení Divadelního ústavu, redakce Hudebních rozhledů, Pragokoncert, Ústav hudební Akademie věd České republiky a dodnes je zaměstnán jako odborný pracovník knihovny Hudební akademie múzických umění). Spolupracuje s Českým rozhlasem i Českou televizí (hudebně-publicistické příspěvky, rozhovory s umělci a tak dále). Ve své odborné činnosti se zaměřil především na hudební kritiku – je mimo jiné autorem více než tří tisíc recenzí koncertů a zvukových nahrávek, které publikoval v Hudebních rozhledech, Harmonii i jinde.

A teď už se pojďme začíst do stránek Pokorovy knížky o Josefu Páleníčkovi…

Hudební začátky v kapitolce s názvem Pramínky dětství:

„Páleníčkovy první muzikantské vzpomínky sahají do věku čtyř let (bylo to těsně po skončení 1. světové války), kdy jej otec jednoho dne přivedl v Sarajevu k regenschorimu českého původu prof. Matějovskému; naši muzikanti byli zkrátka všude. Matějovský se stal prvním Páleníčkovým učitelem a dával mu hodiny klavíru. Docházka do hodin bývala spojena s dlouhými výlety, které trvaly pravidelně celý den. Jožka odešel ráno a vrátil se k večeru, a ač se jeho rodiče snažili, seč mohli, byl jejich boj se synovými pozdními příchody domů obvykle marný (při vzpomínání na své nejranější dětství neopomene Páleníček podotknout, že v něm již tehdy bylo zakódováno tuláctví). Stačilo, aby šel kolem nějakého kláštera. Jeptišky, jimiž byl pětiletý chlapec okouzlen, jej často zvaly dál, a když se vracel zpátky, zvaly ho zase na oběd – a tak den uběhl velice rychle…“

[…]

„[Páleníčkův pozdější učitel Jaroslav Svoboda] dbal i o jeho širší hudební obzor a postaral se o to, aby jeho žák mohl pravidelně navštěvovat olomouckou operu, kde měl své stálé místečko k stání. Tam slyšel Páleníček jako sedmiletý nebo osmiletý chlapec nejenom Wagnerovy opery, ale i Janáčkovu Její pastorkyni. Protože divadlo pořádalo i koncerty, mohl se zde seznámit i s výjimečnými instrumentalisty. Páleníček vzpomíná, jak ho lákalo sednout si ještě po návratu z představení a koncertů ke klavíru a dlouho do noci improvizovat: ‚Nejen, že jsem přitom přehrával slyšené, snažil jsem se třeba též skládat operu. Nikdo mne přitom nenutil do divadla chodit. Dělal jsem to proto, že jsem chtěl.‘“

Josef Páleníček vzpomíná na zájezd do Moskvy s Českým triem a koncertování u Šostakoviče doma:

„Byli jsme vlastně první muzikanti, kteří navštívili Svaz po válce. Bylo to v zimě. Přiletěli jsme tam a pak při dalším pojíždění vlakem jsme poznali na vlastní oči, co pro tuto zemi znamenala válka. Celá města byla doslova srovnána se zemí, nádraží neexistovala, lidé ve vesničkách žili pod zemí, pod sněhem. Prostě, bylo to strašné. Zahájili jsme v Moskvě, a to koncertem v Malém sále konzervatoře, kde den před námi premiéroval David Oistrach poslední Prokofjevovu houslovou sonátu. Také při našem koncertě se sešli čelní představitelé moskevského hudebního života a právě před nimi jsme poprvé hráli Šostakovičovo klavírní trio e moll. Přijetí bylo velice srdečné a druhý den ráno v 8 hodin nám telefonovala naše kulturní atašé Jarmila Glazarová a tlumočila přání samotného Dmitrije Šostakoviče, jenž nemohl být koncertu přítomen, abychom jej navštívili. Byli jsme pozváni na desátou hodinu. Konečně jsme přijeli před dům a vešli do chodby, která byla celá oprýskaná a zašlá, jako vystřižená z italského neorealistického filmu. Za ní nás čekal Šostakovičův byt – miniaturní byteček, z jehož jednoho pokojíčku se ozýval pláč malého děťátka. Na zážitek, který nás čekal při uvedení do jeho pracovny, nikdy nezapomenu. Na zemi nějaké houně, jež měly reprezentovat koberec, klavír, na něm popelník, vlastně řada popelníků s nedopalky známých papiros, jedna skříň se skladatelovými partiturami a na zdi žádný obraz, jenom hřebem přibitý kus papíru, pomalovaný nějakou dětskou kresbou. A zde na nás čekal onen velmož ruské hudby. Když jsme se mu dívali do očí, tak měl člověk dojem, jako když se dívá skrze vás někam do strašlivé dálky, tam, kam dosáhne jenom on. Vyzval nás, abychom zasedli ke klavíru a zahráli jeho trio. Pak nám vyjádřil slova uznání, ale měl i připomínky…“

Cesta za Janáčkem:

„Kdysi – už je to dávno – jako osmiletý, devítiletý chlapec, slyšel jsem v Olomouci Janáčkovu Pastorkyni. Následující den jsem vyprávěl o svém zážitku učiteli klavíru Jaroslavu Svobodovi. Nikdy nezapomenu na jeho zasvěcené vyprávění, naplněné bezmezným obdivem k tomuto moravskému Mistru. Později, nejspíš na nějakém neveřejném vystoupení, jsem slyšel Rudu Firkušného hrát Po zarostlém chodníčku a v Praze symfonickou a operní tvorbu v monumentálním podání Václava Talicha. Tak nějak to u mne začalo, brzy mi bylo jasné, že jsem této hudbě přímo osudově propadl.

[…]

Studiem Janáčkova díla se zabývám dlouho, téměř čtyřicet let, a nemám pocit, že jsem s ním u konce. Cítím za každou jeho notou, jeho frází étos, a ten nemá konečna. Velmi mi pomohla jedna jeho kratičká věta. Zní prostě: Hudba, toť akord, pánové! Otevřela mi do té doby pro mne neznámý pohled na funkci melodiky. Obnažila mi zákonitost jejího zrodu. Tak jako Venuše, zrodivší se z mořské pěny, i ona se rodí u Janáčka (ale i u Beethovena a všech dalších) z vertikály, z akordu, z oné hlubiny složitého psýché člověka, z jeho potřeby tvořit, přetvářet život do nových forem.“

Zájemce o další informace, postřehy a vzpomínky ze života a díla Josefa Páleníčka teď už odkážu na stránky stejnojmenné knihy Miloše Pokory. A pokud vlastníte potřebné technické vybavení, máte možnost si Páleníčkův klavír poslechnout na přiložené malé gramofonové desce.

 

(pokračování)