Zapomenuté knižní poklady. Zdeněk Mahler: Spirituál bílého muže

Osobní vzpomínky českého hudebního vědce a pedagoga Jana Racka na skladatele Leoše Janáčka byly tématem minulého dílu Zapomenutých knižních pokladů. I dnes se budeme zabývat knihou, jejíž hlavní postavou je český hudební skladatel. Její název nám ovšem o jeho identitě mnoho neprozradí… Spirituál bílého muže od Zdeňka Mahlera.

Než odhalíme, kdo je hrdinou dnešního knižního pokladu, řekneme si několik základních informací o knížce a jejím autorovi. Spirituál bílého muže vydalo poprvé pražské nakladatelství Primus v roce 1990 (publikace pak vyšla ještě dvakrát a na jejím základě byl také natočen dvojdílný dokumentární film). Knihu napsal český publicista, spisovatel, scénárista, pedagog a muzikolog Zdeněk Mahler (narozen 7. 12. 1928), vzdálený příbuzný skladatele Gustava Mahlera. Zdeněk Mahler pochází od Jihlavy, ale jeho rodina se později přestěhovala do Prahy, kde Mahler chodil na učitelský ústav a po válce studoval češtinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval v rozhlase, učil na Akademii múzických umění, byl tiskovým tajemníkem ministra školství, působil v Laterně magice. Psal životopisné knihy o slavných skladatelích: Mozartovi (Sbohem, můj krásný plameni), Smetanovi (Nekamenujte proroky)… Psal také filmové scénáře (Svatba jako řemen, Nebeští jezdci, Koncert na konci léta, Božská Ema, Lidice a další). Připravoval historické eseje pro televizi (Katedrála o třech dějstvích, Ano, Masaryk, Dvořák v Americe, Dynastie Straussů). Podílel se na inscenaci Ypsilonky Mozart v Praze a scénáristicky i jako odborný poradce na filmu Amadeus. Z literárního díla zmiňme například ještě Hledání ztraceného věku, Katedrála, Král a lazebnice, New York. Zdeněk Mahler získal za svou práci různá ocenění, mimo jiné jej v roce 2013 prezident vyznamenal medailí Za zásluhy.

V knize Spirituál bílého muže vypráví Mahler o americkém pobytu Antonína Dvořáka. Nejedná se o literaturu faktu, ale spíše o umělecké ztvárnění skutečností, které jsou o této epizodě skladatelova života známy. Svou tvůrčí metodu Zdeněk Mahler popisuje takto:

„Protože nejúčinněji působí pohled zevnitř, vložil jsem vyprávění do úst přímého účastníka – svědectví nám zprostředkuje Dvořákův žák a fámulus, jenž americký exkurs prožil s géniem doslova i obrazně pod jednou střechou. Příběh je založen na dokumentech, paměti i fantazii – fakta tvoří sloučeninu s fikcí – jde tedy o faction.“

Vzniklo tak svižné a čtivé vyprávění, jež může zaujmout i čtenáře, kteří by nejspíš „suchou“ muzikologickou stať ani neotevřeli. Na druhou stranu právě ono dovedné slučování fakt s fikcí mnozí Mahlerovi vyčítají (například na webových stránkách pražské Mozartovy obce se dočteme, že si Zdeněk Mahler „bezostyšně vymýšlí“, „fabuluje“, že vytvořil „nový žánr moderních pohádek pro dospělé na historické motivy“). Názor nechť si učiní každý sám. My si teď pojďme ještě přečíst několik ukázek…

 

Těžké začátky:

„Už z dálky ho bylo snadné poznat: na rameni mu sedal sivý holoubek – pod paží vždy chránil futrál s houslemi… Od patnácti hrával po širokém okolí na vesnických tancovačkách – domů se vracel zasmušilý, trápil se: otec ho potřeboval v živnosti, při řezničině… Jednou spolu z jarmarku táhli jalovici – protože byla jankovitá, musel si kluk uvázat provaz pevně kolem ruky – jenže stračena se splašila, dosmýkala nešťastníka až do rybníka – housle se vysypaly, futrál, na kterém měl nalepený obrázek svaté Cecilie, patronky muzikantů, uplaval, z dlaně sedřené motouzem mu crčela krev – stále ve vodě, divoce zakřičel:

‚Dost!!‘

Po té vzpouře už ho otec nedržel: syn se pěšky vydal do města – na varhanickou školu.

Otevřela se před ním Praha: hrad s katedrálou, starobylý most se sochami mučených světců, magická galerie pod širým nebem – byl okouzlen?

Budova, kde se měl učit, páchla ztuchlinou a plísní – okno cely, ve které žil, hledělo do zdi ve dvoře, kromě kavalce v ní byla jen židle a stůl, když se probudil, nahmatal na přikrývce jinovatku. Nakreslil si na holou desku stolu klávesnici, ustřihl u rukavic prsty a zkusil hrát – šlo to: ve vnitřním sluchu se počala rozvíjet opojná melodie…“

 

O komponování v Americe:

„Z počátku bral Mistr s sebou na vycházky i svého drozda:

‚Mistře – kam s tou klecí?‘ povykovali dědkové z verandy.

‚Nesu Pepíka do lesa – ať se přiučí něco novýho.‘

Zavěsil klec na suk:

‚Poslechni si, Josefe, tu žluvu – to je panečku flétnista!…‘

Zakrátko vyrážel do krajiny sám – kolikrát nikdo nevěděl, kam až se zatoulal – obcházel kukuřičné lány, kde vítr pohvizdoval na stvoly, a mizel v prérii, slunce plálo v nadhlavníku – posléze si oblíbil zátočinu řeky, vodička tady šuměla pod nízkými větvemi – usedl na pařez, vylovil špačka tužky…

‚Tatínka už zas něco chytá…,‘ sdělila paní Anna staré Bendové u necek – nemínila ovšem nervové záchvaty, neboť na venkově mistra přešly – předala pradleně manžety jako od mušinců, hustě popsané notami…

Besedníci ze ševcova zápraží se hned zajímali:

‚Mistře, jak vy tu muziku vlastně skládáte?‘

Dvořák se napřed napil…

‚To máte takhle: – – ‘ Znovu si lokl a uzavřel výklad: ‚Já vám to povím jindy.‘
Nakonec ho přece jen zvědavostí udyndali:

‚To vy opravdu víte, jak všecko bude pasovat dohromady?‘

‚Já to předem slyším.‘

‚A nikdá nic nezapomenete?‘

‚Ne, dědečku.‘

Naschvál jsem do toho vstoupil s opisem partitury:

‚Mistře, jak to myslíte tady s těmi pozouny – že najednou jako když utnou – ačkoli celý orchestr pracuje o překot?‘

‚Co zas, čerta starýho?‘ zavrčel Dvořák, zahleděl se do závěrečných linek, kam jsem ukazoval – načež prohlásil: ‚No jo, ale vy jste si nepřečet tu poznámku dole: ‚Právě přišel kabelogram ze Southamptonu, že děti plujou do Ameriky a vše zdrávo!‘‘

Namítl jsem:

‚Snad nechcete při finále symfonie oznamovat publiku, že následkem obdržení telegramu jsou pozounové party nedokončeny?‘

Mistr se usmál:

‚Tak já je holt dopíšu.‘“

 

Nečekaná inspirace:

„Stalo se, že se Dvořák jednoho večera vracel ze školy opožděně (jestliže se vyučování dařilo, zapomínal na čas – aby nemusili přerušit, nechal třeba přinést jídlo – přetáhl kolikrát lekci do tmy) a jak šel pustou, šerou chodbou konzervatoře, dolehl k němu zvláštní zpěv: jakýsi neškolený baryton si broukal jímavou píseň – její neobvyklá tónina i rytmické členění Mistra rázem zaujaly… Rozhlížel se, odkud se nápěv nese – nakoukl za roh: a spatřil černocha, který mokrým hadrem na dlouhém smetáku stíral chodbu – zpíval si k práci…

Překvapením se oba zarazili.

‚Vemte to ještě jednou!‘ přikázal Dvořák.

Uklízeč přelétl pohledem dlaždice:

‚Zůstala někde šmouha?‘

‚Tu písničku! Co jste zpíval.‘

‚Ale která to byla?…‘ černochovi leknutím selhala paměť – zaboha si nemohl nic vybavit: ‚Kdybyste mě rozkrájel!…‘

‚Tak si myslete, že tu nejsem.‘

Mistr zkusil pomoci mu úryvkem melodie – černoch se chytil. Sotva však kousek odzpíval, Dvořák znovu vybafl:

‚Kýbl počká – pojďte se mnou!‘

Odvedl si uklizeče k sobě domů – zatáhl ho do salonu, začal z něj u klavíru tahat vše, co umí: černoch zřejmě předtím pracoval někde v Louisianě jako česáč bavlny – ovládal vesměs ‚work-songy‘ z plantáží – dr. Dvořák hned zkoumal, jaký by k dráždivým synkopám pasoval doprovod, vzrušeně se dohadovali, Mistr měl nadšením zježené vousy…‘“

 

Před cestou zpátky domů, do Čech:

„V noci si povídal s drozdem:

‚Josefe, jsem jako ty – nemůžu z klece: Amerika je uhrančivá – smolná doba přejde – neměl jsem vytrvat?‘

Otevřel ptáku dvířka:

‚Jsi kus mý duše: zůstaň tu za mne…‘

Pustil drozda na svobodu.“

Příští týden na shledanou nad stránkami dalšího ze zapomenutých knižních pokladů.

(pokračování)