Na papíře mohla dramaturgie zahajovacích koncertů České filharmonie působit téměř jako hra s čísly. První houslový koncert Dmitrije Šostakoviče nese opusové číslo 77, po přestávce následovala Sedmá symfonie Antonína Dvořáka. Podstatnější spojení mezi oběma skladbami však leží hlouběji. V obou případech jde o díla, v nichž se jejich autoři rozhodli vystoupit z role, kterou jim přisuzovalo okolí. Dvořák z obrazu autora především slovanské hudby, Šostakovič z mantinelů sovětské představy optimistického a snadno srozumitelného umění. Česká filharmonie obě tato díla uvedla pod taktovkou svého šéfdirigenta Semjona Byčkova.
Jak bude tato dramaturgie fungovat si mohla Česká filharmonie ověřit ještě před zahajovacími koncerty, kdy se stejným programem navštívila Skandinávii. Už tam původně avizovanou Janine Jansen ze zdravotních důvodů nahradila japonsko-kanadská houslistka Karen Gomyo.
Záskok nebo jasná volba?
O Karen Gomyo se v souvislosti se zahajovacími koncerty mluvilo jako o nečekané náhradě. Z čistě organizačního pohledu o tom není pochyb, ale z uměleckého hlediska je takové označení spíše zavádějící.
Karen Gomyo má k Šostakovičovu koncertu dlouhodobý a velmi osobní vztah. Již ve čtrnácti letech s ním absolvovala konkurz Young Concert Artists, který o rok později vyhrála. S Českou filharmonií hrála tuto skladbu už v době covidových omezení.
Na Zahajovacím koncertě 1. září 2026 byla tato zkušenost slyšet. Nešlo jen o efektní virtuózní střet sólisty s mohutným orchestrálním předivem, ale spíše o mimořádně soustředěnou spolupráci, v níž se sólový hlas stával součástí komplikovaného orchestrálního organismu, což výborně vystihovalo povahu partitury.
Šostakovič svůj První houslový koncert komponoval od léta 1947 do března 1948, v době, kdy byl nařčen z takzvaného formalismu. Byl označován za profesně nezpůsobilého, zbaven titulu profesora na Moskevské a Leningradské konzervatoři a propuštěn. Jeho díla se pak nesměla hrát, proto koncert věnovaný Davidu Oistrachovi čekal na svou premiéru dlouhých 7 let. Premiéra se uskutečnila až 29. října 1955, dva roky po Stalinově smrti, s Oistrachem a Jevgenijem Mravinským.
Housle jako lidský hlas
Úvodní Nokturno je jednou z těch vět, na nichž se poměrně rychle ukáže, zda má interpret potřebu Šostakovičovy emoce konstruovat, nebo je skutečně cítí. Gomyo jasně ukázala druhou možnost. Její tón byl nosný a barevný bez přehnané expresivity. Vibrato neznělo v každém tónu, ale pomáhalo budovat frázi a stupňovat její vnitřní napětí.
Semjon Byčkov pod sólovou linkou držel orchestr spíše v pozadí. Nezahlcoval ji, ale také orchestrální hlas neredukoval na pouhý doprovod. Role sólisty je v Šostakovičově koncertu nepřetržitá, fyzicky vyčerpávající a především formotvorná.
Ve druhé větě (Scherzo) se výraz sólistky radikálně proměnil. Ostře řezaná rytmika a groteskní charakter už od houslistky vyžadují nejen technickou suverenitu, ale schopnost neztratit při vysokém tempu srozumitelnost fráze. Gomyo zde hrála s velkou přesností levé ruky a razantní, ale stále kontrolovanou artikulací smyčce. Právě ve Scherzu zaznívá také Šostakovičův hudební podpis D–Es–C–H a do hudebního materiálu vstupují motivy spojované s židovskou hudbou.
V několika okamžicích se přitom souhra sólistky s orchestrem přiblížila hranici, kdy extrémní energie začala převažovat nad absolutní kompaktností.
Passacaglia bez sentimentu
Těžiště koncertu přichází ve třetí větě. Šostakovič zde sáhl k historické formě passacaglie, v níž se neměnný basový základ postupně obaluje dalšími hlasy, což se zde mění v emocionální centrum celého díla.
Právě zde bylo provedení nejsilnější. Gomyo nepřetavovala závažnost partitury v plytký sentiment. Síla její hry spočívala naopak v koncentraci, přesné intonaci a schopnosti udržet dlouhý oblouk i v nejtišších dynamických hladinách.
Passacaglia přechází do monumentální sólové kadence, která je pravým opakem konvenční virtuózní exhibice. Trvá dlouhé minuty a sólista v ní zůstává sám s materiálem, který postupně znovu skládá předchozí konflikt celého koncertu. Gomyo tuto gradaci vystavěla bez sebemenšího zaváhání.
Z tohoto vypětí vyrůstá závěrečná Burleska. Byčkov zde dokázal orchestr rozpohybovat do jiskřivého tempa a výsledkem byla závěrečná gradace, v níž se dravost spojila s groteskností místo pouhé efektnosti.
Publikum následně odměnilo sólistku bouřlivým potleskem ve stoje. Její výkon byl skutečně přesvědčivý s hlubokým porozuměním skladatelovy vize.
Dvořák bez idyly
Po přestávce patřilo pódium již jen samotnému orchestru s jeho šéfdirigentem a hudbě, která má pro Českou filharmonii významnou roli. Sám Antonín Dvořák stál 4. ledna 1896 před Českou filharmonií při jejím prvním veřejném koncertu a Dvořákova hudba patří od té doby k jejímu základnímu repertoáru. Samotnou Sedmou symfonii provedla Česká filharmonie během své historie více než čtyřistakrát.
Vznikala mezi prosincem 1884 a březnem 1885 na objednávku londýnské Philharmonic Society a Dvořák sám dirigoval její světovou premiéru 22. dubna 1885 ve St. James’s Hall. Usiloval o závažnější, koncentrovanější symfonickou výpověď, než s kterou byl v zahraničí dosud nejčastěji spojován, výpověď, ve které by se ve své vizi více přiblížil svému celoživotnímu vzoru Johannesu Brahmsovi.
Česká filharmonie se Semjonem Byčkovem natočila ve spolupráci s nakladatelstvím Pentatone Sedmou, Osmou a Devátou symfonii v Rudolfinu k Roku české hudby. Někteří recenzenti Byčkovovi tehdy vyčítali, že někdy příliš uhlazuje specificky českou rytmickou ostrost ve prospěch univerzálnějšího symfonického zvuku.
Na zahajovacím koncertě 1. září 2026 to však vypadalo, že Byčkov v této tradici pokračovat nebude. Byčkov volil spíše živější tempa a dynamické oblouky stavěl do bouřlivé masivní gradace, které dodávaly zvuku patřičnou dávku dramatičnosti.
Zároveň se právě zde ukázala i možná slabina takové koncepce. V největších forte se zvuk orchestru místy natolik zahustil, že některé vedlejší hlasy a doprovodné figury ztrácely svou průzračnost. Nechyběla však ani líbezná místa a tanečnější odlehčení, která navozovala harmoničtější atmosféru.
Místy dal dirigent přednost plénovému monumentálnímu zvuku před jemnějšími diferenciacemi. Právě zde ale bylo zároveň možné slyšet, jak se Byčkovův vztah k českému repertoáru během let proměnil: méně sentimentu, méně potřeby romanticky „domalovávat“, více důvěry v samotnou strukturu partitury.
Pro Semjona Byčkova, který v roce 2026 vstupuje do své deváté a předposlední sezony v čele České filharmonie, měla kombinace Šostakoviče a Dvořáka téměř osobní logiku. Jedna hudba patří k jeho původní kulturní zkušenosti, druhá k tradici orchestru, který od roku 2018 vede. Zahájení 131. sezony tak nebylo jen slavnostním večerem dvou repertoárových klenotů, ale poměrně přesným obrazem toho, kam se jejich společná interpretační cesta dostala.
Česká filharmonie: Zahajovací koncerty
1. září 2026, 19:30 hodin
Rudolfinum — Dvořákova síň, Praha
Program
Dmitrij Šostakovič: Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll, op. 77 (39′)
Antonín Dvořák: Symfonie č. 7 d moll, op. 70 (35′)
Účinkující
Karen Gomyo – housle
Semjon Byčkov – dirigent
Česká filharmonie
