Pojem rituál pochází z latinského ritus, což znamená řád, obřad či zvyk a jeho kořen pravděpodobně pochází ze staroindického sanskrtu, kde ṛta označuje vše, co je v souladu s kosmickým řádem nebo s řádem obecně. Ve všech kulturách existuje komplex rituálů vztahujících se ke smrti jako k jednomu z nejvýznamnějších přechodových okamžiků – rites of passage. Podle Mircei Eliada význam a hodnota lidských činů vycházejí z toho, že reprodukují prvotní čin, opakují mýtický příklad daný bohy, předky nebo hrdiny ve starých dobách, na počátku času. Toto vědomé opakování původních gest je projevem primární ontologie.
Různé kultury se se svými blízkými loučí různě. Některé rituály trvají celé dny, zatímco jinde se smrt zasazuje do rytmu každodenního života prostřednictvím zpěvu, tance, sdílení jídla či dlouhého období bdění. Naše euroamerická kultura se s odchodem vyrovnává spíše stručně. Máme jeden obřad, proběhne několik hodin kondolencí, oblečeme si černé oblečení a je po všem. Jenže všichni, kdo jsme někoho ztratili, víme, že lidský žal má jinou časovost. Psychologie mluví o fázích popírání, hněvu, smlouvání, bezmoci a smíření. Jde tedy o dlouhodobý proces. S ním ovšem instituce pohřebnictví ani společnost nepočítají. Pohřebnictví je služba hygienicky kontrolovaná, administrativně regulovaná, ekonomicky optimalizovaná, rozloučení probíhá rychle, čistě a efektivně, vše je podřízeno racionalizaci a logice průmyslového provozu. S možností po pohřbu truchlit společnost nepočítá. Pohřeb proběhne dřív, než se truchlící dostane k prvnímu uvědomění, že ztrátu nese, pak je znovu hozen do kolotoče světa, bez možnosti se se ztrátou vyrovnat na spirituální úrovni. Prostor pro rituály, které by odrážely hloubku lidského prožívání v naší tzv. civilizované společnosti řízené pouze racionalitou, efektivitou a ziskem chybí.
Na tento problém upozorňuje také inscenace Heleny Urban, která vznikla jako autorský projekt, osobní i umělecká reakce a hluboká výpověď o zranitelnosti a křehkosti bytí, která přetne životy a se syrovostí nám ukáže, jak závisíme jeden na druhém, i když společnost se nám snaží namluvit opak. Je inspirovaný konceptem druhého pohřbu a rituálem rozloučení a Helena se skrze ně pokouší se ztrátou vyrovnat. Tanečník Jan Razima spolu s ní hledal formu, jak vytvořit tento druhý pohřeb, prostor pro prodloužení prožití fází smutku a truchlení a zároveň symbolické uzavření této etapy života.
První obraz inscenace nás přenáší do prostředí spa-rezortu, slyšíme meditativní hudbu, dvě postavy leží na lehátkách v působivých bílých lesklých maskách, které však překvapivě opravdu původně sloužily pro lifting obličeje ve wellness službách. Masky fungují jako mezní znak, gesto, kterým performeři vstupují do rituální situace. S jejich zhasnutím a rozsvícením se mění status protagonistů. Už nejsou pouze civilními postavami na jevišti, ale nachází se ve zvláštním prostoru, kde mohu být někým jiným. Někdy zůstávají sami sebou, jindy zosobňují Natálku nebo další postavy. Maska je tak nástrojem proměny identity a zároveň dává divákovi jasný signál, že se zde mísí přítomní i nepřítomní, živí i mrtví. Ronald L. Grimes zdůrazňuje, že rituál nelze považovat za symbol, ale za tělesný akt, který proměňuje kvalitu přítomnosti. Nasadit masku znamená provést fyzický úkon — zakrýt si obličej, změnit dech, změnit držení těla. Už tento samotný pohyb těla vtahuje performerku a performera do jiného modu bytí, jde o skutečný tělesný přechod, který dává vzniknout rituální situaci. V představení se objevuje rytmus nádechů a výdechů, slyšitelné dýchání, zpomalení tempa. To vše vtahuje diváky do atmosféry lázní jako místa očisty a klidu a zároveň jako symbolického prostoru přechodu mezi životem a smrtí. Dialogy, doprovázené přesnými gesty, oscilují mezi intimitou a lehkostí, mezi smíchem a přiznáními. Vzpomínka na zkoušení a na modřiny, které jsou důsledkem práce tanečníka, přátelské škádlení o vztazích, filozofické tázání po smyslu umělecké práce, dialog o těle a sebepoškozujících myšlenkách, sdílení zkušenosti ze sálu a inspirace, ironicky i bolestně přiznaná závist a pocit stárnutí.
Tyto dialogy jsou protkány choreografiemi, písněmi, tanečními odkazy. Někdy zazní hudba z telefonu, jindy taneček na melodii Kiss Me nebo zpěv Shirley Bassey. Hudba zde není ilustrací, ale impulsem k přechodu, třeba od slova k pohybu, od civilního k rituálnímu. Každá scéna končí gestem „switch“, což je vypnutí masky, výměna rolí, návrat k hledání správné pozice. Tento mechanismus zdůrazňuje, že truchlení není lineární, že se stále vracíme, přepínáme a zkoušíme jinou perspektivu. Tento aspekt souvisí i s Grotowského myšlenkou via negativa, což znamená, že divadlo není předvádění, ale odblokování, návrat k tělu jako zdroji. Grimes, který s Grotowským pracoval, vidí právě v tělesné citlivosti klíč k rozpoznání okamžiku ritualizace. V představení Heleny Urban se tělesná přítomnost performerů stává samotným médiem rozloučení.
Helena to vyjadřuje jasně: „Až teď, po čase, kdy bylo možné projít vlastními cestami zármutku, jsme připravili rituál druhého pohřbu – to, co jsme dříve udělat nemohli.“
Druhá část inscenace se proměňuje v obřad. Helena s Janem staví na scéně obřadní místo, přinášejí tyče, spojují sedačky, zakrývají je látkou. Z civilního prostoru lázní se stává prostor pro vykonání rituálu. Některé úkony dělají jeden pro druhého, jiné pro diváky. Čerpají z desítek tradic a vybírají to, co jim je blízké. Některé tance či fyzické akce nám mohou připadat povědomé, některé překvapivé, některé jako by zmizely dřív, než se rozvinou nebo byly schválně naznačeny a nedořečeny, stejně jako náznaky kostýmů a dalších rekvizit, jež tvoří spíš směs různých odkazů, než jednu pevnou lineární rituální linku s jasným vyvrcholením a katarzí. Každopádně prostorově i fyzicky můžeme poznat jasné odkazy na súfijský tanec dervišů, egyptský tanec tahtíb s dřevěnými holemi s rozšířeným koncem, nebo kalaripayattu, což je indické bojové umění s tanečními prvky. V části, kdy jde o manipulaci jedné postavy s druhou lze usuzovat na tradiční japonské loutkové divadlo bunraku. Jan Razima pak v působivém sólu, věrný technikám současného tance, jako by klouzal na vodě.
Současný tanec nebo pohybové divadlo může, a také se to děje, v dnešní společnosti suplovat funkci rituálů. Tím, že tabuizujeme smrt a truchlení a pozůstalí často zůstávají izolovaní či bez spirituální podpory, umění zde může zastávat jedinečnou roli. Vytváří komunitu, která sdílí, co by jinak zůstalo potlačeno. Témata, která se dotýkají tabuizace truchlení, rozloučení a smrti, konkrétně dětí, přináší do prostředí českého současného tance např. také Markéta Vacovská. Toto loučení je skutečné a tím pomáhá nést tíhu, oživuje estetické prvky, prožitek silných afektů a nabízí prostor pro existenciální reflexi. Vědomí si vlastní smrtelnosti je velmi složitá struktura myšlenek, představ a pocitů, jež u zdravého člověka doprovází varující strach a zřejmé přání zůstat na živu. Tanec a fyzické divadlo jsou médium, skrze které se rituál může projevit jako součást větší události, spojený s hudbou, náboženstvím, magií či institucionálními obřady. Ve velkých městech se žal stal soukromou záležitostí a truchlící pozůstalý bývá izolován a vyloučen ze společnosti. Současný tanec znovu aktivuje rituály ve světě, který o ně přichází. Zájem umělců o zkoumání rituálu v současném tanci a umění roste a potvrzuje, že tanec a komunity, které skrze něj vznikají, mají mimořádně silný sociální přesah.
Zdroje:
- Helena Urban, Scénář k inscenaci (strojopis, 2024).
- Martin Pehal, Rituál a tělesnost: ritologie Ronalda L. Grimese, Theatralia 17:1 (2014).
- Victor Turner, From Ritual to Theatre: The Human Seriousness of Play (1982).
- Mircea Eliade, The Sacred and the Profane (1957); The Myth of the Eternal Return (1949).
Dočasná Company: Zatmění slunce
16. září 2025, 19:30 hodin, KD Mlejn
Koncept / režie: Helena Urban
Dramaturgie: Jana Stárková
Režijní supervize: Viktor Černický
Hudba / sound design: Martin Hůla, Sára Vosobová
Scénografie / kostýmy: Josefína Holcová
Light design / technické zajištění: Vojtěch Brtnický
Voiceover: Kristýna Dámová, Jan Řezníček
Producenti / produkce: Natálie Matysková, Helena Urban, Dočasná Company
Podpory / partneři: KD Mlejn, Tantehorse, Studio ALTA, Žižkostel, Magistrát hl. m. Prahy, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury ČR
Performeři
Helena Urban, Jan Razima
Premiérové uvedení: 17. září 2025 od 19:30 v KD Mlejn, Praha
Předpremiéra (pro přátele / blízké): 16. září 2025
