Závěr Litomyšle s výstřely z děl, ale i s hromy a blesky

Jiří Fuchs, 10.07.2012 12:50

Smetanova Litomyšl je velkolepý festival. Finále jeho 54. ročníku netvořilo operní představení, ale symfonický koncert. Tato pocta byla organizátory festivalu svěřena Symfonickému orchestru Českého rozhlasu v Praze a dirigentu Liboru Peškovi, jehož patrně není třeba hudebnímu publiku blíže představovat. Opětovně vyprodané auditorium II. zámeckého nádvoří litomyšlského zámku přilákala patrně nejen atraktivita velkého symfonického orchestru, ale také zvolený program. Ten byl postaven na mottu „Největší symfonické maličkosti“, což by se dalo též didakticky přeložit jako skladby vyššího populáru. Ovšem vyjma závěrečné Čajkovského Slavnostní předehry 1812, op. 49. Ta se nedá již nazvat „maličkostí“. Tou již tento epos není, ani oním vyšším populárem. Tam by se snad dalo zařadit Italské capriccio, vysoce populární „hit“ Čajkovského, leč jeho Slavnostní ouvertura je dílo příliš závažné, srovnatelné s Mistrovou fantazií Romeo a Julie, ale i s jeho symfoniemi. Byť dokonalosti 5. a 6. symfonie ještě v rozvíjení motivické práce nedosahuje. Myslím, že provedení této velkolepé skladby bylo významným magnetem pro publikum.Leč nepředbíhejme. První část večera byla postavena na oněch „maličkostech“. Z nich zaujala zejména Sukova Píseň lásky op. 7, ovšem v orchestraci dr. Václava Smetáčka, neb originál autora byl psán pro klavír. Houslové sólo zahrál výborně, s přirozeným vibratem, koncertní mistr orchestru Vlastimil Kobrle. Za zvláště vydařenou skladbu prvé části bych řadil Východ slunce Viléma Blodka, de facto intermezzo z jeho jednoaktové opery V studni. Smyčce se zde skutečně rozehrály do nádherně jednotného legata, i dřeva se již nehledala, jako v Griegově tolik populární Solvejžině písni (známa je však více ve vokální verzi). Ve skladbě Na perském trhu Alberta Ketélbeyho bylo půvabné, jak hráči orchestru dobře suplovali sbor, a podtrhuji, že docela zvukově solidně! Šavlový tanec Arama Chačaturjana sklidil oprávněné ovace, podobně jako Let čmeláka Rimského – Korsakova. Obě skladby bývaly v hudební výchově poslechovými didaktickými skladbami v základních školách, a tak si starší generace nostalgicky připomněla mladá léta. Leč, jak jsem sledoval, i u zcela mladých posluchačů tyto skladby z ruské a posléze sovětské klasiky (Chačaturjan) vzbudily značnou pozornost! Patrně jim byla dlouho „utajována“… Humoresku Antonína Dvořáka, ani Poem Zdeňka Fibicha asi není třeba akcentovat nikomu. Podobně i Espaňa, rapsodie pro orchestr od Emmanuela Chabriera, je skladba znějící přečasto na kolonádních koncertech lázeňských symfonických orchestrů. Už jsem myslel, že Smetana je trochu zapomínán. Chyběla mi některá z jeho polek. Tak alespoň Skočnou z Prodané nevěsty byl připomenut. Asi se moc nezkoušela. Někdo z dvaadvaceti houslistů nedočkavě skočil do rozvíjení cesty k hlavnímu motivu, jiní však odolali. Ani souhra hlavního tématu nebyla zcela jednotná. To operní orchestr z Olomouce měl nahráno lépe. Patrně Skočnou hrají prostě častěji, než rozhlasoví symfonici z Prahy. Ovšem hlavní punkt večera byl zajisté Čajkovskij, jak také jinak? Slavnostní předehra 1812 se neslýchá často. Vyžaduje příliš veliký aparát, s šestnácti ranami z kanónu (ty bývají obvykle nahrazovány bubny). Slavné vítězství geniálního vojevůdce Kutuzova nad Napoleonem roku 1812 je epicky vykresleno tématy Marseillaisy i staré ruské hymny „Bože, cara chraň“. Je to vlastně přesně 200 let od této pro Rusko tak velevýznamné události. V programu festivalu jsem si přečetl, že údajně před sto lety zahájil Napoleon útok!? Možná byl tedy program připravován s předstihem století, tak to je ovšem ta správná anticipace…. Nicméně aby humoru nebylo málo, tak nad Litomyšlí opět začala docela silná bouřka. Ne až taková jako při Jakobínu (ten musel být zrušen po 1. dějství), ale stačila. V dynamicky úsporném začátku byl pro silně bubnující déšť do plachtoví střechy orchestr sotva slyšet, když crescendo a tektonický vývoj skladby dospěl do střední dynamiky. To již ale déšť opětovně místy pronikal shora nechtěným „vodopádem“ do publika. Jenže Čajkovskij byl prostě zajímavější. Jen jedna dvojice „zbaběle“ utekla před padající vodou, ostatní zasažení statečně zůstali. Mnozí duchapřítomně roztáhli deštníky. Ti, co byli hezky před vodou skryti na arkádách, se jen škodolibě usmívali, jak oni jsou „za vodou“, zatímco ti dole v auditoriu „pod vodou“. Ale co platno, k orchestru nastoupilo u Čajkovského k velkému symfoňáku navíc 25 hráčů na dechové nástroje z Ústřední hudby Armády České republiky. V historickém obleku z roku 1812 se k úžasu publika představil i dělmistr David Kočka a Valentina Skuhlina, asistentka dirigenta pro externí efekty… To ale zní krásně, co? Když v nádherném vývoji skladby k apoteóze finálního střetu témat, které Libor Pešek vystavěl monumentálně, došlo k velkolepému vrcholu, dávala elegantně Valentina Skuhlina pokyny k dělbuchům. Nejprve se ozývaly grandiózně a s žesťovými nástroji vytvořily mocné fortissimo (ano, oni piana opravdu neznají, jak si po koncertě hlučně sdělovali u svého autobusu, to vystihli přesně), jaké se neslýchá často. Postupně dělbuchy už ztrácely rytmus. Uvadaly. A šestnáct jich nebylo. Asi docházel střelný prach. Bouřka nad Litomyšlí ale krásně dělbuchy doplňovala, ba i předčasně již v začátku se ozval mohutný dozvuk hromu. A tak i přírodní živly znásobily účinky mohutného aparátu, který pod taktovkou pana Peška grandiózně vyhmátnul vrchol této invencí doslova nabité skladby. Však také nadšené publikum propuklo ve frenetický aplaus vstoje. Bylo proč. Tohle se opravdu slýchá jen vzácně! Oslava ruského vojevůdce Kutuzova se Čajkovskému vydařila skvostně. A Češi pro ni vždy v souladu se svojí historií vždy měli víc než jen pochopení a sympatie. Publikum šílelo v té správné až „fotbalové“ vřavě. Libor Pešek to jistě očekával. A tak následoval přídavek, který je maličkostí nad jiné populární. Radeckého marsch Johanna Strausse staršího, jímž Vídeňská filharmonie končí své koncerty na Nový rok. Tento populární pochod byl Straussem napsán v roce 1848. Takže jsme se loučili na Smetanově Litomyšli připomínkou časů ještě hluboké rakouské monarchie, kdy Smetanovi bylo pouhých 24 let. Někteří posluchači litovali, že se nepřidalo 25 dechařů z armády České republiky (asi přídavek neměli secvičený). Závěr koncertu a tím de facto celého letošního festivalu pozoruhodné úrovně, se stal velikým aplausem Liboru Peškovi. Dirigentovi, který se zasloužil o propagaci české hudby v zahraničí jako málokdo jiný. Dirigentovi, který se dnes řadí mezi legendy českých dirigentů a je ve stejné kategorii, jako byl Karel Ančerl, Václav Smetáček, Václav Neumann, Jaroslav Krombholc či Zdeněk Košler. Ale abych nezapomněl na Aloise Klímu, dirigenta, který dovedl ve svém mnohaletém působení rozhlasové symfoniky na špičkovou úroveň, podobnou orchestru FOK a zásluhám dr. Václava Smetáčka. Bylo až dojemné, jaký dík obecenstvo devětasedmdesátiletému umělci Liboru Peškovi vzdalo. A jistě ne pouze za tento velmi úspěšný koncert.

Smetanova Litomyšl 2012
(závěrečný koncert)
Největší symfonické maličkosti
Dirigent: Libor Pešek
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Členové Ústřední hudby Armády České republiky – velitel hudby pplk. Jaroslav Šíp
Společnost přátel dělostřelby Jihlava
8. července 2012 II.zámecké nádvoří Litomyšl

program:
– Edward Elgar: Pochod č. 1 D dur z cyklu Slavnostních vojenských pochodů, op. 39
– Edvard Grieg: Solvejžina píseń (3. dějství), V síni krále hor (2. dějství) ze scénické hudby ke hře Henrika Ibsena Peer Gynt
– Josef Suk: Píseň lásky z cyklu Šest klavírních skladeb, op. 7, č. 1
– Vilém Blodek: Východ měsíce, intermezzo z opery V studni
– Albert William Ketélbey: Na perském trhu, intermezzo
– Zdeněk Fibich: Poem ze selanky V podvečer, op. 39
– Aram Chačaturjan: Šavlový tanec z baletu Gajané
– Aaron Copland: Tancovačka z baletu Rodeo
– Leonard Bernstein: Candide, předehra
– Antonín Dvořák: Humoreska Ges dur, op. 101, č. 7
– Emmanuel Chabrier: España, rapsodie pro orchestr
– NIkolaj Rimskij-Korsakov: Let čmeláka z opery Pohádka o caru Saltánovi
– Bedřich Smetana: Skočná z opery Prodaná nevěsta
– Petr Iljič Čajkovskij: Slavnostní předehra 1812, op. 49