Závěrečný koncert Hudebního fóra Hradec Králové nabídl premiéru skladby psané pro Colina Currieho

Všechna tři díla uvedená na Hudebním fóru Hradec Králové jsou nedávného data – vytvořena a rovnou též premiérována během let 2018 a 2019. Jako sólistu Koncertu pro bicí se podařilo získat současnou světovou špičku Colina Currieho, pro něhož Andy Akiho skladbu psal, takže jsme ji měli možnost slyšet v autentické podobě a navíc jako první publikum živě v Evropě (premiéra proběhla ve Spojených státech). Skladba předkládá všem zúčastněným – sólistovi, orchestru i posluchačům – pestrou paletu nápadů, napínavý hudební proud, který nepřipouští zbloudění pozornosti nebo nudu. Akiho je sám bubeník s kořeny v non-artificiální hudbě, odkud si nese přirozené přesvědčení – tak to slyším z jeho hudby – že zabývat se hudbou jakýmkoliv způsobem je zábava a člověku to dává pocit svobody. Je to také hodně o vztazích a komunikaci, svědčil o tom trvalý raport mezi sólistou, dirigentem a orchestrem (s výjimkou třetí části díla, v níž orchestr umlká – ale to je vlastně také vztah sui generis). Sólista je ve skladbě artistou, jehož virtuozita je obdivuhodná, avšak zapojením dalších hráčů na bicí v rámci orchestru nikoliv stavěná na odiv. Charakter hudby je z větší části hravý, intuitivní, připomíná fixovanou improvizaci.

Skladba má čtyři části, v každé hraje sólista na jiné nástroje. V první na keramické jídelní misky různých designů vyladěné do dvanáctitónové řady, přičemž si Colin Currie k provádění této skladby vypracoval osobitou techniku hry jídelními hůlkami. Blýsknout se s ní měl příležitost i v krátké kadenci. Zatímco v první (a posléze i čtvrté) části generuje sólista i orchestr (!) proměnami rytmů a technik hudební živel, který je nutno zkrotit jen do té míry, aby se dal zapsat do partitury, druhá má klasičtější charakter daný marimbou jako sólovým nástrojem, volnějším tempem a legaty orchestru. Třetí část je v partituře nazvána interludiem, sólista hraje na dětské piano a vede vtipem sršící dialog s houslistou – v Hradci s koncertním mistrem Václavem Zajícem, ve čtvrté části přechází ke xylofonu a zvonkohře. Průběžně – s výjimkou druhé věty – včleňuje další nástroje: plechové misky, skleničku, „kopák“ a bubínek.

Zmíněná živelnost byl jistě autorův záměr, ale není to lehké hraní, a že skladba v Hradci zazněla skutečně jako smršť rytmických struktur, z nichž se spontánně rodí melodické motivky, bylo díky výborné souhře, v níž se orchestr a sólista pod vedením Andrease Sebastiana Weisera drželi. Orchestr rozhodně nebyl jen doprovodným tělesem, nýbrž velmi akčním partnerem. Zpětně mi vlastně skladba evokuje tanec – ne, že by se na ni dalo tančit, ale hudba sama tančila, nikde žádný propad. A reakce publika tomu odpovídala.

Po přestávce následovala v české premiéře nová skladba Steva Reicha. Jeden z otců hudebního minimalu a v současné době jeden z nejrespektovanějších žijících skladatelů takzvané vážné/klasické hudby má zjevně dokonale osvojené řemeslo, jak napsat hudbu, aby fungovala interpretům i posluchačům. Je za tím samozřejmě jeho celoživotní tvůrčí proces, takže je to současně hudba stylově osobitá, autorství rozpoznatelné po několika prvních taktech. Dokonce i v titulu je to typický Reich – Hudba pro ansámbl a orchestr, žádné mimohudební asociace, možná trochu odkaz na formu concerta grossa. V rámci orchestru je vyčleněn soubor dvaceti hudebníků a apartně polarizovaný hudební proud sleduje obloukovou formu okopírovanou z autorovy o něco málo starší skladby Runner – pět attacca částí diferencovaných změnami rytmické pulzace: v šestnáctinách, osminách, čtvrtinách, osminách a šestnáctinách.

Osobně mě nejvíc zaujala poslední skladba večera (uvedená rovněž v české premiéře), Sustain od Andrewa Normana – a to od prvních tónů. Rozměrná úvodní plocha části, která se pak vrací v deseti dalších čím dál více modifikovaných verzích, by při poslechu se zavřenýma očima mohla působit jako generována elektronicky, čímž je toto dílo ryze soudobé, spjaté s minulostí pouze použitými prostředky. Norman s elektronikou nepracuje ani v této ani v jiných svých skladbách, ale bez obecné poslechové zkušenosti s elektroakustickým hudebním médiem – byť na nevědomé rovině – by se ke zpracování orchestrálního materiálu způsobem, který zvolil v této skladbě, patrně neuchýlil. Odrazovým můstkem jsou dva klavíry ve čtvrttónovém ladění od sebe (na festivalu klavír a Clavinova), po jejichž motivku následují vlny orchestrálního zvuku místy s úchvatným prostorovým efektem. Záchytných okamžiků je ve skladbě víc (například když v duu flétny a vibrafonu vyklíčí jakoby z éteru melodický motivek), fascinující je rovněž závěr avízovaný aleatorickou plochou a ústící do bezhlasé hry smyčců. Hradečtí filharmonikové prezentovali Normanovo dílo pod Weiserovou taktovkou s hypnotickou uhrančivostí, čímž jen opakovaně dokázali, že patří k našim nejschopnějším orchestrům.

Na třech koncertech Hudebního fóra Hradec Králové jsme se potkali se soudobou hudbou v rozměru orchestrálním i vokálním a závěrečný koncert navíc vynesl to, co je v moderní hudbě počínaje 20. stoletím jedinečné – emancipaci bicích a s tím související rytmické složky a elektroniku. Otázkou však zůstává, zda jsou tři koncerty ještě festivalem. Škoda také, že se rozvolnila symbióza hradeckého Fóra s Českým rozhlasem, který dříve vysílal všechny koncerty přímým přenosem. Letos takto zprostředkoval jen první koncert, další dva míní odvysílat ze záznamu. Autenticita přímého přenosu je nezastupitelná, vyjadřuji tedy naději, že se naše veřejnoprávní médium k možnosti nabídnout posluchačům české premiéry skladeb krátce po jejich uvedení na některé světové koncertní scéně zase vrátí.

F3 – Colin Currie; třetí koncert Hudebního fóra Hradec Králové
16. listopadu 2021, 20:00 hodin
Sál Filharmonie Hradec Králové

Program:
Andy Akiho: Koncert pro bicí nástroje
Steve Reich: Hudba pro ansámbl a orchestr
Andrew Norman: Sustain

Účinkující:
Colin Currie – bicí nástroje
Václav Zajíc – housle
Filharmonie Hradec Králové
Andreas Sebastian Weiser – dirigent