Letošní ročník Melodramfestu, v pořadí již dvacátý osmý, je již minulostí. Proběhl v různých sálech v Plzni a v Praze, kde byly organizovány koncerty k uctění památky Soni Červené, životního jubilea Josefa Vejvody, koncert melodramů též připomněl 10. výročí vyhlášení Plzně městem kultury 2015.
Konala se mezinárodní kompoziční soutěž, ve které byla teprve podruhé za své čtyři ročníky udělena první cena (Martin Mosch). Na pódiích Melodramfestu excelovali známí herci Dita Hořínková, Marta Hrachovinová, Filip Sychra a Jan Krafka či klavíristé Daniel Wiesner a Filip Martinka. Na koncertech vystoupil rovněž Orchestr Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni či Severočeská filharmonie Teplice. Obě umělecká tělesa hrála pod vedením Jiřího Petrdlíka, osvědčeného dirigenta symfonických melodramů. Interpretaci textu všech provedených kompozic režijně ztvárnila Věra Šustíková, která se ve své celoživotní dráze umělecky a vědecky věnuje koncentrovaně tomuto žánru. V příštím roce oslaví jmenovaná paní režisérka významné životní jubileum a 30 let své umělecké činnosti.
Existence festivalu Melodramfest je závislá na dotacích především státních institucí a jejich vstřícném postoji při jeho organizaci. Prostory pro koncerty jsou pravidelně situovány na Pražské konzervatoři, Hudební a taneční fakultě AMU v Praze, v Národním muzeu (konkrétně v Českém muzeu hudby), svá pódia poskytuje Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni, letos se poprvé konal koncert v sále městské části Praha-Zbraslav. Sledovaný žánr a jeho úspěšné soudobé skladatele dále připomněla mimo rámec festivalu rozhlasová stanice Vltava ve dvoudílném pořadu (red. Jana Davidová-Kracíková).
Melodramfest je pořádán v rámci činnosti Společnosti Zdeňka Fibicha. Jeho ústřední postavou je tedy uvedený český romantik. K provedení Fibichových děl jsou podle konkrétního dramaturgického záměru připojovány skladby jeho současníků a následovníků. Festival otevírá širokou náruč hudbě 20. a 21. století, vítězné kompozice skladatelské soutěže jsou dokonce vydávány tiskem.
Do závěrečného koncertu letošního Melodramfestu byly zařazeny melodramy Edvarda Griega a Jeana Sibelia. Odrážely Fibichův zájem o kulturu zemí severní Evropy. Z díla samotného českého klasika pak byla zařazena jeho Symfonie č. 2 Es dur. V podání Marty Hrachovinové zazněl rozsahem nevelký melodram Hraběnčin portrét od Jeana Sibelia z roku 1906. Překlad do češtiny z původního originálu Grevinnanse Konterfeje pořídila sama interpretka Marta Hrachovinová. Dílo zaznělo na koncertě ve světové premiéře v české verzi. Jeho obsahem je přívětivá sebereflexe stárnoucí aristokratky. Sibelius proto jako podklad zvolil klidné tempo smyčcového aparátu v průzračných melodicko-harmonických souvislostech. Ušlechtilé podání textu Martou Hrachovinovou vytvořilo hlavní výrazovou linii skladby, jež si u publika vydobyla neskrývané sympatie.
Dalším provedeným melodramem závěrečného večera se stala Bergliot Edvarda Griega, Fibichova současníka. Je to repertoárový kus, ze kterého se dokonce vyjímá pro samostatné provedení Smuteční pochod. Skladba žije jak ve verzi pro recitaci s klavírem, tak s orchestrálním doprovodem. Děj tohoto tragického výjevu z norských dějin v 11. století se zdá na začátku shakespearovsky laděný: Bergliot, manželka vůdce selského povstání ztrácí královou úkladnou vraždou svého muže Einara i syna Einridiho, pláče ve svém monologu nad jejich smrtí a vybízí sedláky k pomstě svých blízkých. Sama se však pomsty vzdává a chce žít sama ve svém hoři, oddělena od světa. Její rezignace je v souvislosti s předcházejícím textem sice překvapivá, ale pochopitelná.
Grieg uvedený moment velmi citlivě zachycuje též, vnímá jej pro své dílo jako zásadní, a tak od tohoto okamžiku v pozdějších vydáních předepisuje recitaci notovými hodnotami konkrétní rytmus. Jako by skladatel nechtěl recitátorovi dovolit jiné interpretační pojetí než bylo jeho záměrem. Herečka a zpěvačka Dita Hořínková se textu Nora Bjørnstjerna Bjørnsona (v českém překladu Tomáše Vondrovice) chopila s heroickým, hrdelně dobarveným hlasem. Z jejího projevu zavanul mrazivý severský vítr.
Režie navázala na interpretační směr, v jakém se objevují nahrávky originálních znění. Severočeská filharmonie byla zásluhou vedení dirigenta Jiřího Petrdlíka Ditě Hořínkové dobrým partnerem. Kdo zná klavírní verzi tohoto díla, může namítnout, že sepětí klavíru a recitace nabízí větší množství detailních příležitostí při tvoření komunikačních kanálů mezi recitátorem a doprovodnou složkou. Sledované orchestrální provedení však ukázalo, že velebnost tragiky je více v rukou orchestrální partitury. Po ukončení skladby se sálem rozléhal nadšený aplaus.
Provedení Fibichovy Symfonie č. 2 Es dur zapadá do dlouhodobého záměru Společnosti Zdeňka Fibicha postupně uvádět všechna autorova stěžejní symfonická díla i melodramy. Tak v poslední dekádě péčí této insituce byla uvedena v koncertní verzi celá trilogie scénických melodramů Hippodamie. V loňském roce byl zahájen cyklus provedení všech tří autorových symfonií.
Symfonie č.2 Es dur z roku 1892 vznikla bezprostředně po dokončení Hippodamie. Je naplněna autorovým optimismem z rozvíjejícího se erotického vztahu s Anežkou Schulzovou. Vznik skladby můžeme časově lokalizovat ve spojení s Dvořákovou Symfonií č. 9 e moll „Z Nového světa“, která byla dopsána o rok později.
Fibichův opus je plný rozhodnosti a jasu. Celý čtyřvětý pravidelný sonátový cyklus je prodchnut burcujícím motivem s tečkovaným rytmem, odvoditelným především z hlavy tématu ze Scherza Beetovenovy Deváté symfonie. Méně průkazně tento motiv funguje i v Beethovenově předehře Coriolanus.
Hudební průběh Fibichovy Druhé symfonie je však velmi svébytný. Svojí originalitou vystupuje ze změti dobové produkce. Cyklus je tvořen čtveřicí kontrastních vět, které se pohybují ve sféře vzdálených tónin vůči tónině hlavní. Největší uvolněností vůči původnímu žánru bylo obdařeno Scherzo 3. věty, které se svými běhy a nepravidelnými rytmy dosti vzdaluje beethovenskému vzoru. Naopak nejblíže k Beethovenovi se dostává věta druhá (patrně portrét Anežky Schulzové), kde se objevuje typická Beethovenova práce s obraty kvintakordů, především působivý dominantní sextakord, známý dnes také z filmové hudby k Angelice. Snaha vyhranit a individualizovat Fibichovu hudební řeč vedla dirigenta Jiřího Petrdlíka při dávkování dynamické křivky jednotlivých vrstev i při volbě artikulace jednotlivých nástrojových skupin. Uvedená strategie pak gradovala ve velkolepém finale s accelerandem a dynamickým vzepětím.
Závěrečný koncert festivalu Melodramfest přinesl velký úspěch Severočeské filharmonii Teplice za řízení Jiřího Petrdlíka, oběma recitátorkám, nemenší ocenění pak patří režisérce Věře Šustíkové. Těšíme se na příští ročník. Kompoziční soutěž bude vystřídána soutěží interpretační. Budiž to pobídkou pro eventuální účastníky.
