Závěrečný koncert MHF Leoše Janáčka v Hukvaldech a jeho roztančené finále pod širým nebem: Večer na pomezí stylů a výrazových poloh

Srdečně se se svým ředitelem rozloučili i jeho zaměstnanci, kteří tajně vyrobili velký nápis z písmen „Díky Jaromíre“, Janáčkova filharmonie Ostrava fanfárou. Publikum tleskalo ve stoje. Z vřelé atmosféry bylo vidět, že si lidé váží Javůrkova téměř padesátiletého vkladu do kultury regionu, pro který má pěstování kvalitního profesionálního umění mimořádně užitečný dopad.

Program koncertu byl koncipován ve spolupráci ředitele festivalu s dirigentem ruského původu Danielem Raiskinem (původem z Petrohradu), který nastoupí oficiálně do funkce šéfdirigenta a uměleckého ředitele Janáčkovy filharmonie od sezóny 2026/27. S orchestrem ovšem spolupracuje už delší dobu a je podle vlastních slov „fanouškem“ Janáčkovy hudby. Zajímá se také o výstavbu nového koncertního sálu ve svém novém působišti. Na koncert ovšem nezařadil Janáčka, ale díla George Gershwina a Leonarda Bernsteina, které spojuje emigrantský osud jejich židovských rodin z Ruska a dnešní Ukrajiny. Pěveckou hvězdou večera byla mladá francouzská sopranistka Axelle Saint–Cirel. V programu byla uvedena jako „lyrický soprán“, nicméně vystoupila v mezzosopránovém repertoáru a také ji takto najdeme uvedenou i na internetu. Podle místního tisku se jí poprvé v Ostravě stalo, že její portrét byl použit v propagaci na velkých billboardech.

Koncert zahájila suita z Les toreadores z Bizetovy Carmen, typicky vhodné na otevření populárního koncertu. Z YouTube jsem zjistila, že mezi mladší generací získala tato hudba popularitu ve spojitosti s úspěšnou počítačovou hrou z r. 1984 Turmoil, která je simulací podnikání v těžbě ropy. První rytmické téma znělo pregnantně, druhé lyričtější bylo poněkud nejistější. Následovala populární árie Habanera (L´amour est un oiseau rebelle“ – Láska je neposlušný pták). Árii známe jak v podání dramatických sopránů jako byla Maria Callas, tak i mezzosopranistek – například skvělé Eliny Garancy. Axelle Saint-Cirel má světlejší hlas, ale dařilo se jí ho v nižších polohách zabarvit. První expozice tématu byla jakoby rovná, ale (snad) jsem pochopila, že to byl záměr, aby výraz postupně dramaticky při opakování rozvinula. S rolí Carmen údajně vystoupila také poprvé na zahraničních operních pódiích. Mnohem více jí hlasově seděla hybná a rozpustilá árie z opery buffy L’étoile (Hvězda) francouzského autora Emmanuela Chabriera Je suis Lazuli (Jsem Lazuli). Ve francouzštině zpívá Axelle Saint-Cirel velmi artikulovaně a srozumitelně.

Na pódiu se zpěvačka objevila ještě s populární árií Summertime (Letní čas) z opery Porgy a Bess George Gershwina. Autor ji posléze upravoval, krátil. Máme ji ve sluchu spíše v řadě interpretací jazzových zpěvaček od Billie Holiday přes Ellu Fitzgerald, po nejexpresivnější Janis Joplin. Vzhledem k jejímu obsahu je to přirozený vývoj. Axelle Saint-Cirel ji vrací k původní opernější verzi. I pro můj sluch, díky jazzovým zpěvačkám, se mi jevilo podání Axelle Saint-Cirel příliš operní s hlídáním kvality hlasu. Myslím, že by to sneslo, vzhledem k charakteru opery, výrazově emotivnější a uvolněnější projev.

Další velmi populární kusy programu – Suita č. 2 z Třírohého klobouku španělského autora Manuela de Fally a Symfonické tance z West Side Story Leonarda Bernsteina jsou příkladem toho, jak mohou být oblíbené skladby obtížné. U Fally je to jeho „andaluský styl“, který není svou stálou agogickou proměnou, střídáním pregnantního rytmu a sladkých melodií, dynamickými vlnami i sóly dechů pro našince snadný. Emočně strhne, takže si dovedu představit, že je i náročné držet se pokynů dirigenta pro souhru a jednotný výraz. Pro publikum byla tato skladba svou živostí, kterou se podařilo předat, velmi přitažlivá.

Ještě větší zájem i u malých dětí, které doběhly až k pódiu a nedaly se odradit, vzbudily Symfonické tance z West Side Story. Tuto orchestrální suitu ze svého muzikálu vytvořil skladatel v r. 1960. Premiéru provedla Newyorská filharmonie o rok později. Má devět výrazově specifických částí – dynamický a proměnlivý „Prolog“ (napětí mezi gangy), pomalý melodický romantický Somewhere (Někde) se sólem horny (sen o přátelství gangů), hravé „Scherzo“ (pokračuje snový soulad gangů), rychlé, rytmicky složité Mambo s žesti a bicími (soutěžní tanec gangů), tišší Cha-cha (Maria a Tony spolu poprvé tančí), Meeting Scene (Scéna setkání) se sólovou melodií v houslích (poprvé si promluví), Cool s jazzovou fugou a náročným sólem trubky a swingovou sekcí (vůdce Jets se snaží vyvolat znovu nepřátelství), Rumble (Rachot) s bitvou gangů a mrtvými hrdiny a Finale, které připomíná melodii ze Somewhere (gangy si uvědomili dopad svého nepřátelství). Hudba je mimořádně proměnlivá, nabitá energií a osobitá. V živém provedení vlastně mnohem atraktivnější, než z nahrávky. Bernsteinovi se ve West Side Story podařilo hudebně aktualizovat a přenést do jiného prostředí Shakespearovské téma způsobem, který neměl a nemá dosud obdoby.

V programu byla připomenuta i jeho excelentní dráha dirigenta a popularizátora. Vzpomínám si, že i Československá televize přenášela pořady v 60. letech, ve kterých u klavíru vysvětloval díla skladatelů klasické hudby. Zahrál například, jak by konkrétní skladbu složil průměrný skladatel a jak skladatel nápaditý (míněno např. Beethoven), který udělá v určitém místě změnu v harmonii, alteraci, rytmickou proměnu apod. Velmi mě to bavilo i jako dítě. Něco podobného u nás později prezentoval v televizi i Václav Neumann, který měl jako dirigent obdobné charisma.

Takto sestavený program dodává orchestru potřebnou rozšířenou praxi. Operní, nebo jazzový a muzikálový repertoár není pro symfonický orchestr běžnou praxí. Zvládl to, ale místy např. v houslové sekci ne až s takovou jistotou a nadhledem v částech, kde měly i vyšší smyčce rytmickou roli.

Závěr koncertu patřil Boleru francouzského skladatele Maurice Ravela, které autor složil pro Idu Rubinsteinovou. Na koncertě v Hukvaldech jsme zhlédli taneční verzi v provedení Věry Kvarčákové (studovala Janáčkovu konzervatoř, má mezinárodní praxi ve Francii, Německu, Kanadě a Švýcarsku, kde také učí), Jeremyho Galdeana (působí především ve Francii a Kanadě) a Kanaďana Boucharda Raphaela, který se věnuje i choreografii. V Hukvaldech se na choreografii podíleli Věra Kvarčáková a Jeremy Galdeano.

Tato skladba patří k mým oblíbeným už od dětství. Svou rituální stupňovanou dynamikou připomíná posvátný tanec Vyvolené ze Svěcení jara. Španělská národní hudba, ke které se bolero vztahuje a kterou si Rubinsteinová objednala, má navíc v sobě jakousi vznešenost a sílu zadržované a uvolňované energie, elegantní postoje. Dodržuje se to dodnes při tanci bolera jako společenského tance. K nejúžasnějším synergickým choreografiím patří například provedení Sylvií Guillemm.

Choreografie, představená na koncertě, šla ovšem poněkud proti duchu hudby. Předváděla jakýsi vztahový příběh ženy mezi dvěma muži s různými zápletkami v šedých civilních oblecích se saky (včetně ženy), někdy pitvornými pohyby předvádějícího se muže. Na samotném dynamickém vrcholu konce, kde by se snad setkala choreografie s hudbou, kdyby příběh skončil tragicky, si žena sedá s muži a bere je za ramena jako přátele („s výhodami“?). Slyším kolem sebe z publika, že se raději nedívají, aby je to nerušilo. Chápu, že může být určité napětí mezi konceptem choreografa a hudby, ale tady je hudba silná a nemá moc smysl jít proti ní, nebo nejít s ní (ne že by se občas nepotkaly). Možná měla choreografie poslání, že každé stupňované napětí mezi lidmi i státy se dá nakonec urovnat tolerancí. Nevím.

Co říct na závěr. Celkově měl koncert velmi dobrou atmosféru a předvedl hudbu, která potěší a osvěží. Byla to dobře zvolená tečka za festivalem.

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka: Závěrečný koncert
29. června 2025, 18:00 hodin
Amfiteátr Hukvaldy

Program:
George Bizet: Suita z Carmen – Les toreadores, Habanera
Emmanuel Chabrier: Árie Je suis Lazuli z opery L´Etoile
Manuel de Falla: Třírohý klobouk, suita č. 2
George Gershwin: Summertime z opery Porgy a Bess
Leonard Bernstein: Symfonické tance z West Side Story
Maurice Ravel: Bolero

Účinkující:
Axelle Saint-Cirel – soprán
Janáčkova filharmonie Ostrava
Daniel Raiskin – dirigent

Věra Kvarčáková – tanec a choreografie
Jeremy Galdeano – tanec a choreografie
Raphael Bouchard – tanec