Pavla Radostová: Pokaždé znovu objevit lásku pro prkna, co znamenají svět

Paní Radostová, současní diváci především ocenili vaše vystoupení ve dvou rolích Lásky a Clarine v nové inscenaci Rameauovy opery Platée. Vy už se ale podílíte na významných domácích produkcích staré hudby řadu let. Co vy sama považujete za milníky vaší kariéry?

Tak to začínáme velkým vyznáním. Musím říct, že reakce a ohlasy diváků na „naši Platée“ naprosto předčily má očekávání. Je to obrovská radost být součástí takového projektu, kde máte pocit, že všechno je jaksi na svém místě, všechno do sebe zapadá a nějak to přesahuje ten rámec „práce“ – je to srdcová záležitost. Od režie Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského z režisérského dua SKUTR přes hudební nastudování Vaška Lukse a skvěle hrající orchestr Státní opery, barevné kostýmy Simony Rybákové a scénu Jakuba Kopeckého, nádherné choreografie Honzy Kodeta po nejšikovnější tanečníky, všechny kolegy sólisty i sbor Collegia 1704, to vše se ukázalo jako skvělá souhra. Velmi mě těší a vážím si toho, že to diváci přijali a ocenili, někteří dokonce opakovaně. Je to pro mě ta největší odměna, obrovský zdroj inspirace a nadšení do další práce, a také mi to dodalo hodně odvahy. Platée tedy rozhodně považuju za jeden z velkých milníků své kariéry. V neposlední řadě velký dík patří Národnímu divadlu, že jsem dostala tuto šanci.

Jedním z prvních milníků je ale spolupráce s brněnským Ensemble Opera Diversa ještě za studií na konzervatoři. Myslím, že tam podnítili mou lásku k soudobé hudbě, které se dodnes s velkou láskou věnuji.

Potom určitě musím zmínit spolupráci s Terezou a Romanem Válkovými a Czech Ensemble Baroque. Spolupracovala jsem s nimi dlouhá léta, poznala spoustu milých kolegů, navázala krásná přátelství a odzpívala obrovské množství muziky. Dostala jsem tam první sólové příležitosti, naučila se sólově zpívat s orchestrem i v ansámblu, to jsou pro mě zkušenosti, ze kterých dodnes čerpám.

Na tento milník navazuje ještě jeden další, a to spolupráce s Vaškem Luksem a Collegiem 1704, kde stále působím jako sólistka a ansámblová zpěvačka. A tím se vlastně trošku vracíme zpět k Platée.

Za každou kariérou ale většinou stojí rodinné zázemí, učitelé a vzory. Mohla byste zmínit svou cestu k profesi, vaše učitele a také vaše pěvecké vzory, pokud nějaké máte?

Bylo nebylo, v jedné rodině za devatero horami a řekami se narodilo šest dětí, a jelikož rodiče vždy tíhli k umění, děti to též neminulo. Slovo dalo slovo a založili domácí rodinnou kapelu Musica Laetitia, tedy Hudba radostná (ano, název nevznikl náhodou). Tak nějak by se to dalo shrnout (smích). Ale teď vážně. Moji rodiče vždycky milovali hudbu, můj tatínek dokonce jako mladík zpíval v brněnském mužském sboru Moravan, můj děda byl typ muzikanta, který čeho se dotkl, na to se naučil hrát, pěkně zpíval, vedl sbor, skládal. Pamatuji si ho jako malá holka, když hrával v kostele na varhany nebo jak s netrpělivostí sobě vlastní občas cvičil s námi dětmi na nástroje. Hudba zkrátka byla v naší rodině vždy přítomná, ať už při zpívání v kostele při mších, nebo jen tak doma u klavíru či alespoň hrál gramofon či rádio.

Mé první sólo byla koleda Já malý přicházím koledovat při adventní mši právě u nás v kostele, když mi bylo asi pět let. Tam se to asi nějak začalo rodit, ta touha zpívat sólově, i když to ještě dlouho trvalo, než jsem se tímto směrem plně vydala. Nicméně dodnes si myslím, že právě to nenásilné vedení k hudbě se stalo základním kamenem mé kariéry. Zpívání ve skupině, naučit se poslouchat, co se okolo děje, naučit se zpívat druhé, třetí, čtvrté hlasy, zpívat z listu a číst rychle noty, hudebně předvídat a být flexibilní, napojit se a vnímat krásu hudby a společného muzicírování, rozvíjení emocí, citlivosti a vnímání umění a krásy světa z jiných úhlů.

Ruku v ruce s muzicírováním v rodinné kapele šlo studium na ZUŠ Antonína Dvořáka v Lipníku nad Bečvou, kde jsem studovala klavír a později i zpěv. Mimochodem, schopnost přehrát si repertoár na klavír, případně se doprovodit, využívám téměř každodenně, často si také intervaly představuji na klaviatuře. S touto výbavou jsem byla na druhý pokus (ano děti, nevzdávejte to!) přijatá na studium na konzervatoři v Brně do třídy paní MgA. Blanky Morávkové a poté na JAMU, kde se mě ujala paní Natálie Romanová-Achaladze.

Právě během třetího ročníku na JAMU jsem zjistila, že ze mě asi nebude ten „pravý ořechový“ mezzosoprán, ale že mi sopránové polohy tak nějak lépe sednou do krku, takže jsme se s paní profesorkou rozhodly vydat se do sopránových vod, ve kterých dodnes s radostí plavu. Obecně ale inspiraci hledám všude a ve všem – možností stále se učit je kolem požehnaně. A díky tomu, že mám široký hudební záběr, jsou ty příležitosti také rozmanité a barevné, a to mám ráda.

V posledních letech se systém stálých souborů i v domácích divadlech zcela mění, role jsou obsazovány adekvátními hosty. Jak sama nahlížíte na systém tradičních operních souborů kontra hostování?
Obě varianty s sebou nesou výhody i nevýhody, přesto většina západních operních scén již přešla na systémy hostování, zvláště pokud divadla neudržují stálý repertoár a pracují v stagionovém režimu. Nikdy jsem nebyla v angažmá v divadle, proto to nemohu posoudit z pohledu člena operního souboru. Nicméně si myslím, že být členem barokního vokálního ansámblu je v mnohém podobné, a to už posoudit můžu. Stále jste členem uzavřené skupiny.

Věřím, že obě varianty – uzavřený v podstatě stálý soubor a hostování – mají své výhody i nevýhody. V uzavřeném a víceméně stálém souboru máte výhodu jisté sehranosti, sezpívanosti, víte, s kým pracujete na osobní i pracovní rovině, víte, jak vzájemně kompenzovat určité nedostatky, kde se můžete podržet, co si můžete dovolit, jak probíhají zkoušky, co asi dirigent bude chtít a co a jak kolega ve skupině bude asi zpívat. To ale časem může vést k jisté pohodlnosti, vše je zaběhnuté a nemáte nové výzvy, může přijít vyhoření (ano, i to jsem zažila). Já na jednu stranu miluju práci v kolektivu, ale musím to vyvážit prací sólovou.

Pro mě je to vždy velké dobrodružství, nová výzva, nová inspirace, nový náhled na hudbu, jiný způsob práce a taky nastavené zrcadlo. Koneckonců je to stále práce s lidmi pro lidi. Miluju tu proměnlivost, určitou nejistotu, ten pocit dobrodružství a určitého nepohodlí. Teprve tam totiž objevuju sebe jako člověka i umělce v nových rozměrech. Já, i díky Platée, znovu objevila lásku pro divadlo a prkna, co znamenají svět.

Co se týká stagionového režimu, jako zpěvačka, která se dosud primárně pohybovala na poli staré a soudobé hudby, ani v jiném režimu nepracuji. Na jednu stranu je skvělá ta proměnlivost repertoáru, možnost poznat kvanta nové a nové hudby, na stranu druhou je mi to u některých projektů velmi líto, protože by si zasloužily více pozornosti, větší dosah mezi posluchače. Nemusím asi ani říkat, že konečný produkt – koncert nebo představení – je vlastně tak trochu třešnička na kolosálním dortu práce v často naprosto vražedných termínech a za většinou nedostačujících finančních podmínek. To vše každý projekt předchází, od prvotní myšlenky po první tón premiérového večera. Každá další repríza už je vlastně po organizační stránce tak nějak za odměnu. A kdo by se nechtěl za všechnu tu práci odměnit?

Zdá se, že současný pěvec, který chce prorazit v zahraničí, se bez agenturního zastoupení již neobejde. Jaké jsou vaše zkušenosti? S tím je určitě také spojená otázka sebeprezentace umělce na sociálních sítích. Mám také pocit, že kvalita a „čerstvost“ textových, a především obrazových informací má dnes významný vliv na popularitu pěvců.
Mít agenturu, či nemít agenturu? Toť otázka, kterou si všichni svorně klademe. Já osobně zastoupení agentury nemám a musím říct, že mi to do poměrně nedávné doby výrazně nechybělo. Nicméně s přibývajícími sólovými projekty, ať už koncertními, nebo operními, musím říct, že bych spolupráci s agenturou ocenila. Už jen z hlediska nějaké záštity a komfortního servisu ohledně domluvy honorářů, mít někoho, kdo vám kryje záda nebo vám dá možnost dalších pracovních příležitostí. Dostat se ale pod nějakou není vůbec jednoduché. Myslím, že by mnozí mí kolegové mohli vyprávět. Nás umělců je zkrátka mnoho a agentury si pečlivě vybírají, koho do svých řad zahrnou. A je to tak v pořádku. Ovšem pokud by se někdo nabídl, bránit se nebudu.

Myslím, že s tím se také do jisté míry vážou příležitosti práce v zahraničí. Prolomit ledy sám za sebe se nepodaří většině z nás. Kontakty, které mezi sebou mají agentury, divadla, pořadatelé festivalů a tak dále to velmi ulehčují. Samozřejmě, pokud práci dostanete, leží na vás tím pádem větší zodpovědnost, protože už nereprezentujete jen sebe, ale v podstatě i jméno, které vás zastřešuje, a tak trochu i ostatní kolegy z agentury. A to už je věc, kterou si musíte být jisti, že unesete.

Jak moc se prezentovat na sociálních sítích a jestli vůbec? To je myslím také otázka, která v dnešní době čím dál víc rezonuje mezi umělci. Sama jsem na sociálních sítích aktivní, více asi na Instagramu. Můj profil je spíše osobního rázu, ale čím dál více ho používám na propagační účely. Je mi trochu proti srsti stále myslet na to, abych pravidelně tvořila nějaký smysluplný obsah. Na druhou stranu cítím a zjišťuji, že bez toho to asi v dnešní době nejde. Trochu se mi to potvrzuje u některých nabídek od poměrně významných institucí, které přišly ve smyslu: „Přečetli jsme si o vás dostupné recenze, podívali jsme se na vaše sociální sítě. Líbí se nám, chcete práci?“ Asi je to trend doby, kterému vlastně moc nerozumím a který myslím, spíše už vím, že zcela dohnat nechci.

Trochu mě děsí pomyšlení, že jako zpěvačce mi nabídnou práci na základě atraktivnosti a dosahu mých příspěvků na Instagramu, a ne na až tak základě mých pěveckých a jevištních schopností. Zároveň ale zdůrazňuji, že každému funguje a vyhovuje něco jiného a je to tak v pořádku. Každý děláme, co umíme a jak nejlépe to dovedeme. Je to náročný byznys sám o sobě, proto se pojďme podpořit a fanděme si.

Náročná práce současného pěvce vedle zkoušek a vlastních vystoupení obsahuje také mnoho cestování. Jak na to reaguje váš organismus a co na to říká vaše rodina?
Ano, to je ta realita, o které lidé mimo naši uměleckou sféru nemají moc ponětí. A vlastně je dobře, že posluchač nebo divák tuto stránku naší profese většinou nezná. Pro ně je nejdůležitější výsledek našeho snažení, iluze, zážitek, který se jim já jako nástroj hudby snažím se stoprocentním nasazením předat. Jenže pokaždé je těch sto procent jinde a je to ovlivněno mnoha okolnostmi. Můj nástroj je moje tělo. Někdy se špatně vyspím a únavou se skoro nemůžu zvednout z postele, mám periodu, hlasivky jsou nateklé a břicho bolí, jsem nemocná a sotva mluvím nebo se pro jistotu vzbudím úplně bez hlasu, ale večer musím zpívat tak jako tak. Někdo vám v rodině zemře, ale v tu chvíli není čas na truchlení, onemocní vám dítě, máte ústřel a taky večer velmi živé a rozpohybované představení, cestujete po koncertě v zahraničí přes noc na ranní zkoušku na projekt a večer máte další koncert s jiným programem, často se nestíháte pořádně vyspat ani najíst. Těch „blbých“ dnů je mnoho a každý výkonný umělec to dobře zná.

Při angažmá máte povětšinou možnost alternace. Když jste zpěvák na volné noze, jako třeba já, odříct koncert či představení znamená, že si další měsíc budete muset třeba půjčit na nájem. To je bohužel velký tlak jak na zdraví, tak na psychiku, na který není každý stavěný. Já se jako zpěvačka na volné noze živím nějakých téměř patnáct let, a musím říct, že je to čím dál těžší se udržet. Navíc nejste skoro nijak krytí státem, nemůžete si vzít nemocenskou, důchod (kdo ví, jestli nastane), hlasivky třeba přestanou fungovat, vaše dosavadní práce tím končí a odstupné neexistuje. Většinou za sebou nevidíte žádný hmatatelný produkt vaší práce.

Leckdo by se tedy mohl ptát, proč to dělám, když je to tedy tak na houby. Protože to všechno vyvažuje láska k umění, ten okamžik sdílení s posluchačem, to nehmatatelné mezi námi, pocit, že jste součástí něčeho většího a silnějšího, co nejde slovy popsat, krása toho jediného jedinečného okamžiku, osobní požitek i prožitek z hudby, nadšené reakce a ohlasy posluchačů, náhodná setkání v tramvaji a slova díků a chvály po koncertě a také, budu-li upřímná, ten omamný pocit úspěchu a potěšení z potlesku po úspěšném koncertě či představení.

Poslední rok se snažím do diáře vědomě zahrnout dny na oddech a regeneraci, a upravit poměr sborových a sólových vystoupení, abych měla trošku větší prostor na nějaký osobní život. Děkuju svému organismu a železným hlasivkám, že zatím drží! A také velký dík patří mé rodině, ve které mám neutuchající podporu. Uvědomuji si ale také mé štěstí a jsem neuvěřitelně vděčná, že mojí prací je něco, co ze srdce miluju – dělat muziku.

Jste známá nejen jako interpretkastaré hudby, ale také zcela současných hudebních děl, z nichž některé jste provedla v domácí či i světové premiéře. Jaký cítíte rozdíl v práci s partiturami, které dělí staletí, samozřejmě, když pomineme stylové přístupy jako samozřejmost?
Současná hudba je moje velká láska, skoro tak velká jako hudba stará. V posledních letech mám obrovské štěstí na spolupráci s Orchestrem BERG a jeho dirigentem Petrem Vrábelem. Vždy mi s Evou Kesslovou (ředitelka Orchestru BERG, pozn. red.) připraví nějakou výzvu, kdy si ještě večer před první zkouškou říkám, že to přece nemůžu dát, na to mám přece příliš „klasicky smýšlející mozek“ (úsměv). Ale ono to nakonec vždy nějak dosedne, nějak se to přelomí a ta hudba se z toho najednou vyloupne. Často to značně přesahuje hranice mého pěveckého i mentálního komfortu, ale to já mám vlastně ráda. Je to takové vnitřní střetnutí klasicky pěveckého a hudební výchovou formovaného přístupu s extrémem.

Soudobá hudba je pro mě vlastně výzva, co mě nutí opustit pohodlí toho, co už znám, nutí mě se posouvat a objevovat, co ve mně vlastně je a co hudbě můžu dát. Přesto se ale mnohé principy soudobé hudby shodují s principy staré hudby. Důraz na intonační a rytmickou přesnost, na slovo a význam textu. Tyto aspekty se mi při interpretaci obou druhů hudby dobře propojují a často jsou mi oba navzájem zdrojem inspirace. Ne nadarmo plno zpěváků kombinuje právě hudbu starou a soudobou.

Jsem typem zpěvačky, která se učí spíše harmonicky než melodicky, tudíž si svou linku často propojuji s okolním hudebním děním. Vždy se snažím pochopit nějakou základní strukturu díla, opakující se hudební modely, intonační postupy, najít si záchytné intonační body, místa colla parte s nástroji a samozřejmě naučit se noty. A pak hledám různé způsoby interpretace. To vše ještě před první zkouškou s orchestrem. Během zkoušek vše tak nějak vykrystalizuje, hudba pro mě dostává smysl, mnoho interpretačních záměrů pak vyplývá přímo na místě, nicméně nebývají konečné. Jedinečnou formu pak skladba dostává až na koncertě, kde mě hodně inspiruje místo, kde koncert provádíme, posluchači, atmosféra i spoluhráči s jejich vlastním, jedinečným přístupem k hudbě. ­Během toho všeho se modlím, aby to všechno klaplo (smích).

Společně s Orchestrem BERG jsem měla možnost uvést mnohé nádherné skladby, musím zmínit třeba Quatre chants pour franchir le seuil od Gérarda Griseyho (dosud asi největší hudební výzva), EnTrance Fausta Romitelliho, Tehillim Steva Reicha, Shelter Michaela Gordona, Davida Langa a Julie Wolfe anebo letošní Nešpory Matouše Hejla. Další velmi zajímavé projekty chystáme na příští sezónu.

Přesto se vaší doménou stává v dnešních dnech především hudba vzdálené minulosti. V červenci budete zpívat titulní roli v produkci souboru Musica Florea s dnes zapomenutou operou Il trionfo di Camilla. Tato opera patřila k nejúspěšnějším titulům neapolské opery na pomezí 17. a 18. století a výrazně ovlivnila žánr neapolské opery a také Georga Friedricha Händela. Opera nebude uváděna v první verzi z roku 1696, ale v takzvané londýnské verzi z roku 1706, tedy v angličtině. Jak se těšíte na postavu hrdé a zamilované latinské královny z 8. století před Kristem?
Musím říct, že na tuto roli, a hlavně na spolupráci s Musicou Floreou a jejím vedoucím Markem Štrynclem, jsem se velmi těšila. Už jsem s tímto souborem několikrát zpívala, ale v rámci Florea Theatrum je to mé poprvé, stejně tak je to i má první hlavní role a první spolupráce s choreografkou a tanečnicí Andreou Miltnerovou.

Práce na Bononciniho Camille mě opravdu bavila. Hudebně je to opera pro diváka velmi přístupná, myslím, že v naše zkráceném provedení je ideální i pro operní začátečníky či děti. Krásná venkovní scéna barokního divadla doplněná barevnými kostýmy, osvětlená svíčkami, atmosféra teplého letního večera, ovečky na kolečkách, co chtít víc. Co se týká jazykové stránky, zpíváme moderní angličtinou, neboť děj opery je pro naši inscenaci zasazen do 20. století. Se správnou výslovností nám, jako rodilá Angličanka, pomohla právě Andrea.

Pěvecky pro mě role není až tak náročná, rozsahem je psaná spíše pro mezzosoprán. Tím mi ale dává větší prostor pracovat na psychologickém vývoji postavy a celkovém hereckém ztvárnění. Zprvu jsem trochu bojovala s barokní estetikou pohybu na jevišti, jsem spíš takový divočejší a naturálnější typ herečky, ale musím poděkovat Andree za skvělý přístup, přívětivé vedení a otevřenost všem mým nápadům a postřehům. Myslím, že Camilla se nám podařila vykreslit v mnoha jejích podobách. Zprvu ji diváci poznávají jako hrdou královnu v exilu, která převlečená za pastýřku bloumá svým krajem a snaží se znovu usednout na trůn, jenž ji právoplatně patří. Později se jeví jako necitelná intrikánka, která chladně využívá lásku zamilovaného muže k uskutečnění vlastních plánů. Nakonec ji vykreslujeme jako zamilovanou ženu, kterou právě láska k tomuto muži dostane na kolena a otevře jí srdce k odpuštění. Mého milého zpívá úžasný, mladý kontratenor Vojtěch Pelka a musím říct, že jsme si skvěle sedli. Je to úžasný jevištní partner.

A nakonec obligátní otázka, které se operní pěvec nevyhne mnohokrát za život: Jakou nebo jaké role máte vysněné? Máte vysněnou spolupráci s nějakým umělcem nebo souborem?
Tady vás asi trošku zklamu. Vyloženě vysněnou spolupráci nemám, pro mě je každá spolupráce krásná a přínosná. Ale pokud bych si něco měla přát, tak více sólových koncertních a operních příležitostí, třeba právě i v zahraničí. Co se ale týká vysněných rolí, to je jiná písnička. Snad už od dob studií si toužím zazpívat některou z Janáčkových rolí: Lišku, Káťu Kabanovou nebo Jenůfu. To je má velká láska. Poslední rok také intenzivně pracuji na repertoáru klasicistním a romantickém, a musím říct, že s každou další rolí, kterou se učím, se stále více a více do této hudby zamilovávám. Takže řady vysněných rolí se diametrálně rozšiřují (úsměv).

Jak už jsem zmínila před tím, opravdu ráda bych si vyzkoušela činohru. Mám obrovský respekt ke všem hercům a činoherním prknům obecně, ale kdyby se objevila příležitost, moc ráda bych se jí chopila. A moje největší přání je (tady budu možná lehce patetická, ale čert to vem), aby hudba a umění stále hovořily k lidem, přinášely radost a pocit pospolitosti, pomohly propojit národy tam, kde je to potřeba, aby pronikaly do srdcí a myslí a probouzely v lidech lásku a touhu po kráse a míru, zvlášť v dnešní době. A to, že k tomu zatím můžu svým kouskem přispívat, to mně dělá dobře na srdci a v duši krásno. Takže děkuju vám všem, co mi to umožňujete.

Děkuji za rozhovor a osobně přeji mnoho úspěchu v další práci a také se těším na vaši postavu Bononcinho Camilly.