Texty Ivana Medka (45)
13. července 2015 by Ivan Medek oslavil devadesáté narozeniny. Proto tentokrát v seriálu, tvořeném jeho texty o hudbě, o jejích tvůrcích a interpretech, učiníme výjimku. Nejprve přinášíme text, který psal Ivan Medek patrně na začátku šedesátých let sám o sobě. Je to životopis, který asi posílal institucím, s nimiž spolupracoval (rozhlas, televize, kulturní domy atd.)
***
Ivan Medek, Praha Smíchov, Janáčkovo nábřeží 49, tel: 532415
Životopis:
Narodil jsem se v Praze 13. července 1925. Otec – spisovatel, generál Rudolf Medek, matka – později novinářka a literátka – Eva, rozená Slavíčková. Chodil jsem do obecné školy v Karlíně a pak do Akademického gymnasia v Praze. V roce 1940 zemřel otec. O rok později jsem začal studovat soukromě hudbu u profesora J. Řídkého a profesora F. Raucha. Od roku 1943 jsem studoval skladbu na konservatoři v Praze ve třídě profesora Hřímalého a profesora Píchy.
Od roku 1945 jsem psal do novin (Svobodné slovo, Svobodné Československo, Kulturní politika, Student a tak dále). V roce 1945 na jaře jsem se seznámil s Václavem Talichem a od roku 1946 organisoval jeho koncerty, Český komorní orchestr a tak dále. Později jsem pořádal koncerty (jako koncertní jednatel, dramaturg a podobně) v Českém spolku pro komorní hudbu v Praze, České filharmonii, Hudební a artistické ústředně, Městském domě osvěty, Kulturním a společenském středisku, Pražském kulturním středisku, FOK a nakonec opět České filharmonii. Od roku 1958 spolupracuji s Československým rozhlasem, Státním hudebním vydavatelstvím (Divadlo hudby) a podobně.
Jsem ženatý – manželka Ljuba, rozená Straková, mám tři děti – Viktorie (1950), Jan (1952), Terezie (1957).
Žiji ve společném bytě se svým bratrem, malířem Mikulášem Medkem a jeho rodinou.
***
Dalším textem budou Medkovy čtyři odpovědi na čtyři otázky redaktora ČTK Petra Vebera z ledna 1990. V návaznosti na Medkovu pražskou návštěvu, která proběhla krátce předtím, mělo zpravodajství ČTK zájem o Medkovy názory. (Fax s odpověďmi Ivana Medka zůstal zachován, za jeho poskytnutí děkujeme P. Veberovi.) Není nutno dodávat, že jejich naléhavost nepomíjí – provincionalismus…
Co nyní po návratu z Prahy vidíte v situaci Československa jako nejdůležitější?
Československo se vrací do Evropy. Měli bychom co nejlépe poznat ty národy, které tam již jsou. Zbavit se předsudků, rekriminací, strachu. Naučit se vážit si toho, čeho ostatní (někdy válkou zcela zničené) země dosáhly. Nebát se konkurence a na obnovu naší země povolat nejlepší světové odborníky. Vychovat vlastní specialisty ve všech oborech. Být tolerantní, moudří, nevyřizovat si osobní účty. Dívat se spíš kupředu než zpátky. Učit se demokracii v denním životě atd., atd.
Jak na Vás jako na někdejšího pracovníka ČF zapůsobily občanské postoje filharmoniků na podzim 1989?
Měl jsem z toho velkou radost.
Kdy a proč jste musel opustit vlast, jak jste na ni přes svou práci ve Vídni hleděl a co pro ni můžete dělat nyní dále?
Odešel jsem v srpnu 1978. Po podpisu Charty 77 jsem byl bez práce, nějaký čas jsem dělal sanitáře v nemocnici, pak jsem myl nádobí a dělal šatnáře v jedné restauraci a na jaře 1978 jsem byl přepaden příslušníky StB, odvezen v poutech a se zavázanýma očima do lesa u Nového Strašecí, tam omráčen a ponechán svému osudu. Domníval jsem se proto, že bude asi užitečnější, budu-li pracovat v zahraničí. Ve Vídni jsem nikdy neměl pocit vzdálenosti – byl jsem od prvních dnů v neustálém kontaktu s přáteli v Československu a díky jejich nebojácnosti jsem měl k dispozici informace pro vysílání Hlasu Ameriky. V tomto vysílání pokračuji – zatím ještě z Vídně, později snad z Prahy, kde bych ovšem rád dělal i všelicos jiného.
Co podle Vás čeká naši hudební kulturu?
Světová konkurence. Zbavíme-li se provincionalismu, můžeme obstát. Lehké to nebude.
11. 1. 1990, Vídeň
(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv Petra Vebera
