Kvarteto Brooklyn Rider vzniklo před dvaceti lety a svým zaměřením koresponduje s legendárním kvartetem Kronos, který mimo jiné nahrál album Kronos Quartet Perform Philip Glass (1995, je nyní dostupné i na vinylu) a také hudbu k filmu o japonském spisovateli Yukio Mishimovi (viz video níže), z něhož vznikl Glassův 3. kvartet. Ten patřil k prvním nastudovaným dílům Brooklyn Rider.
Název Brooklyn Rider odkazuje k německé expresionistické umělecké skupině Der Blaue Reiter. Zahajovací koncert festivalu, poprvé realizovaný v černém kvádrovém prostoru Signal Space s instalovaným vyvýšeným pódiem uprostřed, byl věnován výběru Glassových smyčcových kvartetů. Soubor Brooklyn Rider nevystoupil na festivalu poprvé. V Praze jsme je mohli vidět už v roce 2010 s perským umělcem world music Kayhan Kalhorem, což odkrývá jejich široký záběr i tímto směrem. Tentokrát Glassovy kvartety doplňovala interaktivní projekce z dílny mezinárodního vizuálního umělce Guillauma DesAxisMundi, kterého ke spolupráci přizvalo Studio Lunchmeat. Pro každý kvartet byla vytvořena vlastní abstraktní vizualizace, která těžila z možností a funkcí daného prostředí. Samotný Guillaume mi na můj dotaz potvrdil, že šlo o koncept připravené interaktivní improvizace.
Vizualizace jsou vždy rizikovým faktorem. Shodou okolností jsem se o tom den předtím bavila s uměleckým ředitelem Ars Electronica Gerfriedem Stockerem, který byl pozván na konferenci ASOPS v Praze. Má s propojením hudby a videa dlouholeté zkušenosti a vcelku mě příjemně překvapil stanoviskem podobným mému – totiž že ve vizualizaci hudby, nebo uměleckém spojení hudby a obrazu, je třeba být v obrazové části velmi citlivý a smysluplný. U interaktivních panoramatických projekcí s 360stupňovým záběrem – což byl i tento případ – vznikají vysoké nároky na plynulost vykreslování, výkon hardwaru i precizní synchronizaci. Vizuální doprovod tak občas zaostával za hudbou, což bylo u Glassovy kompozice vystavěné na jemných metrorytmických detailech znát. Určitá pro autora typická průhlednost a význam hustoty sazby nemusí odpovídat zvolené grafice, což zřejmě nejvíce poznamenalo Kvartet č. 5, kdy byly grafické prvky příliš hybné a setrvačné.
Obraz se navíc prakticky ve všech částech projekce občas jemně zasekl, což v kontextu Glassovy bytostné hudební plynulosti působilo poměrně rušivě. Naštěstí Guillaume zvolil decentní barevnost v tónech fialové, bílé, šedé, růžové a abstraktní tvarové prvky – zrnité překlápějící se vlny, čáry a provazce, plošné obdélníky, takže atak obrazové části výrazně nerušil ani citlivější posluchače (i když hned v úvodním 7. kvartetu občas přerůstala např. dynamika a výška vlny charakter hudby). V zásadě se však domnívám, že volba vizualizace nebyl špatný nápad, protože program byl vcelku s přestávkou více než dvouhodinový a pro některé posluchače mohl být bez tohoto podnětu díky charakteru Glassovy hudby příliš jednolitý.
Vnímání zvuku bylo navíc do jisté míry závislé na místě v sále, což potvrzovaly i bezprostřední ohlasy dalších návštěvníků. Z mého místa v sektoru A byl zvuk kvarteta vyvážený a měkký. To je to, co slyšíme i na nahrávkách Brooklyn Rider – skvělý, měkký, vyvážený zvuk, dokonalou souhru. Právě v jejich podání – a v konfrontaci s jinými současnými interpretacemi – mi došlo, jak je Glassova hudba díky svému charakteru průzračná a citlivá na psychické rozpoložení hráčů. V jejich interpretaci zněl Glass – zejména v pomalých částech – velmi organicky a emotivně, v rychlých zase jako fraktálové dělení, nebo při kombinaci metra bez výrazného pulsu jako vznášející se. Tady (ne bezdůvodně) Glass asociuje Vivaldiho (Glass je i autorem The American Four Seasons). Organičnost je i v Glassově velmi typickém vlnění zvuku, který na koncích vět „uvadá“, aby se v dalších znovu vzedmul. Připomínám tento vjem, protože pokud jsou interpreti jen trochu napjatí, nebo ne zcela sehraní, Glassova hudba začne vzbuzovat dojem nervozity nebo mechaničnosti. To není případ Brooklyn Rider.
Chápu i dramaturgii, která se nedržela časového sledu vzniku skladeb. Název Temples of Resonance je přímo názvem jejich opakovaného programového projektu. Koncert začal velmi příjemným a harmonickým, asi sedmnáctiminutovým 7. kvartetem z roku 2014, který vznikl na objednávku a provedl jej Kronos Quartet v témže roce na Mezinárodním tanečním festivalu Colours v Amsterdamu v představení Spiritwalking. Je to jednovětá, až schubertovská skladba typického houpavého rytmu, provedená v krásném legatu, jemně nuancované dynamice s měkkým a romantickým výrazem. Hned úvodní tóny svědčí o velmi kultivovaném podání. Připravuje posluchače pro náročnější kusy.
Zhruba devítiminutový Smyčcový kvartet č 2 „Company“ vznikl v roce 1983 na objednávku pro divadelní adaptaci Beckettova díla. Glass k tomu napsal „Líbila se mi myšlenka využít médium smyčcového kvartetu, které by umožnilo jak introspektivní, tak vášnivou kvalitu, která se k textu dobře hodí. Beckett vybral v díle čtyři místa, která označil jako „jakési mezery“ (interstices as it were). Není divu, že se pak tyto čtyři krátké věty ukázaly jako tématicky ucelené dílo, které nyní jako můj Smyčcový kvartet č. 2 žije vlastním životem.“
Skladba začíná v houslích a violoncellu jako nádechy a výdechy, přidává se puls, připomínající tlukot srdce. Hudba se rozvíjí, rozpíná a smršťuje. Druhá věta je rytmičtější s aditivními rytmy, které Glass obdivoval u Ravi Shankara (mimochodem na festivalu vystoupí jeho dcera Anouschka Shankar). Po třetí lyrické větě následuje čtvrtá naléhavější s krásně provedeným otevřeným koncem. V podstatě má tento kvartet více z klasických kompozičních postupů.
Smyčcový kvartet č. 5 z roku 1991 je pětivětý. Má podmanivý začátek, který skoro připomíná Dvořáka. Věta má romantičnost, v provedení kvarteta jemnost až sladkost s typickým střídáním homofonní sazby a harmonických rozkladů. Čtvrtá věta zaujala violoncellovým sólem s kolébavým doprovodem ostatních nástrojů (zde právě působila vizualizace poněkud zbytečně hybně zvoleným grafickým prvkem). Ve finále byly skvěle synchronně provedeny rychlé homofonní pasáže. Při této kvalitě souhry působí hudba pevně.
Po přestávce následovala méně náročná Kvartetová věta (Quartet Satz) s narůžovělou vizualizací, na niž navázaly dva nejnáročnější kusy koncertu. Smyčcový kvartet č. 4 „Buczak“ z r. 1989. Ten vznikl jako vzpomínka na amerického výtvarníka Briana Buczaka (1954–1987), který zemřel na AIDS. Jedná se o třívětou kompozici, která je z uvedených smyčcových kvartet nejdisonantnější.
Začíná jakýmsi harmonickým prologem, po kterém následuje proud osminových hodnot v různém harmonickém kontextu. Úchvatná a samonosná je druhá věta. Zvláštní zvuk zdvojených houslí v oktávě bez vibrata podepřený houpavým jemným zvukem violy a violoncella otevírá epizodu smutku nad jemně čeřenou zvukovou hladinou. Viola a violoncello proměňují harmonický základ, motiv se postupně přesune do violoncella a violy, zbylé nástroje se stále vlní a v houslích spíš připomínají vzdálený zpěv ptáků. Po takové hudbě nechcete, aby vůbec hudební „příběh“ pokračoval. Je to jedna z vět, které si posluchači vybírají pro samostatný poslech jako rezonanci se svým smutkem. Ačkoli odlišnými prostředky, připomněla mi tato věta náladu Ravelovy Pavany za mrtvou infantku. Nicméně, je tu ještě jedna věta, která opět vrací užitý materiál předchozích vět, přináší zároveň zhuštění i závěrečné oproštění a zastavení.
Poslední kus večera – 3. smyčcový kvartet „Mishima“ je odvozen od hudby k filmu Paula Schradera Mishima: A Life in Four Chapters. Tento kvartet je možná nejnáročnější, nejkontrastnější a nejdramatičtější. Je dobré znát příběh japonského spisovatele, který stojí v pozadí a který je výrazně poznamenán archetypy japonské kultury, která se v určitých aspektech šíří i dnešní západní kulturou mladých (adorace estetiky budování těla a jeho rituální destrukce při nenalezení smyslu života s přesahem).
Šest částí kvarteta jsou úpravou soundtracku, pořadí vět není chronologickým sledem Mishimova života. Hned po krátkém úvodu přichází epizoda Mishimovy rituální sebevraždy (seppuku) po nezdařeném ozbrojeném pokusu o plnou instalaci císařovy moci v Japonsku 25. listopadu 1970. Zde je provedení velmi citlivé na tempo. Oceňuji, že Brooklyn Rider v tomto houslovém preludování působí klidně a vyrovnaně. Ta vyrovnanost zvuku je zde mimořádně důležitá, nemá být dramatizující.
Následující část uvádí Mishimovo předznamenání osobnosti výchovou jeho babičky. V této třetí větě je symbolizovaná akcentovanou, výrazně homofonní sazbou. Rytmicky pravidelná čtvrtá věta odkazuje k jeho cestě „Bodybuildingu“ silného muže. Zajímavá je stylizace 5. věty „Krevní přísahy“ samurajů. Působí na jednu stranu povzneseně (zřejmě jako symbol samurajského pohrdání smrtí, pokud je silný motiv), na druhou až obsesivně (jakési „bzučení v hlavě“). Poslední věta přináší smíření, ale i ona končí pro Glasse typickým otevřeným vyvanutím. Propojením Glassovy hudby s tímto příběhem je vlastně zvláštní a svým způsobem odkrývá skryté asociace japonské tradiční kultury. Co se týče vizualizace, DesAxisMundi se vracel ke grafice, se kterou začínal. Tím koncert jaksi výtvarně obkroužil, což mělo svůj smysl, ale mohl se inspirovat také stylizovanou barevností, kterou pro film velmi zajímavě vytvořila japonská umělkyně Eiko Ishioka.
Publikum pak sklidilo ještě přídavek „na americkou notu“. Domnívám se, že Glass měl velký cit a vědomosti pro možnosti a zvuk smyčcového kvarteta, je to nejniternější odstín jeho tvorby. Potvrzuji také dojem, že Brooklyn Rider má Philipa Glasse „v krvi“. Nedivím se, že skladatel začal navštěvovat jejich koncerty a že jej inspirovali na místě k dalším dodatkům k partituře jeho 8. kvartetu. Někdy interpreti dokáží autorovi odkrýt potenciál jeho hudby, ve který ani nedoufal. A to je i případ tohoto kvarteta, zřejmě nejen pro Philipa Glasse.
Prague Sounds – Brooklyn Rider: Glass
2. listopadu 2026, 20:00 hodin
Signal Space, Rytířská 406/10, Praha
Program
Doors 19 h
TEMPLES OF RESONANCE: Smyčcové kvartety Philipa Glasse (Smyčcový kvartet č. 7, 2014; Smyčcový kvartet č. 2 „Company“, 1983; Smyčcový kvartet č. 5, 1991)
Přestávka
Quartet Satz (2017)
Smyčcový kvartet č. 4 „Buczak“ (1989)
Smyčcový kvartet č. 3 „Mishima“ (1985, 1957 – I. Award Montage, II. November 25 – Ichigava, III. Grandmother and Kimitake, IV. 1962 Bodybuilding, V. Blood Oath, VI. Mishima – Closing)
Účinkující
Johnny Gandelsman – housle
Colin Jacobsen – housle
Nicholas Cords – viola
Michael Nicolas – violoncello
