Zdaleka nejen o tom, co si dnešní mladí myslí o opeře

Je žánr opery z pohledu dnešních mladých lidí stále živý? Přitažlivý? Jak se současná mladá generace dívá na nynější trendy v inscenování oper? A co si myslí o kulturní úrovni našeho národa? Jaké pocity má začínající zpěvák při čekání na první příležitost? Nejen o tom se sopranistkou Karolínou Žmolíkovou, absolventkou Pražské konzervatoře, letos končící magisterská studia na brněnské JAMU.

 

Co si dnešní mladá generace o opeře myslí? Nejenom mladí, kteří mají v plánu se jí profesionálně věnovat, ale vůbec celá dnešní mladá generace? Myslíte si, že žánr opery je z pohledu dnešních mladých lidí stále živý? Přitažlivý? Něčím zajímavý?

To je samozřejmě těžká otázka… Myslím, že svým způsobem ano. Třeba když chodím v Brně do opery, tak tam potkávám hodně mladých lidí, mnohem víc než v Praze, kde se mně zdá, že to jsou často spíš turisté nebo starší generace. V Brně navštěvuje operu opravdu hodně mladých lidí a nemyslím si, že by ten žánr byl zapomenutý nebo mrtvý. Rozhodně je ale třeba operu mladým lidem přibližovat, dělat ji bez patosu, který v ní zatím často je. Na festivalu Jičín, město pohádky jsem třeba měla koncert, na kterém jsem si s dětmi i povídala, vyprávěla jim o opeře. Byly soustředěné a moc je to zajímalo.

V opeře ale stále přežívají nejrůznější klišé, dodneška je tam nejednou cítit jakási muzeálnost. To jsou věci, na které je mladý člověk obzvláště citlivý. Není kvůli tomu opera mladým lidem občas spíše pro smích?

Když se dělá v takové formě, tak ano… Opera je žánr, který je hodně specifický, a pokud jde někdo na operu poprvé a vidí tam právě tento styl provozování opery, tak si myslím, že už na operu příště nepůjde. Nejde jen o to dobře zpívat, ale také umět se dobře pohybovat, hrát, tančit, dobře vypadat, zkrátka dělat dobré divadlo. Pak mladí lidé operu jako žánr určitě přijmou. Myslím, že se nám to docela povedlo v Divadle Na Orlí v inscenaci Mirandoliny Bohuslava Martinů. Lidé se bavili a smáli se. A mladých tam bylo dost. Škoda, že jsme měli jen šest představení.

Z pohledu diváka: Co vám jako mladému člověku na současné praxi inscenování oper u nás vadí? Co se vám nelíbí? Co byste změnila?

Mně často vadí například herectví. Herectví by mělo být opravdové. Každý na jevišti by měl žít ve svojí postavě naplno. Když spadne na zem, tak by opravdu měl spadnout, ne jenom jako. Problém je často třeba v tom, že se udělá moderní scéna, všechno moderní, ale samotné herectví je v tom staré…

Co herectví a škola? Myslíte si, že vám v rámci studia zpěvu škola dala všechno to, co v tomto směru měla dát?

Určitě. Já jsem měla to štěstí, že jsem na herectví dostala paní profesorku Šmukařovou Spurnou. Ona není typická operní zpěvačka, vystupuje i v muzikálech a operetách, vždycky dělala a prosazuje ono přirozené herectví, bez patosu. Myslím, že mě hodně naučila…

Z druhé strany, často především starší generace dnes naříká nad tím, jakým způsobem se opera teď často inscenuje. Děj přenesený do současnosti, libreto nejednou v takové podobě, že by to ani sám skladatel nepoznal… Jak to vidí mladí?

Nejsem pro, aby se předělávalo libreto. Myslím, že by se všechno mělo zachovat, tedy i libreto. Měl by se samozřejmě ctít jak skladatel, tak i libretista. Pokud už se opera do jiného období přenese, pak to ale musí všechno dávat smysl – není to zdaleka jenom o tom, že bude změněno místo děje, že se děj bude odehrávat třeba v jedenadvacátém století. Režisér to všechno musí mít do detailů promyšlené, všechno to musí dávat smysl, zapadat do sebe – pokud to tak je, pak to je myslím v pořádku. Všechny složky inscenace by ale rozhodně měly být vyvážené a režisér by také měl umět zpěváky o svojí koncepci přesvědčit, získat je pro ni.

Už řadu let se hodně debatuje o tom, kam směřuje či spíše nesměřuje kulturní úroveň tohoto národa. Z pohledu dnešní mladé generace – dělá v tomto směru u nás současná společnost dost?

Myslím, že tohle všechno se dopředu posouvá. Pořádá se třeba tolik kulturních akcí, že jen když se rozhlédnete po Praze, tak člověk často ani neví, na co jít dřív. Ať už to jsou koncerty, jezdí k nám zpívat světové hvězdy… Nemyslím, že by lidé nechtěli chodit do divadla, ale je toho všeho strašně moc. A hlavně pak je ještě televize. To je pro lidi často nejpohodlnější, zapnout si televizi…

Přitom ale na televizi řada lidí nadává. Říkají, že skutečné kultury na úrovni je na obrazovce českých kanálů málo, že televize dělá málo pro rozvíjení kulturního povědomí u nás…

Je fakt, že moje maminka třeba kouká na televizi většinou až tak po desáté hodině, protože to tam teprve začne jít lepší program. Jinak to jsou samé seriály a soutěže… Co se týká třeba kanálu ČT art, tak tam by toho měli dávat víc – víc oper, víc koncertů. Zdá se mně, že toho není zdaleka tolik, jak slibovali na začátku…

Jak vypadá z pohledu mladého člověka přístup současného školství třeba právě ke klasické muzice? Myslím teď hlavně základní školu…

To není dobré… Já jsem přitom chodila na základní školu s rozšířenou hudební výchovou, probírali jsme tam skupinu Olympic, Robbieho Williamse a podobně. Což samozřejmě není špatné, ale mělo by se začít od začátku, že…

Čili o klasické muzice jste se toho moc na základní škole nedověděla?

V podstatě ne. A navíc učitelé se to nesnažili podat nějakou zajímavou formou. Myslím přitom, že to může být stejně zajímavé učit se o Mozartovi, podobně jako o Petru Jandovi. Když se učitel snaží a připraví si to…

Jak se vůbec vaši vrstevníci dívají na to, že se chcete živit klasickou hudbou? Zpěvem? Nedívají se na vás trochu jako na exota?

Jo… (smích) Koukají na mne jako na exota, ale je víc těch, co říkají „Tak to seš teda dobrá.“ nebo „To je hustý, to bych do tebe neřekl!“ (smích) Anebo říkají: „Vždyť jsi taková normální, ty nosíš kecky a sportuješ… Tak ty děláš operu???“ Mladí lidé pořád berou operní zpěváky jako něco hrozně divného…

Jste na konci školy, měla byste být připravená na vykročení do profesionální kariéry. Je v tuto chvíli něco, co vám chybí? Co vám škola nedala?

To je pro mne těžké říct, protože mám báječného kantora, pana docenta Zdeňka Šmukaře, a vždycky se snažím najít ve všem něco dobrého, i ve špatné zkušenosti…   Možná mně chybí to, že nás profesoři moc neposílají na žádné předzpívání. Nikdo nám k tomu nic neříkal, nezajímal se o to. Vždycky, když přišla do školy pozvánka na předzpívání třeba v divadle v Olomouci, tak se to vystavilo na nástěnku, to ano. Ale nikdo už neříkal: „Hele, běž tam a tam, to bys určitě měla zkusit…“ Tak to mi asi na škole trochu chybělo…

Rozhodně vás nechci děsit, ale končíte studium. Z toho, co bude dál, ani trochu strach nemáte? Jestli se vůbec uchytíte, kde a také za kolik se uplatníte, jestli nakonec nepřijde na zmar velká část z toho, co jste do sebe kvůli očekávání profesionální kariéry investovala?

Tak samozřejmě… Ale když má člověk nějaký sen a jde si za ním, tak si takové věci nesmí vůbec připouštět. Že by to všechno přišlo na zmar, to si nepřipouštím, protože vím, že by to zklamalo nejenom mě, ale i spoustu lidí kolem, kteří do mě hodně investovali. Prostě jdu dál, chci něco dokázat… Naopak, odchod ze školy mě nakopává dělat pro to všechno ještě víc, úplné maximum.

Určitě je také velmi důležité umět přijít s nějakým zajímavým projektem. Třeba já mám hrozně ráda španělskou hudbu a studuji písně Manuela de Fally, zarzuely – to si myslím, že u nás mnoho lidí nedělá. Chystám proto právě takový projekt, chtěla bych u toho třeba i trochu tančit s kastanětami, spolupracuji s kytaristou Lubomírem Brabcem… Takže to jsou plány, mám toho v hlavě spoustu, rozhodně si nepřipouštím, že by to nevyšlo!

Je to také trochu o tom, do jaké míry si začátečník troufá nabízet sám sebe, navázat potřebné kontakty, umět ty správné lidi oslovit, byť není známý. Je to hodně těžké pro mladého člověka?

Určitě, a já ještě navíc nejsem takový typ, který by se vnucoval… (smích) Vždycky se snažím dělat všechno podle svého nejlepšího vědomí… Je to určitě těžké, ale já jsem optimista.

Kolik vás je vůbec teď na Janáčkově akademii múzických umění ve vašem oboru v posledním ročníku?

V prvním ročníku jsme začínali v osmi, teď jsme dvě. Ale v magisterském studiu, tam byly zase přijímačky z bakalářského studia do  magisterského…

Kdyby se vám teď stalo, že by vám nějaký ředitel, šéf z oblastního divadla třeba řekl: „Sháníme Rusalku, nechcete to u nás zkusit?“, kývla byste na to?

Asi bych se zeptala, jestli by neměl místo na první žínku. (smích) Ne, nekývla bych…

Myslíte si, že takto se zachovají všichni mladí? Určitě jste to už viděla kolem sebe také, že hodně talentů podobným způsobem velmi brzy skončí…

Ono to je samozřejmě velmi těžké, protože vyjdete ze školy a co dál? A teď vám někdo nabídne takovou roli a vy víte, že když ji odmítnete, že už vám třeba příště nezavolají… Ale určitě bych do Rusalky nešla, protože jsem soudná a vím, že první taková role na jevišti, to by nešlo… Určitě bych nemohla být tak dobrá, jak bych sama chtěla. Rozhodně si to chci všechno vystavět po krocích, po krůčkách. Což tak vlastně dělám odjakživa, že si před sebe dávám cíle větší a větší… Takže bych raději začala tou žínkou! Anebo třeba Musettu, tu bych si taky zkusila. (smích)

Shrnuto a podtrženo: Co v tuto chvíli máte pro to nejbližší období po škole jisté?

Mám jisté různé koncerty a jinak… (dlouhá pauza) Mám čistý štít, pevnou vůli a sny!

Sny jaké?

Já nevím, jestli mám úplně jasný sen, nějakou metu, že bych jednou chtěla někde stát… Mám samozřejmě vysoké cíle, myslím, že je člověk musí mít, aby mohl alespoň něčeho dosáhnout… Hlavně bych chtěla zpívat a rozdávat lidem radost, být šťastná… A kam dojdu? Doufám, že co nejdál, ale to se uvidí!

Hodně úspěchů, děkuji za rozhovor!

Vizitka:
Karolína Žmolíková se narodila roku 1990 v Praze. Začínala v Dětské opeře Praha, se kterou pravidelně vystupovala na různých pražských scénách a účinkovala také na světovové výstavě EXPO v japonském Aiči (2005), dále ve Vídni, v Drážďanech i v Opera Bastille v Paříži. Ztvárnila hlavní role v představeních Malý Mozart, Kominíček Benjamina Brittena, Brundibár H. Krásy a v dalších.

V roce 2005 byla přijata ke studiu na Pražské konzervatoři, kde byla její profesorkou MgA. Jiřina Přívratská a kde absolvovala v roce 2011. Letos končí magisterská studia na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění u docenta Zdeňka Šmukaře. V Brně se na JAMU představila například v titulní roli Mozartovy první opery Bastien a Bastienka, jako Ludmila v inscenaci Prodané nevěsty od Bedřicha Smetany nebo jako Dona Anna v Mozartově Donu Giovannim, a to ve svém bakalářském absolventském představení. Jejím absolventským představením v magisterském studiu se stala v listopadu 2015 titulní role Mirandoliny v inscenaci opery Bohuslava Martinů v Divadle Na Orlí.

Je vítězkou písňové soutěže Bohuslava Martinů a v roce 2013 získala třetí cenu v Duškově pěvecké soutěži. Aktivně se účastnila pěveckých kurzů operní pěvkyně Dagmar Peckové a byla vybrána, aby zazpívala na koncertě v kostele Nejsvětějšího srdce Páně v Praze.

Karolína velmi často koncertuje s repertoárem složeným z děl Giovanniho Battisty Pergolesiho, Giulia Cacciniho, Georga Friedricha Händela, Wolfganga Amadea Mozarta, Giacoma Pucciniho, Julese Masseneta, Richarda Strausse, Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, Bohuslava Martinů, ale i George Gershwina, Franze Lehára anebo Fredericka Loeweho. Za své největší úspěchy považuje vystoupení ve Španělském sále v Praze (záznam v ČT), v Requiem za Václava Havla v Pražské křižovatce (přímý přenos ČT), na festivalech Dvořákova Nelahozeves a Jičín, město pohádky, v Mozartově Requiem s Vernum 2013 Ensemble anebo opakované koncertní šňůry s Ústřední hudbou Armády České republiky, koncerty s Karlovarským a Západočeským symfonickým orchestrem (například sopráné sólo v Lužanské mši Antonína Dvořáka, ve Dvořákově Te Deum, sopránové sólo v České mši vánoční Jana Jakuba Ryby či Pergolesiho kantátě Stabat mater). Před Vánoci pravidelně zpívá sopránové sólo v České mši vánoční Jana Jakuba Ryby (například s Kateřinou Jalovcovou, Jiřím Sulženkem, Alešem Brisceinem, Zdeňkem Plechem). Účinkovala v cyklu ČT Bohemia incognita (se skladbami Bedřicha Smetany a Georga Friedricha Händela). S písněmi George Gershwina se představila v populárním pořadu Českého rozhlasu Tobogan. V poslední době vystupuje s houslovým virtuózem Jaroslavem Svěceným, naposledy na festivalu Smiřické svátky hudby, a s kytaristou Lubomírem Brabcem, se kterým se loni v srpnu představila v rámci Svatojánského hudebního festivalu v děkanském kostele v Písku.

Školní rok 2014-2015 Karolína strávila v rakouském Salzburgu, kde studovala na prestižní hudební akademii Mozarteum u norské sopranistky Aud Kjellaug Tesaker a kde měla možnost vystoupit na několika koncertech, například v rámci Noci kostelů. Absolventský koncert měla toto úterý 9. února 2016 v aule Janáčkovy akademie múzických umění v Brně.

Na konci loňského roku absolvovala řadu vánočních koncertů, a to včetně výjezdu do Německa se sopránovými sóly ve Dvořákových skladbách Te deum a Lužanská mše. 

V letech 2011-2012 spolupracovala jako modelka s Czechoslovak Models Milady Karasové. Mezi její koníčky patří sport. Když ji v Českém ráji neuslyšíte na koncertě, můžete ji potkat třeba na kole anebo při běhání. Kromě zpívání, které je nejen její prací, ale také velikým koníčkem, ráda restauruje starý nábytek, čte, povídá si a věnuje se módě.

Foto archiv Karolíny Žmolíkové