Zdařilé finále českokrumlovského festivalu s Orffem

Mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově završil letošní jubilejní dvacátý pátý ročník koncertem v sobotu 6. srpna v Pivovarské zahradě. V Orffově kantátě Carmina Burana vystoupil v roli rezidenčního tělesa festivalu Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Praze s dirigentem Petrem Vronským, Kühnovým smíšeným sborem (sbormistr Marek Vorlíček), Kühovým dětským sborem (sbormistr Jiří Chvála). Sólisty večera byli zahraniční pěvci Roger Isaacs, Audun Iversen a Natalia Roman.

Orffova scénická kantáta Carmina Burana z roku 1937 se stala široce sdělným dílem, nacházejícím u publika silnou odezvu. To je velmi pozitivní zjištění v souvislosti s dobou jejího vzniku. Hudební jazyk po zlomovém období druhé vídeňské školy se značně intelektualizoval, zkomplikoval a způsobil si tím odklon části dosavadního obecenstva od artificiální hudby, kterýžto stav nás pronásleduje vlastně dodnes. Ale přece jen s malou výjimkou u těch skladatelů, kteří v tomto složitém a rozmanitém vývoji hudby dvacátého století zcela nepohrdli melodickou a rytmickou invencí, dokázali ji představit v novém, ale přesvědčivém moderním hávu. Tito autoři si své publikum našli a nacházejí. Carl Orff k nim náleží, byť je u nás obecněji více znám hudebně pedagogickému světu se svou slavnou metodou hudebně výchovného Schulwerku.

Carl Orff, vrstevník významného Paula Hindemitha, jehož obdivoval, dospěl k vlastnímu, originálnímu a jen těžko napodobitelnému slohu, který je dokonale vyjádřen právě v kantátovém díle Carmina Burana. Hudební jazyk středověké hudby, či přesněji řečeno, jak ho vidíme z pohledu dvacátého století, mu byl pevnou základnou. Záměrná jednoduchost celé hudební faktury, harmonicky průhledná diatonika melodické linky, tolik příbuzná staroněmecké lidové písni, typické rytmické ostinato, tvořící de facto dominantu hudební architektury, to vše dává jeho dílu ve výrazu strhující sílu.

Carl Orff spolu s Paulem Hindemithem představují v německé hudbě křídlo, které zůstalo zcela nezávislé na zmíněné vídeňské dodekafonii. Skladatel nás navíc přesvědčuje řemeslnou virtuozitou, muzikantskou invencí a silným dramatickým cítěním. Carmina Burana je i u nás neobyčejně frekventovanou skladbou z odkazu hudby dvacátého století. Její popularitě jistě prospělo zařazení do jednoho z ateliérů mezinárodního festivalu Europa Cantat, který se koná každoročně v jiné zemi, u nás měl obrovský ohlas v roce 1987 v jihočeském Táboře. Byl jsem při tom a zpětně vzato obdivuji, jak právě toto Orffovo dílo, podobně jako skladby Estonce Veljo Tormise či Janáčkovu Glagolskou mši (rovněž úžasné dílo jiného rodu, ale se silnou melodickou invencí), dokázal zvládnout amatérský výběr z řady našich a zahraničních amatérských sborů v rámci nácvikového ateliéru. Propagaci Orffovy kantáty určitě velmi prospělo propagaci, když si ji spousty sborových amatérů zažilo vlastní zpěváckou praxí, a tím ji důvěrněji poznalo. O anglickém filmu Excalibur na motivy slavné legendy o králi Artušovi s popularizujícím leitmotivem Carminy Burany ani nehovoře.

Pivovarská zahrada v Českém Krumlově slouží festivalu k akcím, kde je očekávána vyšší míra návštěvnosti. Výhoda je tudíž z pozice pořadatele zřejmá, pokud se zde prodalo patnáct set vstupenek. Jejím negativem je nutnost ozvučení, míra amplifikace nutná pro daný přírodní prostor. Je mnohem obtížnější než natáčení či rozhlasový přenos. Technicky je míra amplifikace náročná právě u symfonického orchestru a sboru, kde je primární zvukovou hodnotou homogenita zvuku, naopak o poznání lépe a snáze se daří u sólových výkonů.

V globálním pohledu vzato se nazvučení prostoru celkově oproti létům minulým zlepšilo, je znát patřičnou snahu zvukařů i novou generaci techniky. Tím nechci, ani nemohu říci, že poslech v akustickém prostoru bez nutnosti ozvučování není lepší. Samozřejmě, že je, ale míra přiblížení se tomuto ideálu byla v úsilí zvukařů cítit, mimo jiné také již v počtech mikrofonů, jimiž se snímal orchestr a Kühnův smíšený sbor spolu s Kühnovým dětským sborem. Na straně druhé vše zlé je vždy pro něco dobré, nehrozí zde prakticky vůbec problém nosnosti určitých hlasů sólových i sboru. Základem večera byl na festivalech osvědčený Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Praze, ve kterém vynikaly rytmicky pregnantní a zvukově vyrovnané žestě, velmi pěkně byla zachována barva sólových dechových dřevěných nástrojů, zejména vstupů sólové flétny, která upoutala ve svých sólech cítěním frází a intonační jistotou. Podobně na sebe upozornil v sólech fagot. V kantátě je nadmíru podstatná úloha bicích nástrojů, které upoutávaly pozornost svojí rytmickou pregnancí. Smyčcové nástroje ve svém celku již v záběrech zvukařů nebyly tak dokonale vyrovnané, vyznívaly dynamicky ve prospěch vedoucích houslových skupin oproti harmonii viol, kontrabasů i violoncell. Nicméně kultivovaný a pružný zvuk frází houslových skupin byl vyvážený a intonačně solidní, takže její zveličené zvukové vyzdvižení samo o sobě se zesílením nenarušilo intonaci.

Spíše vyzdvižení sopránů ve sboru, kde je třeba per futurum více ohlídat a vyzdvihovat vnitřní harmonii, trošku občas “mikroskopicky” odhalovalo nejednotu vokalizace i ne vždy zcela uvolněné, vokálově otevřeně tvořené vysoké polohy jdoucí až po há (v části Floret silva třetí části kantáty). Podobně jako již v minulém koncertu z děl Mozartových zněla smíšenému sboru barevně jednotná basová skupina, překvapila tentokrát i skupina tenorů řadou plastických frází. Na jednotu větší míry perfekce vokalizace při solidní jednotě souhlásek je dobré ještě zaměřit pozornost. V tomto směru vynikala “Kühňata” profesora Jiřího Chvály. Smíšenému sboru se nejlépe dařily fortissimové gradace, kde vyznívala plně podstatná spodní sborová harmonie a jednota artikulace se zjevně zpevňovala. Dětský sbor zaujal již prostým sympatickým faktem, jak se na obličeji dětí na velké obrazovce zračilo soustředění na výraz hudby, ozrcadlující se ve tvářích dětí (Amor volat undique), ale v tutti plného celku rovněž v atraktivních accelerandech navozených barytonem v části – Tempus est iocundum (Je čas radosti). Velká obrazovka vizuálně zobrazovala tak říkajíc jako “na podnosu” míru jednoty artikulace sborových pěvců, vytvářející tímto důležité rytmické zákryty.

Co se podařilo nad očekávání úspěšně, bylo trio sólistů. V Orffově kantátě se jedná opravdu o sólisty v pravém smyslu slova, neboť je na pódiu každý sám za sebe, odpadá tak často neprecizní souzvuk, pronásledující řadu sestav kantátových realizací. Zde jsou sólisté vpravdě typickými sólisty. Zaujali všichni tři technicky i výrazově. Pro mne byl opravdovým zážitkem norský barytonista Audun Iversen, s kultivovaným barytonem, plastickými hudebními frázemi, schopností dynamického zjemňování konců frází hned v prvním vstupu (Omnia sol temperat). Ve virtuózně imponujícím druhém vstupu, kde předvedl krásně kryté, plné výšky na několika imponujících géčkách, s výrazovou přesvědčivostí, připomněl tento stálý host předních operních scén pěvecký charakter německé barytonové školy nedávné minulosti (Dietrich Fischer – Dieskau). Bravo! Snad jen v části Dies, nox et omnia, s možností výrazového využití čistého hlavového tónu, bych byl čekal po slyšeném volumenu pěvcovy krásné plné rezonance více funkce falzetu petto nebo mixtu, než prostého falzetu bez ostřejšího posazení do masky, pravda na již tenorových polohách v oblasti tónů fis, gis, A…

Výborná moldavská sopranistka Natalia Roman zaujala nevšední krásou “jižní” barvy svého příjemně znějícího sopránu s imponující dokonalostí a klidem instrumentálně vedeného legata, kde se ocitala až ve sféře plynulých kantilén Pucciniho (část In trutina). Což ovšem nebylo vůbec nepozitivní, naopak! Způsob uchopení frázování zde velmi přesvědčoval jako styl interpretace partu prospěšný. Ve vysoké poloze Dulcissima (Nejsladší) na kvintě e – há si vedla suverénně, rovněž staccatový sled tónů s dotykem vysokého déčka vyšel sopranistce pěkně.

Výbornou dvojici doplnil kontratenorista Roger Isaacs, původem Jihoafričan, žijící a působící v USA. Je vyškolen pro styl staré hudby, kde se především uplatňuje specifika jeho oboru (part může ale velmi dobře interpretovat také typický lyrický tenor s dobrou falzetovou funkcí jako podkladem mixtového rejstříku – slyšel jsem v tomto partu před dvěma roky pěvecky přesvědčivého Richarda Samka). Do Orffovy kantáty vnesl kontratenorista technickou jistotu a ekvilibristiku velmi dobře vyškoleného, rezonančně na dechu posazeného hlavového rejstříku, bezešvě dobře napojeného na spodní prsní rejstřík. Vstup jeho zpěvu o pečené labuti je hned v prvním tónu posazen Orffem na vysokém tenorovém áčku, dotýká se až déček, proto se obvykle volí pěvci jeho specifického hlasového oboru nebo zmínění tenoristé s velmi dobrou falzetovou funkcí. Uměleckou hodnotou jeho výkonu byl přirozený charakter výrazu. Přidanou hodnotou tohoto umělce se jevil jeho herecký pódiový projev v de facto jediném tenorovém vstupu Olim lacus colueram (Zpěv labutě na plameni či Zpěv pečené labutě).

Dirigent Petr Vronský dirigoval dílo zpaměti, bez taktovky, aby lépe sbormistrovsky modeloval v gestu vokální fráze sboru i sólistů. Scénická kantáta je mu výrazově zjevně interpretačně blízká, sdílí její pevný rytmický i melodický tah. Vede ansámbl se svým až nakažlivým vnitřním klidem a nadhledem, obsaženým nejen v exaktním gestu, ale i v inspirující mimice výrazu obličeje. Vrchol skladby se mu podařilo dynamicky dobře vyhmátnout v gradacích, při stupňování jednotlivých typických figur melodických i rytmických. Ve větším odstínění lyrických momentů a zjemňování bylo možno zajít poněkud dále (pokud to ovšem umožňoval daný zkouškový potenciál velmi různorodého velikého aparátu).

Standing ovation byly oceněním početného publika v počtu patnácti set diváků ve finále mezinárodního festivalu. Spravedlivým, nikoliv formálním jevem, jak to u nás občas v poslední době někdy bývá. Z emocionálního pocitu dozvuku a celkové gradace dynamiky závěru, kde se opět blýskly trubky suverénním, břeskným fortovým zvukem. Dvacátý pátý ročník letošního festivalu na jihu Čech byl zakončen. Můžeme se těšit na příští, již šestadvacátý, v roce 2017.

 

Hodnocení autora recenze: 85%

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2016
Carl Orff:
Carmina Burana
Natalia Roman (soprán)
Roger Isaacs (kontratenor)
Audun Iversen (baryton)
Dirigent: Petr Vronský
Sbormistr Kühnova smíšeného sboru: Marek Vorlíček
Sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Kühnův smíšený sbor
Kühnův dětský sbor
6. srpna 2016 Pivovarská zahrada Český Krumlov

www.festivalkrumlov.cz