Zdeněk Barták, hit-maker s citem pro filmové a jevištní formy

  1. 1
  2. 2

Předpokládám, že jako autor hudby býváte přítomen i jejímu nahrávání. Dovedu si představit příjemnou nervozitu skladatele provázející první poslech jeho nově napsané hudby. Stalo se někdy, že dokončování filmu bylo natolik hektické, že mělo negativní vliv i na práci ve studiu?
Samotné nahrávání hudby je to nejkrásnější, co může pro autora být. Konečně je slyšet výsledek té dlouhé práce mnoha složek. Je ovšem velmi důležité být dokonale připraven. Každá frekvence má své nástrojové obsazení a přesný natáčecí plán. Musí být naprostý pořádek v notách, protože jinak se ztrácí cenný čas. Mít ve studiu např. 60–80 hudebníků, kteří čekají, přece jenom něco stojí. Určitou vnitřní nervozitu člověk určitě má, ale není možné ji nechat na sobě znát. Vše musí probíhat profesionálně, v příjemné atmosféře a s úsměvem. Vždyť vzniká krásná hudba.

Zdeněk Barták s manželkou (archiv umělce)

Jak se stavíte k tvorbě hudby pro reklamu? Existuje mnoho pojednání o jejích psychologických, kulturně-společenských i estetických kvalitách. Jak je to ale s hudbou? V čem se reklama hudebně liší od filmu?
To je dobrá otázka. Hudba je podle mě v reklamě velmi důležitá. Já osobně se reklamě nevyhýbám. Napsal jsem hudbu pro několik reklam, ale je to prostě samostatná profese, která není vůbec jednoduchá. Vše spočívá v tom, že je potřeba vtěsnat do malého časového horizontu, většinou 15–30 sekund, „x“ informací, prezentovat produkt vtipným obrazem, textem, který naláká, a taky hudbou, která to podpoří. Dnes reklama dost umělecky upadá a to je škoda.

Zastavil bych se na chvíli u filmového triptychu Jaroslava Soukupa Byl jednou jeden polda, v němž jste využil zvukových možností big-bandu. Ať pátrám v paměti, jak můžu, nevybavuji si v českých filmech podobně stylizovaný hudební doprovod. Dere se mi na mysl pouze Henry Mancini s Růžovým panterem a možná také Michel Magne s Fantomasem. Hudba k „Poldovi“ se ale v domácím kontextu zdá být jedinečná. Co vás motivovalo právě k těmto zvukovým prostředkům?
Já jsem byl swingovou muzikou prakticky odkojen a dodnes ji miluji. Vždycky jde spíše o to mít takový filmový příběh, kam se tento druh hudby hodí. Touto možností byl právě triptych Byl jednou jeden polda v hlavní roli se skvělým Ladislavem Potměšilem. Osobně si myslím, že sem swingová hudba opravdu patří, protože umí dokonale vystihnout dramatickou i komickou atmosféru filmu. Proto jsem se ji nebál použít a pan režisér byl nadšen.

Při poslechu mého již dávno zakoupeného CD s hudbou z filmu Zdivočelá země mi vedle slavného hlavního tématu vždy imponovala skladba Hřmící stádo. Použil jste v ní téměř morriconeovské prostředky k navození kovbojské tematiky, a musím říct, že si zde ani jiné nedovedu představit. Zajímalo by mě ale, jak se obecně díváte na tzv. lokační hudbu, tedy na hudbu odkazující na určitou oblast, období či etnikum. Mezi filmovými teoretiky v jejím použití a opodstatnění panují značné rozepře.
To mě těší, že se vám tato hudba líbí. Morricone je totiž můj idol od mládí a taky jsem se od něj učil, jak pracovat s hudbou a jednotlivými motivy, jak a kdy použít nové a neznámé nástroje či zvuky, a je pravda, že v tématu Hřmící stádo jsem se snažil všechny tyto zkušenosti využít. Navíc je to ve filmu takřka šestiminutová scéna, kde je nutno udržet pozornost diváka jen obrazem a hudbou, a myslím, že se to povedlo. Jinak, co se týče hudby odkazující na určitou oblast, období či etnikum, bych byl rád, kdyby to filmoví teoretici nechali na cítění hudebních skladatelů a režisérů…

Zdeněk Barták v Koreji (archiv umělce)

Nelze si nevšimnout jisté tendence ve zpracovávání Shakespearových děl. Složil jste muzikál Bouře (The Tempest) pro Státní operu v jihokorejském Soulu, nejlepší muzikál roku 1999 asijského kontinentu, a další nese název Romeo a Julie. Přijímáte tyto hudební zakázky s již stanoveným námětem, nebo o nich sám rozhodujete na základě obliby anglické renesanční literatury?
Já jsem začal pracovat pro korejská divadla v Soulu v roce 1999 na základě zakázky vytvořit muzikál k Miléniu 2000 – volba padla na inscenaci The Tempest, protože oni historické náměty, a hlavně Williama Shakespeara, prostě milují. Muzikál měl velký úspěch, a tak jsem dostal druhou šanci napsat muzikál Romeo a Julie. Za oba tyto tituly jsem získal Asijské Oscary za nejlepší hudbu a nejlepší muzikál roku. Toho si velmi vážím. Pak jsem ještě pro Soul napsal dalších pět muzikálů na různá spíše historická témata. Jen pro zajímavost, všechny tyto muzikály jsem napsal na korejské texty, které jsem si nechal foneticky přepsat. Sám umím jen sedm korejských slov.

Zdeněk Barták v Koreji (archiv umělce)

Ondřej Soukup, váš profesní kolega, se kdysi s nadsázkou vyjádřil v tom smyslu, že kdyby už neměl touhu psát novou hudbu, mohl by klidně dál žít jen z tantiém. Doufám, že vy, stejně jako pan Soukup, ani v nejmenším nepomýšlíte na pověšení tvorby na hřebík, přesto je zřejmě bez pochyb, že se vám dlouholeté skládání hudby nejen pro ikony české pop-music vyplatilo, nemýlím se?
Já si myslím že každý člověk by se měl snažit dělat svojí práci co nejlépe a když máte ještě to štěstí, že vás ta práce baví a máte možnost svojí hudbou potěšit a ovlivnit spoustu posluchačů či diváků, co si můžete více přát? A to je ta touha, o které Ondra – mimochodem můj malostranský soused – mluví. Myslím si, že nicnedělání by nás ani jednoho nebavilo. Tantiémy jsou jedna věc a patří k tomu, ale využít našich schopností, které máme dané od pánaboha, jako umět napsat krásnou hlavní melodii k filmu či seriálu nebo umět diváky hudbou rozesmát či rozplakat, napsat nějaký megahit, který posluchače potěší, muzikál, kde se diváci pobaví nebo se jim tají dech, to každý neumí. Určitě tedy se svojí tvorbou nehodlám končit. Jsem plný nápadů a energie.

Zdeněk Barták a Andrea Bocelli (archiv umělce)

Váš životopis odkrývá spoustu mezinárodních úspěchů. Se svojí hudbou jste dokázal velké věci. Existuje pro vás ještě nějaká vyšší meta?
Vyšší cíle by si měl člověk dávat vždycky, ale všechno je principiálně hlavně o pracovitosti, nápadech, náhodě, štěstí a hlavně o skromnosti. Tím jsem se zatím řídil celý svůj umělecký život a vyplatilo se mně to. Dva Asijští Oscaři, vítězství v soutěži Premio Andrea Bocelli z 860 písní se skladbou E mi manchi tu a možnost s tímto světovým tenorem osobně spolupracovat, dále celá řada filmů a úspěšných seriálů a stovky známých a hitů písní mluví za vše. Co bude dál, to uvidíme. Věřím ale, že mě ještě nějaké příjemné překvapení čeká.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments