Zdeněk Plech: Říkám věci tak, jak si je myslím

  1. 1
  2. 2

Když pročítáte soupis rolí, které má na repertoáru, nestačíte se vzhledem k tomu, že mu je teprve pětatřicet, divit. A litujete, že pražské Národní, kde je už šestým rokem v angažmá, toho nedává víc. Mozartův Masetto, Leporello i Komtur, Sarastro a Publio. Deset verdiovských rolí, od Velkého inkvizitora až po Pietra v Simonu Boccanegrovi. Wagnerův Fasolt a Hagen, čtyři puciniovské party. A pochopitelně repertoár český -Kecal a Vodník, ale třeba i šest janáčkovských postav. To jen namátkou. Neméně široký je i jeho repertoár písňový a oratorní, zpívá ovšem také v muzikálech, a to včetně těch, které sám zkomponoval – Kazatele a Marnotratného syna. I to je basista Zdeněk Plech. Rodák z Brna a absolvent tamější konzervatoře i JAMU má na svém kontě úspěchy v nejedné pěvecké soutěži, ale i při celé řadě zahraničních vystoupení v operních domech i koncertních sálech, počínaje Berlínem a konče třeba kanadským Torontem.

Jak jste se vůbec ke zpívání a ke studiu zpěvu dostal? Kdo vás k tomu přivedl?

Ke studiu zpěvu mě přivedli čtyři lidé. Nejprve v mých jalových letech Karel Gott, později pak tři tenoři. Když jsem se k tomu ještě doslechl, že na konzervatoři není fyzika a chemie, bylo rozhodnuto. Bohužel jsem chtěl být celý život tenorem, což se mi už asi nesplní.

Měl jste nebo ještě máte nějaký profesní vzor?

Kdo zná můj dětský pokoj v Brně, odpověď je mu jasná. Ten pokoj je totiž oblepen portréty mého miláčka Plácida Dominga. Díky němu mohu v divadle napovídat všem mým kolegům tenorům, neboť se mohu pochlubit, že znám texty skoro všech známých tenorových árií od Nessun dorma po Granadu. Bohužel, jak jsem již zmínil, není mně to k ničemu. Po zjištění, že nebudu tenorem, v období mutace, na hledání podobných bezmezně obdivovaných idolů už nebylo místo. Sice jsem se poohlížel po jiných pěvcích, které dodnes uznávám, ale na Plácida, viděného dětskýma obdivnýma očima, už nikdo nedosáhl.

B.Smetana: Prodaná nevěsta (Kecal, J.Březina jako Jeník – foto H.Smejkalová)

V Národním divadle jste už sedmý rok. Spokojen?

Přijde na to, kdo tento rozhovor bude číst…:-) Ale ne, vážně, všude je samozřejmě něco. To bych snad ani nebyl Čech, kdybych byl se vším spokojen, ale jinak si vcelku nestěžuju. Teď, když jste to sám řekl, tak si teprve uvědomuji, že už jsem sedm let Pražákem, no to je hrůza…

Sedm let není zrovna krátká doba. Jak se za tu dobu z vašeho pohledu změnila opera Národního divadla?

To je těžká otázka. Každopádně se v divadle objevuje čím dál více hostů, takže se pomalu ale jistě vytrácí pocit jakéhosi kolektivu. Člověk pracuje se stále novými a novými lidmi, což je někdy škoda. Vzpomínám si, že v Brně jsme byli skvělá parta, která se často vídala i mimo divadlo. Tady to tak není a bude to jistě stále vzácnější. Co se týče pěveckého “dorostu“ začínám si všímat, že mladí zpěváci, kteří vyrostli v době “po revoluci“ jsou vychováváni jiným, daleko sebevědomějším stylem než my. V mnoha ohledech je to možná dobře, například pro psychickou pohodu a podobně Jinak ale nevím… Nechci se někoho dotknout, to bych opravdu nerad, ale připadá mi, že některým těmto lidem, majícím za sebou pár představení, naprosto chybí jakákoliv pokora a skromnost k práci. Po příchodu do divadla jsem si prošel obdobím druhých ozbrojenců, markýzů a podobně. Než mi byla dána větší příležitost, považoval jsem to za naprosto normální a přirozený vývoj. Mám pocit, že dnes nastoupí do divadla absolventi akademie a už se cítí být Traviatou či Giovannim. Navíc v době globalizace jim nestačí zpívat v Národním divadle, ale prostě cool je zpívat hlavně venku, protože tady je to o ničem… No a když vyjedou ven, zjistí, že i tam jsou zpěváci dobří a špatní a najednou se diví. Samozřejmě to neplatí o všech. Omlouvám se, že jsem se trochu rozvášnil, ale říkám věci tak, jak je cítím.

G.Verdi: Falstaff (Pistola, I.Kusnjer jako Falstaff, foto H.Smejkalová)

Před příchodem do Prahy jste působil v Brně, kde jste během pouhých čtyř let nastudoval dvě desítky často velkých rolí. Jak na tuto dobu vzpomínáte? Z pohledu mladého zpěváka a vybudování si repertoáru to asi byla skvělá škola, nebo ne?

To určitě. Navíc jsem do Brna přišel v době, kdy na jeho jevišti excelovali takoví machři jako Pavel Kamas, Richard Haan, Richard Novák… To byla neskutečná škola. Já přišel do divadla za pana Šimerdy a nedám na něho dopustit. Dával přiležitost mladým, rovnou se každého zeptal, cítíš se na to, chtěl bys to zpívat? Kromě pěvců tam byli i jiní. Například dirigent Evžen Holiš, který mi otevřel oči a přivedl mě k Janáčkovi. Ještě navážu na předešlou otázku. Protože Brno nemělo a nemá takovou vazbu na cizinu, v Janáčkově divadle se opravdu koncentrovalo to nejlepší, co Morava měla a bylo to znát. Bohužel jak situaci v Brně vnímám, nejsem si jist, že tito pěvečtí velikáni mají zajištěny kvalitní nástupce a to je rozhodně škoda.

Od doby, kdy jste absolvoval JAMU – jak si myslíte, že se změnil, vyvinul váš hlas? Stále se ještě zdokonalujete u někdejšího předního barytonisty Václava Zítka?

Hlas se samozřejmě vyvíjí celý život. Například basisté dozrávají až tak kolem pětatřicátého roku života. Od dob JAMU jsem musel urazit ještě dlouhou cestu. Teprve v praxi zjistíte, že jsou situace, na které vás škola nepřipravila a ani připravit nemohla a vy se s nimi musíte postupně vyrovnávat. I proto si myslím, že každý pedagog zpěvu by měl fungovat nějaký čas sám jako zpěvák, aby věděl, co to vlastně obnáší. K panu Zítkovi už nechodím, od loňského roku dojíždím do Brna k Pavlu Kamasovi, který mi maximálně vyhovuje.

Role, která vám zatím dala nejvíc zabrat?

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (2) “Zdeněk Plech: Říkám věci tak, jak si je myslím

Napsat komentář