Jestliže jsem lidem předával krásu hudby, teď jim chci přiblížit krásu jejich života a dát naději a víru.
Tato slova řekl bývalý sólista opery plzeňského Divadla J. K. Tyla, katolický kněz Jiří Kusý, redaktorce MF Dnes na závěr článku, který o něm byl publikován u příležitosti jeho šedesátin. V úterý 12. dubna 2016 se pozemský život tohoto neobyčejného muže uzavřel.
Jiří Kusý se narodil 15. ledna 1948 ve středočeských Pečkách. Původně chtěl studovat archeologii, ale to mu bylo v padesátých letech z politických důvodů znemožněno. Dal se tedy na dráhu, ve městě ležícím na hlavní trati z Kolína do Prahy, dosti typickou, stal se železničářem. Pracoval jako výpravčí, později na ředitelství metra v Praze a vedle toho studoval. Protože měl rád zpívání, věnoval se hudbě a jeho láska k Bohu ho přivedla k tajnému studiu teologie.
Své pěvecké školení, během něhož se velmi aktivně věnoval činnosti v Pražské zpěvohře, kde vytvořil řadu velkých rolí, ukončil absolutoriem na pražské Konzervatoři u profesora Jaroslava Horáčka. Od 1. ledna 1984 jej tehdejší šéf plzeňské opery Oldřich Kříž angažoval do Plzně a o rok později Jiří Kusý ukončil i svá kněžská studia. V Berlíně jej tajně vysvětil tehdejší berlínský biskup, pozdější arcibiskup v Kolíně nad Rýnem, Joachim kardinál Meisner, blízký spolupracovník papeže Jana Pavla II.
První rolí, kterou Jiří Kusý jako zpěvák v Plzni nastudoval, byla velmi obtížná barytonová partie Tausendmarka ve Smetanových Braniborech v Čechách.
Tuto postavu, které se obávají i zkušení barytonisté, však zvládl výtečně. Uplatnil v ní svůj hebký lyrický baryton schopný dramatického výrazu, citlivý hlasový projev, smysl pro charakter role a uměřené jevištní vystupování. Plzeňské publikum jej okamžitě přijalo a stal se jeho oblíbencem. Ačkoli strávil v Plzni pouhých sedm let, výrazně se do historie plzeňské opery zapsal.
Kdyby se Jiří Kusý nadále věnoval pěvecké kariéře, byly by nejspíše jeho doménou především opery české a italské, pro než byl výtečně disponován.
Byl výborný v postavách ušlechtilých typů, k nimž ho určil už jeho přirozený osobnostní charakter (král Vladislav ve Smetanově Daliborovi, Bohuš ve Dvořákově Jakobínovi, v němž ale vytvořil i postavu zloducha Adolfa, konzul Sharpless v Pucciniho opeře Madama Butterfly), ale úspěšně si vedl i v ztvárnění složitějších psychologických postav, jako byla titulní role v Čajkovského Evženu Oněginovi, hrabě Almaviva v Mozartově Figarově svatbě anebo Paolo Albiani ve Verdiho Simonu Boccanegrovi.
Své schopnosti jevištní komiky prokázal v Hajném v Dvořákově Rusalce. Zdárně se vypořádal i s úkoly v operách dvacátého století, ať to byl Antifolus ze Syrakus v Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího, anebo Císař v Opeře z pouti Emila Františka Buriana.
Parádní rolí Jiřího Kusého byl ale Hrabě Luna ve Verdiho Trubadúrovi. V něm se také v do posledního místa zaplněném Velkém divadle s plzeňským publikem, které mu vzdalo hold, rozloučil.
Zpívání se ovšem nevzdal. V pořadu, který s ním natočila Česká televize v rámci cyklu Cesty víry v roce 2013, řekl: „Kážu a vedu farnost, ale zpěv mě stále oslovuje v souvislosti s mou službou… To je víra, která nás vede a povznáší.“
Byl kaplanem v pražském chrámu Matky boží před Týnem, poté administrátorem v Praze-Liboci a nakonec farářem v chrámu sv. Václava v Praze-Nuslích. Věnoval se interpretaci duchovní hudby. Často zpíval sólo v Rybově České mši vánoční po boku Eduarda Hakena, kterému jako kněz posloužil při jeho poslední cestě, stejně jako Josefu Kemrovi, jehož byl zpovědníkem. Obzvláště rád zpíval Dvořákovy Biblické písně. Jeho rodné město Pečky mu udělilo čestné občanství a stejné pocty se mu dostalo v roce 2014 i v Praze 4. Poslední měsíce svého života Jiří Kusý strávil v pražské Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze. Zemřel pár týdnů po svých osmašedesátých narozeninách.
