Máme-li najít společné rysy, které spojovaly celý průběh večera, nabídnou se okamžitě dva: posluchačsky náročná dramaturgie a vynikající interpretace Zemlinského kvarteta. Posluchačsky náročnou dramaturgii naplnila progresivní díla, která na bedra vnímatelů vložila nejen složitý a zvukově neotřelý průběh, její součástí byla také kompozice, která vedle složitého strukturálního a fakturálního procesu vyžadovala schopnost udržet pozornost na souvislé dlouhé časové ploše. Interpretace Zemlinského kvarteta dala všem skladbám takový punc, kdy jejich obsah byli posluchači schopni nejen pochopit, ale navíc i ocenit význam provedených děl v dobových souvislostech. O obsahu zařazených skladeb a pozadí jejich umělecké přípravy promluvil v krátkosti před koncertem vedoucí souboru Petr Holman, podrobněji pak v rozhovoru, který poskytl Opeře PLUS. Vysvítá z něj dobrá znalost díla Alexandera Zemlinského a Bohuslava Martinů v souvislostech jejich životních osudů. Proto můžeme interpretaci provedených skladeb s klidem označit za kompetentní a informovanou.
Zemlinského kvarteto zvolilo pro svůj festivalový večer Smyčcový kvartet č. 2 Alexandera Zemlinského a druhý a třetí kvartet Bohuslava Martinů. Přesto, že první dvě uvedené skladby mají k sobě svým rokem vzniku relativně blízko, svým kompozičním stylem se liší přímo propastně. Zemlinského opus byl dokončen v roce 1915, což je rok, který spadá do období autorova hudebního vedení Nového německého divadla v Praze (1911–1927). Kvartet č. 2 svojí hudební řečí komunikuje s výdobytky takzvané tristanovské generace, složitými kompozicemi atakujícími stabilitu tonality, díly, která se vyjadřují ve složitých polyfoniích, a tak často zcela relativizují dopad harmonických funkcí, stále ještě plánovaných. Stejně jako rané skladby Schönbergovy či Webernovy, které též sledovaly uvedené ideje (viz dále díla Zjasněná noc Arnolda Schönberga či Langsamer Satz Antona Weberna popsaná v mých předešlých recenzích) generuje i Zemlinského druhý kvartet nová tektonická území. Ty charakterizuje zvláštní levitace zvuků nepodchycených magnetismem centralizované hierarchie. V konotaci tristanovské generace je Zemlinského Smyčcový kvartet č. 2 mimořádným dílem. V jeho spletitém řešení stavby jasně prosvítá vazba k úvodní frázi díla, tedy ke krátkému chromaticky postupujícímu motivu ve volném tempu, který v kostce představuje soubor základních, dále bohatě rozvíjených výrazových prostředků. Jejich naladění probíhá v permanentním modulačním procesu a v akordických derivátech dominantního septakordu, vložených do složitých alteračních verzí. Častým výsledkem uvedených procesů jsou výseče celotónové řady ve vertikálním ustrojení. Kvartetní soubor potkalo při studiu popsané skladby několik osudových mezníků: zrál jeho celkový zvuk a všichni jeho členové v něm osvědčili své nemalé umělecké renomé, jež nabyli jako sóloví hráči. Zemlinského kvarteto je nabité pregnantními uměleckými osobnostmi, přesto vytvořilo homogenní celek. Proto také závažné Zemlinského kvartetní dílo v jeho podání vyznívá velebně a v přehledném strukturálním průběhu. Jeho interpretace se stala pro mne vrcholem večera.
Ve stejně robustní, plastické a plně kompetentní interpretaci zazněl Smyčcový kvartet č. 2 H 150 a Smyčcový kvartet č. 3 H 183 Bohuslava Martinů. Obě díla zdobí jejich odvážné hledačské zaměření a nacházení nových zvukových teritorií. Je velmi záslužné, že Zemlinského kvarteto uvedlo původní verzi Smyčcového kvartetu č. 2 (z února roku 1925), protože její o několik měsíců pozdější verze již obrousila hrany zvukové příkrosti. Tvrdost mnohých souzvuků je zde svědkem tvůrčího naladění Bohuslava Martinů, postupně se seznamujícího s velkým světem umělecké Paříže, kam přijel na studia v roce 1923. Syrovost lidových intonací pak dává na srozuměnou, jak intenzívně se Martinů vnitřně spojil s novou rolí a poetikou komorní hudby, patrnou třeba u Igora Stravinského, koncentrovanou v roce 1918 do jeho baletně-dramatického díla Příběh vojáka. V obou zařazených dílech Bohuslava Martinů není již ani stopy po doznívajícím vlivu německé romantiky ve 20. letech minulého století. Interpretačním záměrem Zemlinského kvarteta pro ranější z dvojice kvartetních opusů bylo vystihnout zvukovou syrovost díla a podchytit jeho hudecké podtexty. Vyšel znamenitě. Plasticita interpretačních vyjádření byla výsledkem diferencované smyčcové i prstové techniky všech kvartetních hráčů a především jejich vysoké míry komorní kreativity.
Smyčcový kvartet č. 3 Bohuslava Martinů lze vnímat jako autorův postup v kvartetní kompozici, kdy mezi dokončením druhého a třetího kvartetu uplynuly pouhé čtyři roky. Třetí kvartet vzniká tedy v roce 1929. V intencích dalších tvůrčích linií, které probíhají v autorově tvorbě paralelně, lze zachytit v mladším kvartetu tendence vyrovnat se s impresionistickou barvitostí, která v době dokončení díla ještě fungovala jako jeden ze soudobých trendů. Dílo představuje nejkratší ze všech autorových kvartetních cyklických děl. V úvodu zaujme překvapivým propojením hry prutem smyčce s trylkováním a dalšími doplňky ostatních smyčcových nástrojů. Později již v díle zaznamenáváme ušlechtilost skladatelova melodicko-harmonického myšlení, tedy něco, s čím původní verze autorova předcházejícího kvartetu ještě nepracovala. Zemlinského kvarteto vykreslilo všechny impresivní nálady v plasticitě, které bylo možno snadno porozumět. Závěr třetího kvartetu se pak nesl ve strhujícím duchu toccatovosti a eruptivní muzikality. Finále skladby vyvolalo velké nadšení v sále.
Na interpretaci kvartetních děl 20. století reagovali posluchači celkově velmi citlivě. Nadšeně aplaudovali po každé skladbě a v závěru si vyžádali ještě přídavek. Zazněla píseň Alexandera Zemlinského v úpravě violoncellisty Vladimíra Fortina.
Dny Bohuslava Martinů: Zemlinsky Quartet
26. listopadu 2024, 19:30 hodin
Fortna, klášter bosých karmelitánů
Program
Alexander Zemlinsky: Smyčcový kvartet č. 2 Op. 15
Bohuslav Martinů: Smyčcový kvartet č. 2 H 150
Bohuslav Martinů: Smyčcový kvartet č. 3 H 183
Účinkující
Zemlinsky Quartet
