Jméno Jiřího Kotouče je pevně spojeno s Pražskou konzervatoří. Nejprve zde v letech 1959–1965 studoval zpěv, později se na školu vrátil jako pedagog. Ještě za totality se mu podařilo vycestovat do Itálie, kde získával informace o pěvecké a interpretační tradici. Od roku 1998 zde vyučoval klasický zpěv a stal se jednou z výrazných osobností pěveckého oddělení. Jeho pedagogika nestála pouze na hlasové technice, ale velmi dbal také na interpretaci. Technika pro něj nebyla cílem sama o sobě. Měla pěvci umožnit, aby mohl přesvědčivě vstoupit do různých stylových světů – od operního repertoáru přes duchovní hudbu až po baroko. Jeho třídou prošli pěvci a pěvkyně, kteří se prosadili na operních scénách i koncertních pódiích doma a v zahraničí. Mezi jeho studenty patří například Ludmila Vernerová, Hana Blažíková, Marie Fajtová, Jana Levicová, Pavla Vykopalová, Tomáš Černý, Martin Šrejma, Jiří Brückler, Jaromír Nosek či Eva Müllerová. Pro řadu z nich nebyl jen pedagogem hlasové techniky, ale také rádcem, průvodcem a osobností, která zásadně ovlivnila jejich interpretační uvažování.
Významnou část jeho umělecké dráhy tvořila stará hudba. Již v šedesátých letech založil soubory Camerata Nova a Collegium flauto dolce, s nimiž se věnoval repertoáru renesance a baroka i hře na historické nástroje. Stará hudba pro něj představovala živý jazyk, který vyžaduje přesnost, stylovou znalost, technickou vybavenost a současně výrazovou naléhavost.
Od poloviny osmdesátých let se výrazněji uplatňoval také jako dirigent. Připravil řadu barokních oper a scénických projektů, mimo jiné Pergolesiho La serva padrona, Monteverdiho Il ballo delle ingrate, Purcellovu Dido and Aeneas, Händelovy opery Alcina, Rodelinda a Rinaldo, Vivaldiho Orlando furioso nebo Bononciniho Astarto. Mnohá díla starých mistrů uváděl v českém prostředí nově nebo se podílel na jejich návratu k interpretům a posluchačům.
Jako cembalista spolupracoval s řadou českých souborů a orchestrů, mimo jiné s Pražskými madrigalisty, Pražským komorním orchestrem bez dirigenta, Virtuosi di Praga a Operou Mozart. S Operou Mozart byl dlouhodobě spojen také v rámci letních stagion ve Stavovském divadle. Jeho hudební záběr tak přirozeně propojoval komorní, operní i scénickou praxi.
Jiří Kotouč se věnoval také práci s historickými prameny a zpřístupňování méně známého repertoáru. Vyhledával a připravoval partitury, které by jinak zůstaly zapomenuty. V roce 2019 vyšla v Nakladatelství Českého rozhlasu sbírka Barokní operní árie v jeho editaci. I v této oblasti se projevovalo jeho typické spojení badatelské pozornosti a pedagogického instinktu. Důležitou součástí jeho působení byla rovněž letní škola Společnosti pro starou hudbu staré hudby ve Valticích. Patřil k jejich zakladatelům a po řadu let zde vyučoval i vedl další generace interpretů k poučenému zacházení s historickým repertoárem. Jeho vliv se proto neomezoval pouze na Pražskou konzervatoř, ale zasahoval širší prostředí české starohudební komunity.
Jiří Kotouč byl osobnost náročná, vzdělaná, s výrazným názorem, hudební pamětí, humorem i ironií. Odmítal představu, že stará hudba je interpretačně jednodušší než repertoár pozdějších období. Naopak ji chápal jako oblast vyžadující mimořádnou technickou jistotu, cit pro styl a schopnost dramatického výrazu. Nesmazatelně vepsal především do hlasů pěvců, které vedl, do repertoáru, který pomáhal vracet na pódia, a do živé představy staré hudby jako umění, jež patří na jeviště, koncertní pódia a do práce dalších generací interpretů.
Jiří Kotouč se narodil 7. října 1945 a zemřel 5. června 2026
