Hvorostovskému byl v roce 2015 diagnostikován nádor na mozku. Navzdory nemoci však pokračoval ve své profesionální kariéře až do závěru roku 2016, kdy v září musel odříci vystoupení ve Verdiho Simonu Boccanegrovi ve Vídeňské státní opeře. V prosinci téhož roku pak Dmitri Hvorostovsky zrušil plánovaný debut ve Velkém divadle v Moskvě ve Verdiho Donu Carlosovi.
„Po dvou a půl letech boje s rakovinovým nádorem na mozku zemřel dnes ráno obklopen svými blízkými,“ uvádí se na facebookovém účtu zpěváka. S onemocněním se léčil v jednom z londýnských onkologických zařízení.
Dmitri Hvorostovsky zaznamenal první zásadní úspěch ve své kariéře v roce 1989, kdy vyhrál soutěž BBC Cardiff Singer of the World. Velmi záhy se stal sólistou všech prestižních světových operních scén, opakovaně se představil i u nás, naposledy v roce 2012 na hudebním festivalu v Českém Krumlově.
Jedním z nejžádanějších a nejuznávanějších světových barytonistů se Dmitri Hvorostovsky stal už od začátku devadesátých let a vysoké renomé si dokázal udržet až do své nemoci. Ve Vídeňské státní opeře debutoval v roce 1994 jako Riccardo v Belliniho Puritánech, v newyorské Met o rok později jako Jelecký v Čajkovského Pikové dámě. Dmitri Hvorostovsky žil trvale v Londýně, kde také krátce po svých pětapadesátých narozeninách zemřel.
Dmitri Hvorostovsky se narodil v sibiřském Krasnojarsku, kde vystudoval Vysokou uměleckou školu. V tamní opeře debutoval jako Marullo v Rigolettu. K rozhodnutí věnovat se plně pěvecké kariéře přispělo jeho vítězství v soutěži Singer of the World v britském Cardiffu roku 1989.
Po debutu v Nice, kde zpíval v Čajkovského Pikové dámě, ho začaly zvát renomované operní domy jako Royal Opera House, Covent Garden, newyorská Metropolitan Opera, pařížská Opéra, Bavorská státní opera, milánská Scala, Vídeňská státní opera, Lyric Opera v Chicagu, také Salcburský festival a jiné.
Ještě v létě tohoto roku vystoupil na letním gala v rakouském Grafeneggu; ovace sklidil především za árii Rigoletta, neapolskou píseň Passione a ruskou o černých očích. Ve Vídeňské státní opeře měl tento měsíc vystoupit v Maškarním plese, na jaře měl zpívat Otella a Rigoletta…
Hvorostovského kariéra se v rozhodujícím aspektu lišila od současných raketových nástupů. Vědom si svých limitů, odmítal na jejím začátku hnát výkony až na hranici možností. Jeho lyrický baryton sice v průběhu času nabyl na objemu, výrazný témbr s měkkým kovovým leskem a vroucností si však uchoval. V mnohém se jeho způsob zpěvu podobal ruským pěvcům minulosti, občas tíhl k pompéznosti, jeho nádechy byly slyšet, tak však dokázal získávat dechovou rezervu, nad níž jsme žasli – například ve scéně smrti markýze Posy z Verdiho Dona Carlose, kdy dokázal vytvářet nekonečně dlouhé legatové oblouky, příznačné pro obor italské opery. Není proto divu, že zvláště rád zpíval Verdiho, ať už Simona Boccanegru, Jaga či Nabucca.
Jeho vrcholná role však byl Čajkovského Evžen Oněgin. Starší studiová nahrávka dovoluje jen tušit, co v této partii odevzdával na jevišti. Blazeovanost a elegance jeho projevu a paradoxní spojení nonšalance a sebekontroly se násobily účinkem hlasové ohebnosti a suverenity. Nebylo rozhodující, že jiní pěvci přistupovali k roli poněkud diferencovaněji: Hvorostovsky byl Oněginem.
V každé roli, a také na koncertech a v písňových recitálech, vyzařoval fascinující auru, již tvořilo vysoké umění, ryzí mužné sebevědomí a z vokální energie vyplývající naléhavost výrazu.
S pomocí textů Sputnik Deutschland (de.sputniknews.com), Der Kurier (kurier.at/kultur), Neue Zürcher Zeitung (nzz.ch) a Die Zeit (zeit.de/news) připravila a přeložila Vlasta Reittererová
