Sir Roger Arthur Carver Norrington se narodil 16. března 1934 v Oxfordu do intelektuální rodiny – jeho otec byl vícekancléř univerzity. Oba rodiče byli hudebně založení – seznámili se při ochotnickém provedení operety Gilberta a Sullivana. Roger hrál od dětství na housle a zpíval, během války byl evakuován do Kanady a po návratu navštěvoval Dragon School, Westminster School a po službě u RAF studoval na Clare College v Cambridge.
Byl jednou z nejvýraznějších a nejkontroverznějších postav hnutí historicky poučené interpretace – proslul zejména jejím důsledným prosazováním, které neomezoval pouze na používání dobových nástrojů, ale i trval na striktním dodržování tempové věrnost – například podle skladatelových metronomických údajů, zcela nekompromisním odmítání vibrata, které označoval za „moderní drogu“ – s tvrzením, které se opíralo o analýzu dostupných raných zvukových záznamů, že orchestry jej ve skutečnosti nezačaly plošně používat dříve než ve 30. letech 20. století.
Jeho přístup byl oceňován především v interpretacích barokní a klasicistní a romantické hudby, kde jeho práce se Schütz Choir a London Classical Players přinesla nový pohled na průzračnost harmonie a původní znění skladeb. U romantického repertoáru, jako Beethoven, Berlioz, Wagner či Mahler, však vyvolával bouřlivé reakce. Jeho provedení Beethovenových symfonií v rychlostech daných skladatelem byla některými vnímána jako absurdně uspěchaná, jinými jako dechberoucí objev. Právě tato kompletní nahrávka všech s London Classical Players pro EMI v 80. letech mu přinesla mezinárodní uznání a zároveň otřásla tradicí „monumentálních“ výkladů Klemperera nebo von Karajana.
Norrington se k dirigování dostal postupně – po studiích angličtiny v Cambridge a práci v Oxford University Press (kde vydával náboženskou literaturu) se ve volném čase věnoval zpěvu, hře v orchestrech a komorní hudbě. Osudově se mu stalo setkání s dílem Heinricha Schütze, jehož tvorba jej fascinovala natolik, že roku 1962 založil Schütz Choir. Na jedno z prvních vystoupení byl přítomen ředitel Royal College of Music, Keith Falkner, který jej přizval ke studiu. Norrington se poté vzdálil vydavatelské činnosti, studoval dirigování u Sira Adriana Boulta.
Po ukončení činnosti Schütz Choir roku 1972 připravil první historicky poučené provedení Händelova Mesiáše a Monteverdiho Nešpor, respektive se jednalo o interpretaci, která vycházela z tehdejších znalostí dané hudební epochy. Roku 1978 založil London Classical Players, s nimiž po dvě desetiletí rozvíjel důkladný výzkum interpretačních praktik 18. a 19. století. Spolupracoval s předními muzikology a snažil se proniknout do původních zvukových ideálů autorů. Mezi lety 1969 a 1984 zároveň vedl Kent Opera, kde provedl přes 400 představení 40 různých oper.
Jeho průkopnické pojetí se rozšířilo i mimo původní „dobové“ okruhy – stal se prvním dirigentem, který provedl na dobové nástroje Haydnovo Stvoření, Mozartovu Kouzelnou flétnu, Berliozovu Fantastickou symfonii, Brahmsovy symfonie a další zásadní díla. Norrington však neviděl smysl autenticity pouze v nástrojích – usiloval i o „autentický zvuk“ u moderních orchestrů. V době, kdy byl šéfdirigentem Suttgartského rozhlasového orchestru, tvrdošíjně přeučil všechny hráče hrát s minimem nebo zcela bez vibrata. Byl vyhledávaným hostujícím dirigentem v Evropě i USA, působil v Covent Garden, English National Opera, na festivalech v La Scale, La Fenice i Maggio Musicale.
Jeho koncerty byly nezaměnitelné – prokládal je přátelskými poznámkami a výkladovými vsuvkami. K vrcholům jeho kariéry patřily tzv. „Experiences“ – víkendové cykly na londýnském South Bank, věnované důkladnému studiu a provedení díla vybraného skladatele.
V 90. letech se Norrington úzce spojil s London Philharmonic Orchestra a Orchestra of the Age of Enlightenment (který v roce 1997 převzal činnost London Classical Players). Téhož roku se stal šéfdirigentem Cameraty Salzburg a od roku 1998 vedl Stuttgartský rozhlasový orchestr, s nímž se v roce 2016 naposledy před jeho zánikem představil v Londýně na Proms. Proms ostatně zahajoval už v roce 2006, v roce 2008 vedl jejich závěrečný večer. Roku 2011 se stal šéfdirigentem Zürcher Kammerorchester.
Jeho provedení Wagnera a Mahlera dráždila publikum ještě více než provedení Beethovena. Nahrávka Mahlerovy Druhé symfonie bez vibrata vzbudila mezi tradicionalisty otevřené pohoršení, které se odrazilo v mediálních diskuzích.
Za přátelským vystupováním se podle některých skrývala neústupná až didaktická povaha – prostor pro názorovou pluralitu v interpretaci příliš nepřipouštěl. Kritiku ze strany tradičních hudebníků s oblibou vyvracel historickými argumenty a citacemi dobových textových pramenů.
V 90. letech mu byla diagnostikována rakovina kůže a v roce 1995 podstoupil úspěšnou operaci mozkového nádoru. Jeho zásluhy byly oceněny řadou britských vyznamenání: v roce 1980 získal titul OBE, o deset let později CBE a v roce 1997 byl povýšen do rytířského stavu. Jako patron podporoval činnost Bampton Classical Opera i Orchestra of St Paul’s.
Byl dvakrát ženatý – nejprve s Susan McLean May (dvě děti, rozvod 1982), poté s tanečnicí a choreografkou Kay Lawrence, s níž založil Early Opera Project a měl jednoho syna.
V generaci dirigentů novodobých premiér klasicko-romantických orchestrálních děl na dobovými nástroji patřil spolu s Nicolasem Harnouncourtem, Johnem Eliotem Gardinerem a Philippem Herreweghem k zakladatelským osobnostem. Když byl médii dotázán na to, jestli někdy sepíše paměti, které by mapovaly jeho život a hudební objevitelství, odpovídal: „Nejsem zas tak zajímavý“.
