Zdeněk Šesták se narodil 10. prosince 1925 v Cítolibech u Loun. Obor skladba vystudoval na Pražské konzervatoři u u Emila Hlobila a Miroslava Krejčího a své vzdělání si souběžně rozširoval studiem hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy u Josefa Huttera a Jana Němečka (v té době rovněž navštěvoval přednášky Jana Patočky o antické filosofii). Studium hudební vědy však nemohl řádně ukončit a tak po absolvování konzervatoře musel v roce 1950 nastoupit na základní vojenskou službu jako střelec těžkého kulometu v Terezíně, kde byl posléze převelen do vojenské hudby, která v Terezíně rovněž působila. Zde pak působil až do konce vojny jako flétnista u Vojenské divizní hudby ve Slaném.
Na počátku kariéry prošel několika institucemi – v letech 1952 až 1954 působil v Ústředním domě lidové tvořivosti v Praze jako lektor a osvětový pracovník, do roku 1957 pak v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého a v Ústředním domě armády. Od roku 1957 se již plně věnoval svobodnému povolání hudebního skladatele a badatele v hudebněhistoriografické oblasti české hudby 18. století.
V letech 1968 a 1969 zastával pozici ústředního dramaturga symfonické, komorní a vokální hudby v Československém rozhlasu. V roce 1991 mohl konečně 42 let po absolutoriu dokončit svá studia a poté jeden rok přednášel hudební regionalistiku v Ústavu hudební vědy Filosofické fakulty Univerzity Karlovy.
Jako skladatel proslul všestranností a hlubokým vnitřním přesahem. Zanechal po sobě rozsáhlé dílo zahrnující symfonie (například Symfonická fantazie – 1966, Symfonie č. 5 Chronos – 1977, Symfonie č. 6 Věčný nepokoj srdce – 1979), houslové koncerty (Koncert pro housle a orchestr č. 2 Jan houslista – 1985), smyčcové kvartety (Smyčcový kvartet č. 7 Soliloquia – 1994, Smyčcový kvartet č. 8 Hledání světla – 1996), vysoce ceněnou část jeho tvorby představují rovněž sborové a písňové kompozice, v nichž se autor často obracel k latinským liturgickým či biblickým textům (jmenujme namátkou například duchovní kantáty In Deo speravit cor meum – 1976, Laudate Dominum omnes gentes – 1983, Oratorium „Královna Dagmar“ na libreto Dagmar Ledečové – 1989, Portrét Konstantina Biebla – poéma pro smíšený sbor a capella na vlastní básníkův text – 1974).
Zásadní byla Šestákova činnost badatelská. Jako muzikolog se specializoval na regionální hudební historii 18. století a zasvětil značnou část svého profesního života výzkumu hudebníků z rodných Cítolib u Loun. Jeho mravenčí práce vedla ke znovuobjevení a zpopularizování děl Václava Jana Kopřivy, Karla Blažeje Kopřivovy, Jana Adama Gallina, Jana Nepomuka Venta a Jakuba Lokaje (monografie Musica antiqua Citolibensis. Nouze již odešla, velká radost jest k nám přišla…) . Tímto objevem odborné i laické veřejnosti dokázal, že takzvaná cítolibská skladatelská škola představuje jeden z nejdůležitějších pilířů českého hudebního klasicismu. V letech 1968 a 1985 vyšla dvě gramofonová alba, později další CD.
Za svůj celoživotní přínos české kultuře obdržel řadu vyznamenání. V roce 2006 mu Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 udělila uznání za přínos filozofii vzdělávání. O dva roky později převzal Cenu Ministerstva kultury ČR za celoživotní přínos v oblasti hudby. Stal se také čestným občanem Loun a rodných Cítolib.
Své sté narozeniny oslavil skladatel obklopen úctou a obdivem hudební veřejnosti. Po celém Česku se uskutečnila řada koncertů, včetně slavnostního večera v pražském Sále Martinů pořádaného Společností českých skladatelů. Český rozhlas Vltava tehdy u příležitosti jeho jubilea uvedl desetidílný cyklus Osudy, který vycházel z knižní monografie Viktora Bezdíčka s příznačným názvem Hledání světla: Portrét skladatele Zdeňka Šestáka.
Reportáž z jeho jubilantského koncertu z loňského roku si můžete přečíst zde.
Zdeněk Šesták zemřel 21. srpna 2026.
