Zemřel Vlastimil Harapes, dlouholetá hvězda Baletu Národního divadla

Po dlouhé roky byl Vlastimil Harapes jedním ze jmen, která přesáhla hranice tanečního světa a stala se známými i všeobecné veřejnosti. Ať už to bylo kvůli výkonům na prknech Národního divadla, jeho filmovým rolím, vstupům do světa populární hudby, jeho dlouholetým vedením Baletu ND nebo krátkým manželstvím s Hanou Zagorovou. Faktem je, že jméno Harapes sloužilo dlouhé roky jako synonymum českého tance.

Vlastimil Harapes se narodil 24. července 1946 v Chomutově do rodiny otce hereckého ochotníka, díky čemuž se malý Vlastimil již v pěti letech podíval na jeviště (v inscenaci Východní vítr). V 50. letech nastoupil jako student do nově založeného tanečního oddělení Pražské konzervatoře, kterou úspěšně absolvoval v roce 1965 a okamžitě nastoupil do souboru Baletu Národního divadla. Vzdělání si následně upevnil během stáže v Choreografickém učilišti Agrippiny Vaganovy v tehdejším Leningradě u Alexandra Puškina (mj. pedagogovi i Rudolfa Nurejeva) a Mariny Šamševy.

V Baletu Národního divadla působil od roku 1971 jako sólista a představoval ústřední role napříč dobovým repertoárem. Tančil prince v titulech Labutí jezero, Šípková Růženka, Popelka nebo Louskáček, dále stěžejné mužské role v Donu Quijotovi, Marné opatrnosti, Giselle, pas de deux z Paquity nebo Korzára, stejně jako hlavní postavy v drambaletech Spartacus, Kamenný kvítek nebo Radúz a Mahulena. Upozornil na sebe jako Mercutio ve filmovém záznamu Romea a Julie choreografa Miroslava Kůry, kde si následně zatančil i roli mladého Monteka, nebo Macbeth stejnojmenného titulu Daniela Wiesnera. K jeho partnerkám na jevišti patřily hvězdy souboru Anetta Voleská, Hana Vláčilová, Marta Drottnerová nebo Astrid Štúrová. Aktivní interpretační kariéru rozvíjel i v zahraničí, dlouhodobě hostoval ve Frankfurtu, Düsseldorfu, Edinburghu nebo Tokiu, absolvoval rovněž turné po Francii, Belgii, Rakousku, Finsku, Řecku nebo Kubě. Na konci 80. let byl vedle sólové smlouvy v Baletu ND rovněž v angažmá Laterny magiky jako tanečník a šéf souboru.

Roku 1990 byl jmenován uměleckým šéfem baletního souboru Národního divadla, na kteréžto pozici setrval až do roku 2002, kdy jej vystřídal Petr Zuska. V 90. letech se věnoval tvorbě choreografií, podílel se na inscenaci baletů Popelka (1994), Někdo to rád… (1994), Labutí jezero (1996) a Mauglí (1996).

Od 60. let se aktivně věnoval rovněž filmové kariéře. Zásadním vstupem na stříbrné plátno se stala role knížete Kristiána v rozsáhlém opusu režiséra Františka Vláčila Markéta Lazarová (1967) na motivy stejnojmenné knihy Vladislava Vančury. Dalším zásadním filmem byl Den pro mou lásku (1976), na který navázala dvojice rodinných komedií Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) a Jak dostat tatínka do polepšovny (1978), dodnes oblíbená je rovněž hororová pohádka Juraje Herze Panna a netvor (1978). Za herecký přelom bylo považováno drama Operace mé dcery (1986). Objevil se v řadě zábavných televizních pořadů a talkshow, působil rovněž jako porotce soutěží StarDance… Když hvězdy tančí a Hvězdy na ledě.

Vedle umělecké činnosti se Harapes pokusil i o kariéru v politice, když v roce 2016 neúspěšně kandidoval za hnutí ANO do Senátu ČR. V roce 1977 byl rovněž jedním ze signatářů tzv. Anticharty, neboli prohlášení Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, kterou podepsala rovněž řada Harapesových kolegů a kolegyň z řad Baletu ND, držitelů a držitelek titulů Národní a Zasloužilý umělec.

Po odchodu z ND se věnoval činoherní kariéře, byl členem rady Kyliánovy nadace či čestným prezidentem sdružení Balet Globa. Věnoval se rovněž pedagogické činnosti, a to např. na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy, ve Státním divadle v Košicích nebo Akademii tance v Římě.

Evropská unie mu v roce 2000 udělila Evropskou cenu Gustava Mahlera, o dva roky později byl jmenován českým členem Národního divadla, roku 2011 mu byla udělena Cena Thálie za celoživotní mistrovství v oboru balet.