Ileana Cotrubaș se narodila 9. června 1939 v Galați v hudebně založené rodině. Její otec Vasile zpíval v amatérském sboru, a Ileana tak byla hudbou obklopena od raného dětství. V devíti letech se stala členkou dětského sboru rumunského rozhlasu a později i jednou z jeho sólistek. Po přestěhování rodiny do Bukurešti tam studovala na Școala Specială de Muzică.
Na operním jevišti debutovala v roce 1964 v Bukurešťské opeře v Debussyho Pelléasovi a Mélisandě. V tamním souboru pak ztvárnila mimo jiné Siebla ve Faustovi, Oscara ve Verdiho Maškarním plese, Cherubína ve Figarově svatbě, Blondu v Mozartově Únosu ze serailu a Gildu v Rigolettovi.
Soutěžní úspěchy a cesta na Západ
Zásadní impuls pro její mezinárodní kariéru přinesly pěvecké soutěže. V roce 1965 získala první ceny v kategoriích opera, píseň a oratorium na Mezinárodní pěvecké soutěži v ‚s-Hertogenboschi a o rok později zvítězila v Mezinárodní hudební soutěži ARD v Mnichově. Následně přijala tříleté angažmá v opeře ve Frankfurtu nad Mohanem, což odstartovalo její světovou kariéru.
Mezinárodní průlom definitivně potvrdil festival v Glyndebourne, kde v červnu 1969 debutovala jako Mélisanda v Debussyho Pelléasovi a Mélisandě pod taktovkou Johna Pritcharda.
V roce 1971 debutovala v londýnské Královské opeře jako Taťána v Čajkovského Evženu Oněginovi pod vedením Georga Soltiho. Londýn se poté stal jedním z center její kariéry. K dalším významným rolím tu později patřily Antonia v Hoffmannových povídkách, Alžběta ve Verdiho Donu Carlosovi nebo Alice Ford ve Falstaffovi.
Další významnou scénou pro ni byla i Vídeňská státní opera, kde vystupovala od konce šedesátých let. Její vídeňský repertoár zahrnoval mimo jiné Paminu, Susannu, Zerlinu, Violettu, Mimì, Adinu, Neddu či Amelii v Simonovi Boccanegrovi. V roce 1981 získala titul rakouské komorní pěvkyně a o deset let později se stala čestnou členkou scény.
Patnáct minut před začátkem v La Scale
K legendárním epizodám jejího života patří debut v milánském Teatro alla Scala v roce 1975, kde na poslední chvíli zaskočila za nemocnou Mirellu Freni v Pucciniho Bohémě. Z Anglie narychlo odletěla do Milána a podle svých vzpomínek dorazila do divadla pouhých patnáct minut před začátkem představení. Její Mimì sklidila mimořádný úspěch a stala se jednou z rolí, s nimiž byla po zbytek kariéry často spojována.
Právě Mimì jí v březnu 1977 otevřela dveře do Metropolitní opery v New Yorku. V dalších sezonách v Met ztvárnila mimo jiné Gildu, Violettu, Taťánu, Ilii v Mozartově Idomeneovi a Micaëlu v Carmen. Spolupracovala zde s Jamesem Levinem a jejími jevištními partnery byli Plácido Domingo, José Carreras, Cornell MacNeil nebo Neil Shicoff.
Violetta, která nepotřebovala velký hlas
Cotrubaș bývá řazena k lyrickým sopranistkám, toto označení však samo o sobě nevystihuje zcela její pěvecký charakter. Její hlas nebyl takzvaně velký, vynikal však pružností, kultivovaným legatem, schopností jemných dynamických odstínů a především neobyčejně bezprostředním spojením pěveckého a dramatického výrazu.
Patřila k pěvkyním, u nichž herectví nezačínalo až v gestu nebo pohybu na scéně, ale přímo ve způsobu tvoření tónu a ve frázování. Dokázala měnit barvu hlasu podle psychického stavu postavy a mimořádnou pozornost věnovala slovu, dikci i dramatické logice hudební fráze. Proto byly jejím přirozeným teritoriem zejména postavy, v nichž se lyrická křehkost pojí s výrazným psychologickým vývojem.
Vedle Mimì k nim patřily Gilda, Mélisande, Taťána a především Violetta. Právě Verdiho La traviata se stala patrně nejvýznamnější rolí její kariéry. Její interpretace se neopírala o mohutný hlas, ale o detailní práci s frází, výrazovou proměnlivost a schopnost vystihnout postupný psychologický i fyzický rozklad postavy.
Violettu v La traviatě natočila i pro společnost Deutsche Grammophon pod taktovkou Carlose Kleibera, s Plácidem Domingem a Sherrillem Milnesem. Mezi další zásadní nahrávky patří Verdiho Rigoletto řízený Carlem Mariou Giulinim. Její rozsáhlá diskografie však zahrnuje také Mozarta, Donizettiho, Cavalliho, Haydna, Bacha, Brahmse, Schuberta, Wolfa, Faurého či Brittena. Vedle opery byla rovněž ceněnou koncertní pěvkyní.
Repertoár věkem postupně proměňovala. Vedle lyričtějších a koloraturnějších rolí přibývaly v osmdesátých letech i mladodramatické: Alžběta v Donu Carlosovi, Nedda v Komediantech, Marguerite ve Faustovi, Amelia v Simonovi Boccanegrovi, Desdemona v Otellovi či Charlotte ve Wertherovi.
Neústupná odpůrkyně režisérského divadla
Do historie opery se zapsala také svou pověstnou neústupností v otázkách jevištní interpretace. Byla přesvědčena, že režie musí vycházet z hudby, libreta a dramatické logiky díla. Pokud měla pocit, že inscenace tyto principy porušuje, neváhala jít do otevřeného konfliktu s režiséry i vedením divadel.
V roce 1973 opustila přípravy Evžena Oněgina ve Vídni, v roce 1980 odešla ze zkoušek Dona Pasquala v Metropolitní opeře a roku 1987 po představení La traviaty v Curychu přímo z jeviště veřejně vyjádřila nesouhlas s režijním pojetím díla. Tyto střety jí přinesly pověst „obtížné“ umělkyně, současně však byly projevem nekompromisního názoru na vztah hudby a divadla.
Své postoje dále rozvíjela i po skončení pěvecké dráhy. V roce 1998 vydala knihu Opernwahrheiten a roku 2017 publikovala spolu se svým manželem, dirigentem Manfredem Raminem, knihu Die manipulierte Oper. Wer braucht das Regietheater?, v níž podrobila současné režisérské divadlo ostré kritice.
Dobrovolný odchod z jeviště
Cotrubaș patřila k umělcům, kteří se rozhodli ukončit kariéru ještě v plné hlasové kondici. V září 1989, krátce po padesátých narozeninách, oznámila v Royal Opera House svůj záměr. Vysvětlila tehdy, že vždy chtěla skončit raději příliš brzy než příliš pozdě a své operní ambice považuje za zcela naplněné.
Definitivně se z jevištního provozu stáhla v roce 1990 a nadále se věnovala pedagogice a pěveckým kurzům. Působila také jako porotkyně mezinárodních pěveckých soutěží.
Za svou kariéru získala řadu ocenění. Vedle titulu Österreichische Kammersängerin (1981) a čestného členství ve Vídeňské státní opeře byla roku 1990 vyznamenána portugalským Řádem svatého Jakuba od meče a v roce 1995 se stala čestnou občankou Bukurešti. V roce 2023 převzala cenu za celoživotní dílo od Österreichische Musiktheaterpreis (stejné ocenění tehdy obdržel i režisér Otto Schenk).
Ileana Cotrubaș patřila ke generaci pěvců, pro něž byla pěvecká technika neoddělitelná od charakteru postavy a smyslu zpívaného textu. Její odkaz proto není pouze v seznamu velkých scén, slavných dirigentů a ceněných nahrávek, ale především ve způsobu, jakým dokázala propojit zpěv s psychologickou pravdivostí postav.
Ileana Cotrubaș se narodila 9. června 1939 a zemřela 20. srpna 2026
